Bývalý generál tajné služby není snadný soupeř
Soupeře a nepřátele je třeba si vybírat obzvlášť pečlivě. Občas se totiž stává, že s námi budou bojovat mnohem déle, než nám bude milé. Rozloučit se s nepřítelem není stejně snadné jako se přestat stýkat s přítelem. K ukončení nepřátelského vztahu je třeba vůle obou. Válku sice může jedna strana sama zahájit, ale většinou ji už pak nemůže sama ukončit.
Ministr vnitra Ivan Langer a premiér Mirek Topolánek se před třemi lety rozhodli – z dodnes neznámých důvodů – zatočit s tehdejším ředitelem rozvědky Karlem Randákem. Krátce po nástupu do vlády ho odvolali z funkce s odůvodněním, že budou sloučeny rozvědka a kontrarozvědka a ředitelem obou se stane dosavadní šéf Bezpečnostní informační služby (BIS) Jiří Lang. Tato nesmyslná reorganizace se nikdy neuskutečnila. Lang dál šéfuje pouze BIS a Úřad pro zahraniční styky a informace má dávno nového ředitele.
Randák z rozvědky odešel a dnes je generálem ve výslužbě. Na vedení ODS však nezapomněl a jeho nepřátelství nyní začíná být některým vrcholným politikům této strany značně nepříjemné. Doporučují mu, aby se nepletl do politiky a byl loajální. Již dříve na něho prý byli nasazení i agenti BIS. Randák však svého boje zjevně nechat nehodlá.
Nedávno řekl, že nečeká, že by italská aféra zahýbala podzimními parlamentními volbami. Čeká, že se objeví ještě něco horšího. V rozhovoru pro týdeník EURO (strana 32) k tomu dodal: „Jsem přesvědčen, že se ještě něco objeví. Byl bych však velmi nerad, aby to bylo interpretováno tak, že s tím přijdu já. Zároveň však nezapírám, že pokud se mi zase něco dostane do ruky, nebudu se rozpakovat to pustit. Volby nevolby. To je mi úplně ,šumák‘. U mne se teď tyto věci prostě scházejí, a pokud se mi něco bude zdát opravdu zajímavé, půjdu po tom.“
Do prekérní situace ODS dostává, že její soupeř je nejen inteligentní a má zkušenosti s prací s informacemi – tyto kvality má leckdo – ale navíc disponuje třemi dalšími zbraněmi. Za prvé se zdá, že neprahne po penězích – pohodlně žije z generálské výsluhy. Koupit si ho tedy nepůjde. Za druhé je neobyčejně vytrvalý a urputný. Fakt, že Randák má mimořádně silnou vůli, bylo možné vyčíst z jeho životopisu – než začal pracovat ve zpravodajských službách, byl profesionálním sportovcem. Dělal dráhovou cyklistiku a vytvořil světový rekord v individuální časovce na sto kilometrů. K tomu potřebnou míru sebezapření je jen málokdo ochoten podstoupit. A nakonec, zjevně není zbabělec, statečnost má v genech.
Ekonom Miloš Pick vydal ve vzpomínkách na dobu nacistické totality o Randákově otci jasné svědectví: „Ještě než byly žluté hvězdy, jen se hromadily zákazy. Ale zejména pak, když se musely nosit hvězdy, zužoval se kroužek lidí, kteří se odvážili mrknout. Alespoň odpovědět na pozdrav. Většina lidí radši přešla na druhý chodník, aby se tomuhle téměř neriziku vyhnula. Vzpomínám si, jak jsem jednou u lesa za Libání potkal starého člověka, penzistu, a pozdravil ho – nikdo jiný tam nebyl. A ještě dnes vidím jeho ustrašená očička. Lidi se hrozně báli. Přitom tohle asi nebyla věc, za niž by Němci zavírali. Byl tam jeden student, Karel Randák, který začal úplně provokativně zdravit Židy. A to nejen přes ulici, ale doslova přes celé náměstí. Vzpomínám si, jak jsem jednou šel se starým pánem, panem Hellerem – stařečkem, hrbáčkem, zosobněnou bezmocností – na jedné straně náměstí a na druhé šel Karel Randák. Jako obvykle smekl až k zemi a křičel: ,Poklona uctivá, pane Kellere!‘ Vidím, jak se panu Hellerovi dojetím třese ruka, div mu z ní klobouk nevypadne, slzy v očích a říká: ,Proboha, vyřiďte tomu mládenci, že si ho strašně vážím, ale ať tohle už nedělá, ať si neublíží.‘ Takže byla hrstka lidí, kteří se nebáli. Ale byla stále menší a většina byla těch, kteří se báli i odpovědět na pozdrav.“
Mnoho politiků na Jánském vršku a na ně napojených lobbistů má prý vítr z představy, že pokud se opět nedostanou k moci, mohl by se z Karla Randáka zase stát generál ve službě. V kuloárech se mluví o řízení BIS.
