Němci vytrestali za přistěhovalce CDU, ale nikoli kancléřku. Ta jede jako tank proti vlastní straně i veřejnému mínění
Jestliže byly zemské volby ve třech spolkových zemích skutečně plebiscitem o přistěhovalecké politice, jak je domácí média prezentovala měsíce dopředu, pak lidové hlasování vyhrála s přehledem Angela Merkelová. Nejlepší výsledky totiž zaznamenali kandidáti stran, které se ke kancléřce a jejím „otevřeným dveřím“ pro imigranty hrdě hlásí. Háček je v tom, že nekandidovali za Křesťanskodemokratickou unii (CDU), nýbrž za Zelené a SPD.
Interpretace této schizofrenní situace záleží na preferencích komentátora. „Kancléřka je správnou ženou v nesprávné straně,“ zvolil laskavý přístup Jakob Augstein, který je vydavatelem týdeníku Der Spiegel.
Připomněl, že v minulosti se v podobné situaci ocitli Helmut Schmidt a Gerhard Schröder, kteří se tváří v tvář dějinným výzvám také otočili zády ke svým voličům.
Schmidt v roce 1982 prosadil americké rakety středního doletu a Schröder v roce 2004 seškrtal sociální dávky. Oba byli záhy hozeni přes palubu vlastními poslanci.
Něco podobného Merkelové do příštího podzimu, kdy se konají další celostátní volby, patrně nehrozí. Potenciální rebelové si dobře povšimli, jak zle skončili kandidáti CDU Guido Wolf a Julia Klöcknerová, kteří se už viděli, jak sestavují vlády v Bádensku-Württembersku a Porýní-Falci, když krátce před volbami zkusili štěstí se stanoviskem „stojím za kancléřkou, ale ne za její přistěhovaleckou politikou“. Prohráli s Winfriedem Kretschmannem od Zelených („modlím se za kancléřčino zdraví každý den“) a Malu Dreyerovou, jimž se občas posměšně přezdívá „Angelini stalkeři“.
Ne každý hlas pro CDU tak byl vhozen též pro kancléřku, byť každý hlas pro SPD a Zelené podpořil její přistěhovaleckou politiku. Merkelové se tím podařil eskamotérský kousek a mohla si právem klást otázku, jestli náhodou nedovede po proměnlivých voličských preferencích kráčet jako po vodě. Ovšem opírat svou politiku o přízeň voličů konkurenčních stran lze možná v prezidentských systémech USA nebo Francie, v domácím politickém uspořádání se nemůže vládnutí pomocí jakýchsi facebookových „lajků“ dlouhodobě vyplatit.
Už dnes platí Německo za svou rozštěpenost vysokou cenu a ta cena má název Alternativa pro Německo (AfD).
Hroch na dvorku
Dosud tak kultivovaný dvorek tradičních stran zaznamenal letos nevítanou návštěvu, když do něj zadními vrátky vtrhl jakýsi hroch. Němci pořád ještě netuší, jak dlouho se hroch zdrží, jak se vymezí vůči ústavě a vůbec, od konce ledna je ale jisté, že se Alternativa pro Německo - dosud srovnávaná hlavně s NPD a republikány - ze samých neonacistů rozhodně neskládá. Příkladem budiž sympatizant AfD a profesor chemie Thomas Rödel, který 25. ledna povstal během projevu Angely Merkelové v Halle, pronesl svůj krátký příspěvek a ukázal jí protestní plakát.
„Mám strach o budoucnost svých dětí,“ řekl do ticha přednáškového sálu, „je jim dva, čtyři a devět let. Vy děláte pokus a nevíte, jak experiment dopadne. Od vědkyně bych očekával zodpovědnější přístup. Děkuji.“ Na plakátu osmačtyřicetiletého profesora z Merseburgu stál podivný vzoreček ze samých neznámých veličin, který by se dal do běžné mluvy přeložit takto: „Německo a Evropská unie s Helmutem Kohlem se rovná jednota. Německo a Evropa s Angelou Merkelovou se rovná nejednota. Merkelová není elementem jednoty a nepatří k jednotné Evropě. Žádné další experimenty.“
Po Rödelově vystoupení se strhla mela.
