Chléb náš vezdejší a nechutnější

Válku mlynářů hrotí drahá pšenice i očekávaná fúze dvou hlavních pekařských hráčů

Prudké zdražování pšenice vyostřuje obchodní válku mezi mlynáři. Někteří při ní používají dumpingové zbraně, ve finále pak krvácejí všichni. Pekaři, u nichž je konkurence ještě silnější, tvrdí, že bojují o holé přežití. Palbu na mlýnském a pekárenském poli vyhrocují obchodní řetězce, které odmítají zvednout ceny za dodané rohlíky a chleba. Z bitek vyjdou jako hlavní poražení spotřebitelé. Bochníky totiž budou ještě více šizeny. Pekaři se přece při kypějících nákladech nějak musejí vejít do prodejních cen držených na dietě.

Mela o obilí

Hlava nehlava se řežou mlynáři s cenami mouky, a k tomu se perou o obilí. Pšenice je drahá, je jí méně než obvykle, a ještě ke všemu má horší kvalitu. Nedostatkem trpí velký německý trh, kam tuzemská pšenka také mizí. Mlynáři se neradi připravují na to, že základní surovinu budou muset dovážet. Sháňky po obilí jsou ušetřeny mlýny Babišova Penamu, které mají díky výkupům z rodiny Agrofertu přísun zajištěný. Andreji Babišovi se zvlášť v letošní napjaté bilanci odvděčuje agrárně-potravinářské propojení. Hůř je na tom mlynářská konkurence, kterou Agrofert, vlastnící skoro všechna betonová sila v republice, odstavuje od pšenice. Nejdříve pochopitelně nakrmí vlastní mlýny. V nezáviděníhodné situaci je největší tuzemské mlynářské uskupení Unimills. „Na Agrofertu jsme závislí částí nákupu obilí. Musíme od něj brát několik desítek tisíc tun,“ říká generální ředitel a předseda představenstva Unimills Pavel Skřivan. Od Agrofertu coby dominantního obchodníka s obilím a dalších menších obchodních firem nakupuje zhruba polovinu potřebného množství. Druhou polovinu dodávají přímo zemědělci. „I oni jsou dnes v jiné pozici. Postavili si sila a mohou si obilí podržet a čekat na lepší cenu,“ dodává Skřivan. Doufá, že na skladech je solidní množství potravinářské pšenice a s jejím výpadkem to nebude dramatické.
Ještě na jaře nikdo nemohl tušit, kam se za pár měsíců ceny obilí zvrtnou. „Kdyby Rusko neuschlo, byly by dnes poloviční,“ míní Daniel Perner, spolumajitel rodinného Mlýnu Perner Svijany. Do července se průměrná cena potravinářské pšenice držela pod třemi tisíci korunami za tunu. Teď je zhruba o dva a půl tisíce korun výš. U nejkvalitnější pšenice se objevuje cena 5600 korun za tunu a může stoupat dál.

Staré zásoby pomohou v zahraničí

Český trh s obilím obvykle dusí spíše nadprodukce, kterou pomáhá odčerpávat vývoz. Bylo ale hodně krátkozraké zbavovat se neuváženě pšenice ještě v létě, kdy už bylo jasné, že se deště na sklizni nepodepíší žádnými rekordy. „Kvalitní pšenice pro domácí spotřebu je nedostatek. Export deficit ještě prohlubuje,“ konstatuje Pavel Filip ze Svazu průmyslových mlýnů. Přivítal proto, že Brusel po několika letech povolil rozprodej starých intervenčních zásob k využití na vnitřním trhu unie. Česko si tím ale nepomůže.
Z 60 tisíc tun pšenice, která u nás po loňské sklizni spadla do intervence, Státní zemědělský intervenční fond nabídl 55 tisíc tun. O toto obilí, které leží ve zdejších skladech, ale patří Evropské unii, se soutěží. Poptávka byla čtyřnásobná, hlásili se mlynáři i obchodníci. Prodalo se ale jen necelých dvacet tisíc tun, o které se podělí dva zahraniční kupci. Ostatní totiž nenabídli cenu, jaká by se zamlouvala Evropské komisi. Za tunu chce nejméně 209 eur (zhruba 5120 korun), přitom nakupovala za 101 eur (přibližně 2500 korun). Kdo přihodí, má ještě šanci v dalším kole tendru. Ukazuje se, že s intervencí jako nástrojem regulace trhu bruselští úředníci moc zacházet neumějí. Místo aby uvolněním starých zásob alespoň trošku přibrzdili růst cen, ještě mu pomáhají. Na druhé straně je pochvalme, že shánějí peníze do unijního rozpočtu.

