Drtivá většina manažerů se domnívá, že Gross by měl původ svých peněz objasnit
Myslíte si, že by měl bývalý premiér Stanislav Gross vysvětlit, z jakých prostředků koupil akciový podíl v podniku Moravia Energo?
- Ano 81,8 %
- Ne 12,4 %
- Nevím 5,8 %
Pro pořádek poslední kauzu bývalého premiéra Stanislava Grosse zrekapitulujme. On a jeho manželka Šárka koupili 31 procent akcií energetické firmy Moravia Energo, jejichž hodnota se pohybuje v řádu několika set milionů korun. Na nákup jim měla půjčit silná finanční instituce a za úvěr neznámé výše ručí manželé Grossovi právě akciemi. Ať už je však výše úvěru jakákoli, bývalý politik by měl umět vysvětlit původ peněz, za něž podíl ve firmě koupil - v případě Stanislava Grosse to pak platí dvojnásobně kvůli jeho odchodu z politiky v důsledku skandálu s financováním bytu. Totéž si myslí i 81,8 procent manažerů.
Tento názor potvrzuje odpověď: „Každý normální občan by měl vždy umět vysvětlit, odkud pocházejí jeho finanční zdroje, pokud k tomu bude právní důvod. Stanislav Gross jakožto bývalý premiér by to měl dokázat vysvětlit i bez toho - už jen z hlediska morálního. Vzhledem k tomu, co se však již kolem jeho osoby událo, půjde asi opět o více než směšnou, respektive politováníhodnou záležitost.“ Souhlasí i následující respondent: „Všichni politici, zvlášť ti ve vysokých funkcích, by měli mít strach z toho, že budou muset i po odchodu z politiky vysvětlit původ prostředků, kterými disponují a jež zjevně přesahují jejich příjmy. Ať si klidně žijí mírně nad poměry, ale ať neprovokují svým oblíbeným, ,co je vám do toho‘. Arogance moci by měla zůstat aspoň pod částečnou kontrolou veřejnosti, což se ze strany politiků nedá komentovat jinak než ,svatá prostoto‘!“ Kontrolu politiků veřejností si pak přeje i tento manažer: „Přímo to navazuje na korupční aféru, která ho stála premiérské křeslo. Lidé jako Stanislav Gross by měli být pod drobnohledem a tlakem veřejnosti i médií až do konce svého života! Přesně tyhle ,nenápadné‘ nákupy podílů a čehokoli jiného v hodnotě nad, dejme tomu jeden tisíc eur, by měly být zkoumány jako podezřelé, protože jde o postupné uvolňování peněz, které si zkorumpovaný politik nakradl. Budou-li pod takovým tlakem, nebudou moci tyto špinavé peníze vyprat a užít si je. Tím se také bude postupně zmenšovat motivace jejich následovníků ke korupčními jednání.“
Opačný názor má následující respondent: „Stanislav Gross je dnes soukromou osobou, a jeho majetkové poměry jsou tedy svým způsobem tabu. Je sice bývalý premiér a vysoce postavený politik, ale nikde zatím není právně zakotveno, jak dlouho zpětně je v daném smyslu povinen takové věci zdůvodňovat.“
Objevila se však i záporná, ale velmi skeptická odpověď: „Pokud v téhle zemi bude normální, že s politiky napříč všemi stranami se dělá celkem dobrý a hlavně nejméně náročný (tedy jistý) ,byznys‘, pak je vysvětlení zbytečné, neboť je zřejmé, odkud ony prostředky jsou. A je úplně jedno, jestli si za ně dotyčný koupí byt, auto nebo akcie. Navíc si myslím, že málokdo je zvědavý na další ,pravdivý‘ příběh.“ Podobně skepticky se vyjadřuje i respondent, který odpověděl: „Ne, protože se stejně nic nestane.“
Pesimismus však není vlastní tomuto manažerovi: „Skutečnost, že Stanislav Gross již dva roky nepůsobí v politice, ještě ani zdaleka neznamená, že by neměl doložit svoje příjmy z minulosti. A že musí jít o prostředky získané za dobu jeho politické činnosti, je také více než jasné. Ani předtím, ani potom totiž žádnou vyšší sumu peněz nemohl svou výdělečnou činností získat. Předtím na to nebyl čas (do politiky vstoupil hned po škole a nikdy skutečně nepracoval), potom k tomu jako řadový koncipient neměl možnost, a už vůbec ne za uplynulé dva roky. Stručně řečeno, zavání to celé pokusem o ,proprání‘ peněz z neprůhledných zdrojů, získaných na základě různých možností v období jeho politické činnosti (privatizace, státní zakázky a podobně). A na to je nejen zákon proti praní špinavých peněz, ale i další, u nichž je promlčecí lhůta delší než dva roky. Vystupuje-li Gross v této záležitosti pouze jako ,bílý kůň‘, tedy prostředník někoho, kdo nechce být viděn, pak se mu tímto omlouvám. Zároveň však konstatuji, že je mi ho líto, že se k něčemu takovému chce či musí propůjčit.“
Velkou starost o uspořené peníze projevuje následující respondent: „Našetřit za dva roky advokacie na třetinu miliardové firmy by se nepodařilo ani skupině advokátů zastupující Radovana Krejčíře a Viktora Koženého.“
Odpovídalo 139 manažerů
