Zdeněk Adamec se rozhodl upozornit na nekomunikativnost světa
Vyspělá technika nám dovoluje okamžitě komunikovat i s neznámými lidmi „na konci světa“. Mobilním telefonem je zastihneme v práci, v lese i v posteli. Přesto naše společnost trpí tak velkým úpadkem komunikace, až to ohrožuje i správu věcí veřejných. Když poslanci v tajné volbě hlasují jinak, než slibovali před volbami, a dokonce jinak, než den předtím deklarovali v politickém prohlášení, je veškerá komunikace v koncích. Tam žádná technika nepomůže. Upadá vůle komunikovat, shodnout se s druhým na společném názoru a tolerovat to, v čem se lišíme. Také mezinárodní dorozumívání se nalézá kdesi v nulové úvrati. Stojíme na pokraji války a vyspělý svět se není s to dohodnout, zda je nutná, nebo zbytečná. Celým oblastem hrozí ztráta pitné vody, ale vyspělý svět neřeší problém globálního znečišťování. Snahu o redukci skleníkových plynů ti nejvyspělejší dokonce bojkotují. To vše bude dříve nebo později vyváženo velkými lidskými oběťmi. Ale vůle jim předejít chybí.
Osmnáctiletý Zdeněk Adamec z Humpolce se rozhodl na rizika cynického nekomunikativního světa upozornit vlastní obětí. Aby umocnil sílu svého činu, zopakoval místo a způsob sebevraždy po Janu Palachovi. Tím chtě nechtě vstoupil do českého politického kontextu, byť jeho memento, které den před činem vyvěsil na internetu, má viditelně obecný, globální charakter. Adamcovu dobrovolnou smrt komentovalo víc českých politiků než psychologů a psychiatrů, čímž sami dali příležitost k úvahám, jak moc se pokřivené politické ovzduší v zemi mohlo podílet na načasování zoufalé chlapcovy Akce pochodeň 2003. Zítra však budou politici se stejným osobním nasazením komentovat cokoli jiného. Lidská oběť zapadne do brutalit klipovitého televizního světa, který sám Adamec tvrdě odsuzuje, aniž by to výrazněji poznamenalo myšlení lidí.
Jan Palach byl vskutku černým svědomím československých občanů, neboť s postupující normalizací se už mnozí rebelanti proti sovětské okupaci začali přitáčet k husákovskému režimu. Udeřil do nejcitlivějšího místa společnosti, které se tak či onak dotýkalo každého jedince. Mnozí pak zpytovali svědomí.
Taková situace dnes není, přímo zasažen Adamcovým činem se cítí být asi málokdo. Bolest blízkých není vyvážena burcujícím společenským dopadem. Mladí nespokojenci by měli usilovat o nápravu světa, ne stavět po sobě pomníčky. Politicky motivované sebevraždy upálením navíc nemají ve střední Evropě žádné historické ukotvení. Pieta Jana Palacha a jeho následovníků ze šedesátých let si ani nezaslouží být rozmělňována zbytečnými oběťmi dnešních mladíků.
„Jsem další oběť takzvaného demokratického systému, kde ale nerozhodují lidé, ale peníze a moc. Po celý život jsem se setkával s problémy, které jsem asi nedovedl řešit. Jenže bylo jich nějak moc. Už nemohu dál. Ostatní si z ničeho nic nedělají, nikoho nic nezajímá. Je to hrůza,“ přiznává ve svém posledním textu Zdeněk Adamec. A jsme zpátky u nedostatečné komunikace. Jak to, že ve svém okolí neměl nikoho, s nímž by sdílel svoje nezdary a skepse? Duševně nemocen podle psychologů a psychiatrů nebyl. Nejspíš by mnohé vyřešilo vstřícné slovo. Člověk, který celé dny pomocí internetu surfoval po zeměkouli, nenašel jedinou spřízněnou duši, s níž by komunikoval o svých starostech.
Bral však na sebe i starosti světa. Nejvážnější na kauze je, že mnoho z nich dobře vystihl. Skládky, výfukové plyny, znečištěné ovzduší, ropné krize, drogy. Napadala ho však všelijaká naivní řešení, jako totální demokracie, v níž hlasují všichni o všem pomocí internetu. Po přečtení jeho upřímné výzvy obyvatelům celého světa se nechce věřit psychologům, že chlapcovo trápení s globálními problémy bylo pro jeho hroznou volbu až druhořadé. A že pro sebevraždu byl rozhodující nějaký osobní motiv.
Jeden z možných motivů je přetřásán - obvinění policií z útoků na veřejná zařízení. Své webové stránky totiž otevřel takzvaným darkerům, kteří kvůli efektním výbojům zkratují elektrická vedení a způsobují tím rozsáhlé výpadky v dodávkách proudu. Ani s nimi však nenašel porozumění. Píše: „Měli to chytře vymyšlené, protože případné pátrání po nich musí skončit u mého počítače doma.“ Zcela určitě je už nevyzradí. I když se mu zpětně jevili jako teroristická organizace, která ho ovládala. „Když jsem se probudil, bylo již pozdě,“ vysvětluje ze záhrobí.
Zločinně spolčení darkeři si Adamce našli, spolužáci z pelhřimovské průmyslovky ne. Televizním týmům nebyli s to o něm cokoli říci. Jako by se počítač, který ze svých vrstevníků široko daleko nejlíp ovládal, pro něj stal nikoli prostředkem, ale brzdou komunikace. Jak vidno, od parlamentu až po obyčejnou průmyslovku nalézáme velmi malou schopnost se vzájemně domlouvat. To je vážná chyba vždy, i když nekončí smrtí.