Dobývání nových trhů

Po mokrých žních cena pšenice rostla před očima, ale mlynáři dál drželi nízké ceny mouky. Jistou dobu se dokonce na trhu pohybovala mouka levnější, než kolik už stálo obilí. Za takovou charitou asi nebyl jenom soucit s pekaři, ale hlavně snaha dobýt dumpingem nové trhy. Podrážení cen si mohou dovolit silní hráči. Nic jiného v podstatě nezbývá ani mlýnům, které, jak se říká, melou z posledního. Taková konkurence pak nedovolí zdražit ostatním. „Dodnes se prodává mouka, která je pod výrobními náklady. Cena jde nahoru jen velmi pozvolna,“ hodnotí Filip ze svazu mlýnů. Statistika potvrzuje slova mlynářů, že zdražování pšenice, která tvoří až osmdesát procent nákladů, se jim nedaří promítnout do cen mouky. Letos v lednu přišel kilogram potravinářské pšenice na 2,66 koruny a mlynáři prodávali hladkou mouku za 6,55 koruny. V říjnu se ale už průměrná cena pšenice vyhoupla na 4,51 koruny, přitom za mouku inkasovaly mlýny méně než v lednu – 6,27 koruny. Během listopadu ceny pšenice dále narostly až o korunu na kile. „Volně ložená mouka se pohybovala kolem 7,20 až 7,50 koruny, což je stále pod náklady,“ doplňuje Filip.

Ztrátový podzim

„Teprve se zpožděním čtyř měsíců se dostáváme na ceny, které začínají generovat černá čísla. Doteď jsme mouku prodávali za nerentabilní ceny,“ uvádí za Unimills ředitel Skřivan. Tuzemská jednička, za níž stojí silná mateřská společnost, nadnárodní koncern LLI Euromills, několikaměsíční prodělky ustojí. Hůř je ale budou rozdýchávat menší mlynáři. „Na výkyvy jsme zvyklí. Po nepříznivých měsících vždycky přišla doba, kdy se cena pohnula, kam měla, a určitou dobu jsme profitovali,“ poznamenává Skřivan. Jak ale dodává, nyní je to s posunem cen složitější než před třemi lety. Tehdy ceny pšenice také nevídaně vylétly a svět upadl do takzvané potravinové krize.
Mlýn Perner ze Svijan cenově krušný podzim překoná, i když ho to zabolí. „Kvůli tomu, že jsme nemohli kopírovat ceny obilí, jsme přišli asi o patnáct milionů korun,“ odhaduje jeho šéf. Mlýn tratil na tom, že musel dodržet některé dlouhodobější smlouvy, které se opíraly o mnohem optimističtější úrodu. Jinde mu zdražení mouky nedovolila dravá konkurence. „Růst v našem oboru znamená vzít trh někomu jinému. Já svůj trh ale neopouštím,“ zdůrazňuje Daniel Perner.

Hýčkaný zákazník

Zdrženlivost ve zdražování mouky vysvětluje šéf Unimills také ohledem na svého nejvýznamnějšího odběratele, pekárenskou jedničku United Bakeries. „Pekařům se ještě hůře než nám daří protlačit vyšší cenu. United Bakeries je náš dlouholetý solidní zákazník, nemůžu ho tlačit ke zdi,“ říká ředitel Skřivan. Spolumajitel United Bakeries Marko Pařík oceňuje, že Unimills jim mouku dodává za nejlepší cenu, jakou může. „Pro nás je to ale vždycky drahé,“ podotýká Pařík. Unimills, který provozuje čtyři mlýny, si svého stěžejního zákazníka považuje nejen kvůli vazbám z minulosti (mlýny dříve patřily k pekárnám Delta, které s Odkolkem vytvořily spojení United Bakeries). Předchází si ho i do budoucnosti. Tu může hodně zkomplikovat fúze United Bakeries bratrů Paříkových s dvojkou na pekárenském trhu, Babišovým Penamem. Jeho součástí jsou vedle třinácti pekáren také čtyři mlýny. Unimills věří, že i při změně majitele bude dál zajímavým dodavatelem. „O našich moukách je známé, že jsou kvalitní. Pekaři si cení, když je mouka pořád stejná, a to my umíme,“ nebojí se také pochválit Skřivan. Určitě i nejistota spojená s velkou pekárenskou fúzí, o níž lidé z oboru mluví jako o upečené, nutí Unimills získávat nové zákazníky. „Vehementně se o to snažíme. Některé jsme získali, o jiné zase přišli,“ říká Skřivan. Očekává, že ani současná vyhrocená situace na trhu ho příliš nepročistí. Setrvačnost malých mlýnů je značná.
Koncentrace v mlynářském oboru s přebytkem výrobních kapacit ale pokračuje. Dle Filipa se projevuje ve vytížení kapacit. „Stabilizované mlýny jedou na devadesát až sto procent. To je na úkor ostatních, které využívají kapacitu třeba jen na šedesát nebo i třicet procent,“ porovnává.