V Sasku-Anhaltsku jej podpořili nejen nezaměstnaní a nevoliči, ale také vědci, učitelé, právníci a dosavadní voliči tradičních stran. Přestože se z volebních hesel zdálo, že hlavní ingrediencí v sex-appealu AfD je negace celé vládní politiky - „ne Merkelové, ne uprchlíkům, ne médiím, ne euru, ne islámu“ - společným jmenovatelem v emocích voličů AfD je ve skutečnosti něco jiného - strach o vlastní bezpečí, starost o budoucnost dětí.
Jak si povšiml týdeník Die Zeit, v tomto se více než neonacistům podobají zeleným buřičům z 80. let, kteří také vytáhli proti vládě s heslem: „Tuto planetu jsme si jen vypůjčili od vlastních dětí.“ Oblíbeným projektilem stoupenců AfD je potom tvrzení, že Merkelová si může dovolit hazardovat s islámem (v 80. letech se hazardovalo s raketami) hlavně proto, že žádné vlastní děti nemá.
Od poslední revoluce ve stranickém systému Německa, kdy Zelení obsadili prostor nalevo od SPD a etablovali se napořád jako čtvrtá celostátní strana, se ta dnešní revoluce ovšem liší jako zima od léta. Hroch jménem Alternativa pro Německo, který chce obsadit uvolněný prostor napravo od CDU, se totiž do budoucnosti vůbec nekouká. Nesdružuje studenty, nýbrž starší generaci a nabízí hlavně nostalgii po třetihorách.
ZLaTÁ LÉTa oSMdESÁTÁ
Když dostávají němečtí respondenti otázku, v jaké dějinné epoše by žili nejraději, zpravidla vyhrávají 80. léta. Stojí za připomenutí, že v rozporu s převažujícím míněním tehdy Němci nevítali přistěhovalce o nic laskavěji než dnes - osmdesát procent se jich pravidelně vyslovovalo, aby se gastarbeitři co nejdříve vrátili tam, odkud přišli. Reportér Malte Henk z týdeníku Die Zeit se vydal po stopách stranických buněk AfD a všude nacházel stesk po dobách svého mládí ve staré dobré spolkové republice.
„Píle. Vytrvalost. Poctivost. Smysl pro povinnost. Dobré pruské ctnosti,“ shrnul hlavní témata ve vystoupení Uwe Jungeho, kterého v Porýní-Falci minulý týden zakroužkovalo 11 tisíc voličů AfD. „Více obvodních lékařů. Méně magistrů a více mistrů.“ Podle Henka bývali dříve v jeho rodné vesnici všichni tak trochu jako Uwe Junge: „Neuměli anglicky a na dovolenou jezdili do Itálie a do Španělska.
Nějak se stalo, že je historie vytlačila na okraj.“ Černožluté a rudozelené koalice prý změnily spolkovou republiku k nepoznání, čehož jsou Henke a jeho světoběžní přátelé důkazem, ale tehdejší Jungové mezitím nějak odmítli vymřít.
Henkova sonda do podhoubí AfD nalezla též pilného administrátora jejich facebookové stránky, která čítá skoro čtvrt milionu „přátel“ (zatímco CDU jich nemá ani polovinu). Administrátor maže až deset rasistických komentářů za minutu, neboť Alternativa vyvíjí nesmírné úsilí zbavit se nálepky ultrapravicové strany. Mluví o výstavbách dálnic a železnic, přestože celostátní program dosud neexistuje. Dokonce se poslední dobou heroicky prezentuje jako „demokratizační element“ - na základě prostého faktu, že ji podpořili hlavně dosavadní „nevoliči“, takže se dá bezpečně říci, že AfD zvýšila volební účast.
Jenže proti tomuto úsilí pracuje, že Německo je 26 let po formálním sjednocení stále rozdělené, a na Východě se o dálnicích už tolik nemluví.