Proč si nepochutnáme

Průmyslovým mlýnům, které v Česku dominují, se mění zákazníci. Velkopekárny coby tradiční odběratelé spotřebovávají méně mouky. Trh jim ukusují pekárny v supermarketech, kde se také rozpéká stále více dováženého zmraženého pečiva. „Obchodní řetězce vozí zmražené kaiserky z Polska. Nekvalifikovaný pracovník je tady rozpeče a prodávají se za čtyři padesát. A lidé si myslí, že jsou čerstvé,“ kritizuje šéf Podnikatelského svazu pekařů a cukrářů Jaromír Dřízal. Kvalitě chleba a pečiva prodávaného v řetězcích předpovídá další sešup. Nic jiného se prý nedá čekat, když devět z deseti pekařů je ve ztrátě a budou ještě ve větších kleštích.
„Obchodník nadiktuje, že chce rohlík za osmdesát haléřů, ale vy ho vyrobíte za korunu. Nezbývá tedy než se kvalitou přizpůsobit,“ vysvětluje šéf svazu pekařů, zastupující téměř stovku firem v oboru. Zhruba desetiprocentní zvýšení cen chleba a rohlíků, k němuž svolili obchodníci na příští rok, považuje za nedostatečné. „Skokově se zvedla cena mouky, nahoru šly pohonné hmoty a od Nového roku se přidá energie. To se mělo odrazit alespoň ve dvacetiprocentním nárůstu odbytových cen,“ je přesvědčen Dřízal. Míní, že zvýšení cen chleba o pětinu by domácnosti unesly. A člověk by si aspoň pochutnal.
Šéf pekárenského svazu věří, že trhu by prospělo spojení dnešní nejsilnější konkurence: United Bakeries a Penamu. Jasný lídr by byl tahounem ceny. Jenže lídr se běžně s konkurenty nemazlí, o silné tahouny zase nestojí obchodníci. Vyhovují jim rozdrobení pekaři – nemají na výběr než se za každou cenu udržet v obchodních řetězcích, kde Češi nakupují asi dvě třetiny pečiva. Spojení dvou hlavních hráčů by nejspíše nestál v cestě antimonopolní úřad. Alespoň by se už příště nemusel šest let trápit dokazováním kartelové dohody. Věnem už poslal Penamu a United Bakeries za provinění Odkolka a Delty pokutu necelých 53 milionů korun. Původně totiž po nich chtěl 120 milionů.

ROZHOVOR:
Marko Pařík Hlavní je chrlit laciné zboží Nic není upečeno, říká spolumajitel United Bakeries o prodeji pekáren Andreji Babišovi

EURO: O prodeji vašich pekáren Andreji Babišovi se mezi lidmi z branže mluví jako o hotové věci. Mají pravdu? PAŘÍK: Zájem pana Babiše tady asi je. Jsme přece jenom strategický cíl. Všichni dnes bojujeme s doslova příšernými cenami. A takové spojení by mělo ohromnou sílu pro další racionalizaci a zefektivňování. Silný to přežije, ale jiný se zhroutí.

EURO: Takže obchod je „upečený“? Dohodli jste se na ceně? PAŘÍK: Nic není upečeno, žádná cena není daná. Mám svoji vizi a pan Babiš má jistě také svou vizi. Jestli budeme chtít, tak se potom sladíme. Já nikam nepospíchám.

EURO: Média už dříve uváděla, že si firmu ceníte na tři miliardy korun. Stále to platí? PAŘÍK: To je slabé. Jak se ale hodnota firmy určí, když nejste na burze? Je taková, jakou je někdo ochoten zaplatit. Nic jiného.

EURO: Uskupení United Bakeries a Penam by jako lídr trhu mohlo u obchodních řetězců snáze vyjednat lepší ceny a povytáhnout je i pro ostatní. To si od fúze dvou nejsilnějších hráčů někteří také slibují. Nemýlí se? PAŘÍK: V dnešní době jde hlavně o to, vyrábět všechno co nejlaciněji. Takový je trend. Kdyby se dvě největší společnosti spojily, bylo by zdravé nechat obě větve zvlášť. Něco by se mohlo provozovat lépe, ale dál by každá firma měla jet za sebe. Nejlepším příkladem je Lidl a Kaufland. Obě sítě obchodů mají stejného majitele, ale každá si hlídá svůj trh, navzájem si spílají a nešetří se. Skutečnost, že jsou akcionářsky spojené, nemá nic společného s tím, co dělají. A dělají to výborně.

EURO: United Bakeries je na prodej, přitom zároveň hledáte zahraniční partnery, abyste posílili na evropském trhu. Nevylučuje se to? PAŘÍK: V kterémkoli kšeftu je na prodej každý. Záleží jen na tom, kolik chce druhá strana zaplatit. Hodnotu nám dává to, když je o nás zájem a přicházejí nabídky. V jeden moment mohu říci ano. Když mi ale nabídky nevyhovují, hledám partnery, abychom se vyvíjeli a nebyli závislí jenom na jednom trhu.

EURO: Jak jste v hledání daleko? PAŘÍK: V příštích dnech letím na další jednání do Frankfurtu. Hodně nás zajímá německý a také rakouský trh, které s námi sousedí. V obou zemích jednáme s tamními pekárenskými firmami o majetkovém propojení a o tom, co by se dalo dělat společně.

EURO: Co od takového partnerství očekáváte? PAŘÍK: Každý máme své silné a slabší stránky, čili mohli bychom se lépe doplňovat a rozdělit si riziko. Jsme na malém trhu a může se stát, že nákupčí ze dvou řetězců budou mít špatnou náladu, takže dva významní odběratelé nám vypadnou. Máme za sebou čtyři a půl tisíce lidí v pekárnách, zkuste s tím spát.

EURO: Čím se chcete doplňovat s německými pekárnami? PAŘÍK: Můžeme zapomenout na to, že jsme díky nízkým platům levní. V Německu jedou plně automatizované výrobní kapacity, které se obejdou bez lidí. Platy tedy už velkou roli nehrají. Důležité je mít kapitál, pořídit moderní technologie a chrlit laciné zboží. V Německu už jde jenom o to, přitom je bohaté. Náš chleba tam jen těsně cenově obstojí.

EURO: S jakými výrobky tam můžete uspět? PAŘÍK: Mašiny mají své limity a někteří lidé chtějí fajnové zboží. Můžeme dodávat výrobky, které potřebují „piplání“, tedy přídavek opravdové práce. V tom jsme evidentně konkurenceschopní. Děláme sladké pečivo, které má úspěch. Nemůžeme ale soutěžit s toustovým chlebem. Je rozdíl, když jich z našich linek za hodinu vyjedou dva tisíce a v Německu čtyřikrát tolik.

EURO: O expanzi mluvíte už delší dobu. Přibrzďuje ji krize? PAŘÍK: Určitě je to znát. Krize se odráží na slabším ohodnocení. Banky vás přitom prosí, abyste investovali a půjčovali si od nich peníze. Jenže pak vás udusí zajištěním. Před krizí požadovaly mírnější garance, teď jsou přemrštěně opatrné. Smlouvy, které bankám připravují velké právnické společnosti, chtějí ošetřit snad i riziko, že na fabriku spadne UFO.

EURO: Pekaři mají složitou dobu zřejmě ještě před sebou. Raketově vylétly ceny obilí a zdražuje mouka. Obchodníci vás s cenou nahoru asi moc nepustí. PAŘÍK: Horko těžko jsme mohli ceny trošku zvýšit. Ale růst neodpovídá zdražení obilí, které semleté v mouce tvoří čtvrtinu našich nákladů. Ceny obilí vyskočily skoro třikrát výš, k tomu zdražují energie. Pro nás je štěstí, že před krizí jsme přistoupili k zeštíhlení. Zavřeli jsme pět pekáren a propustili tisícovku lidí. Díky tomu přežijeme těžké časy a možná lépe než ostatní.

EURO: Svaz pekařů si pochvaluje zákon o významné tržní síle. Prý odstranil některé nešvary obchodních řetězců. Co říkáte jeho zrušení, o čemž se uvažuje? PAŘÍK: Jsem proti jakékoli regulaci. Ale když se na jedné straně něco přehání, musí se evidentně zasáhnout a přijmout nějaká pravidla.