HroZBa rakouSkÉHo ScÉnÁŘE
Stejně jako potřebovali pravěcí sběrači a lovci své bohy povodní, je pro voliče AfD z bývalého NDR bohyní ze všech nejstrašnější kancléř ka Merkelová. Její mateřštinou je prý hebrejština, v minulosti údajně spolupracovala se Stasi a ke zničení Německa používá Migrationswaff e (migrační zbraň). To vše se Henk doslechl na předvolebních shromážděních v Sasku-Anhaltsku.
Na rozdíl od voličů ze starých spolkových zemí, kteří jsou na východ od Berlína pravidelně odhalováni jako „patologičtí altruisté“ či rovnou idioti, prohlédli v Sasku-Anhaltsku zločinnou podstatu přistěhovalecké politiky až příliš dobře. Výsledkem je čtvrtina křesel v zemském parlamentu.
Za osobní rozmar ubytovat v Německu na fakticky neomezenou dobu asi milion těžko integrovatelných Syřanů to není nijak závratná cena, ovšem hlavní splátky Německo teprve čekají. „Co nám nyní hrozí, jsou rakouské poměry,“ napsal Der Spiegel den po volbách. Etablovaná FPÖ tam nadlouho otrávila politické ovzduší a odsoudila socialisty a lidovce snad k doživotní koalici.
Celostátní volby jsou sice v Německu až za rok a půl a hroch ještě nemá ani ušitý program, přesto mu už ve Spolkovém sněmu komentátoři rezervují kolem desetiny křesel.
Jestli tento scénář nastane, přitom závisí i na budoucím vývoji v EU, kde je Německo stále více izolováno a ve svém ušlechtilém odporu ke všem Orbánům a plotům se spojuje s velmi „orbánovitým“ Tureckem, jež se mimochodem zrovna zabývá stavbou obřího plotu na hranici se Sýrií.
Vypadá to, že hroch má v příštích týdnech o pastvu postaráno.
Dosud tak kultivovaný dvorek tradičních stran zaznamenal letos nevítanou návštěvu, když do něj zadními vrátky vtrhl jakýsi hroch. Alternativa pro Německo (AfD)
Vznikla v únoru roku 2013 jako euroskeptická strana, na podzim téhož roku získala 4,7 procenta hlasů a unikl jí těsně vstup do Spolkového sněmu. Nejprve jen žádala zrušení eurozóny a zavedení přímé demokracie. Postupně rozšířila program o konzervativní agendu (odpor ke sňatkům homosexuálů apod.), kterou CDU pod Merkelovou opustila. Prudký nárůst popularity přišel s uprchlickou vlnou.
PROFIL VOLIČE AfD získala ve třech zemských volbách v březnu dohromady asi milion hlasů. Z větší části se jednalo o dosavadní nevoliče a přeběhlíky od ostatních stran. V Sasku-Anhaltsku přetáhla nejvíce hlasů stranám CDU, Linken a NPD (v tomto pořadí). Dvě třetiny voličů, převážně střední a starší generace, uváděly jako důvod podpory zklamání z vládních stran. Jen třetinu oslovil program (u zavedených stran je to přesně naopak).
HLAVNÍ TVÁŘE AfD Frauke Petryová (40) Podnikatelka z Braniborska a předsedkyně strany dala AfD usměvavou tvář a zároveň ji spojila s Pegidou a vyslovila se pro ochranu hranic i střelnými zbraněmi.
Björn Höcke (43) Člen frakce v Sasku-Anhaltsku ztělesňuje pravý extrém AfD. Do projevů tento bývalý učitel zakomponovává neonacistická témata (tisíciletá říše).
Alice Weidelová (37) Ekonomka a členka vedení ztělesňuje liberální křídlo AfD, které přebírá témata od FDP (nižší daně i pro zaměstnance apod.).
Albrecht Glaser (74) Letitý člen CDU a komunální politik je tváří těch, kteří v AfD chtějí voličům ze starých spolkových zemí nabídnout jakýsi návrat éry Helmuta Kohla.
O autorovi| LUBOMÍR HEGER * heger@mf.cz
