Poslední měsíce loňského roku se v Libanonu nesly ve znamení masivních protestů, které byly vyvolány nespokojeností tamních občanů s úspornými reformami, jež představila vláda bývalého premiéra Saada Harírího. Jejich účelem bylo bojovat s obřím zadlužením země, jejíž hospodářství je postaveno především na příjmech z turismu. Obyčejní lidé v nich ale spatřovali něco úplně jiného, a sice nepřiměřené zatěžování svých rodinných rozpočtů ze strany zkorumpovaných politiků, kteří podle nich za současný tristní stav mohou především.
Zmíněné demonstrace započaly loni v říjnu, ale i přesto, že od té doby uplynulo již více než půl roku a do čela vlády byl mezitím jmenován někdejší ministr školství a univerzitní profesor Hasan Dijáb, ekonomická situace v zemi se nijak nezlepšila. Jak uvádí zpravodajský server BBC, libanonská lira ztratila vůči americkému dolaru téměř 60 procent své hodnoty, což mělo za následek vyvolání obří inflace. Ta měla podle zdejší vlády během letošního roku dosáhnout hranice 25 procent, podle informací výzkumného institutu Carnegie Middle East Center nicméně některé základní potraviny zdražily několikanásobně víc.
„Předtím byl můj život dobrý. Měl jsem práci a mohl jsem nakrmit své děti,“ posteskl si BBC Khaldoon Rifaa, který se živí coby taxikář. „Ale teď tu není žádná práce – není tu nic. Nemám peníze ani na to, abych si koupil prací prášek,“ přiznal.
Jeden dolar na den
A ani zdaleka není sám, podobný osud totiž potkal další stovky tisíc jeho krajanů. Koronavirová krize se sice Libanonu relativně vyhnula - podle oficiálních statistik Bejrút eviduje něco přes 1 200 případů nákazy a 27 obětí, přičemž z pohledu celkového žebříčku se tak jedná až o 104. nejpostiženější zemi světa. Ta ekonomická ale jako by nebrala konce.
Zářným příkladem současného strádání Libanonců je Tripolis,
přístavní a zároveň druhé největší město v zemi s přibližně 200
tisíci obyvatel. Šedesát procent místních si za den vydělá méně než jeden
dolar, což pochopitelně vzhledem k cenám potravin v obchodech na
zahnání hladu nestačí. Jsou proto odkázáni na pomoc dobročinných organizací.
„Když jim nepomůžeme my, nebudou mít nic. Možná je to donutí
krást. Situace je opravdu, opravdu špatná,“ popsala šéfka místní charity Farah
Ahdábová.
Pomůže MMF?
Současný libanonský premiér Dijáb se podle ČTK nechal před několika dny pro list The Washington Post slyšet, že jeho země stojí na prahu potravinové krize, na jejímž konci by jen během letošního roku mohla mít problémy s obstaráním potravy více než polovina tamních obyvatel.
Ve svém článku nastínil, jakými způsoby hodlá spolu s vládními kolegy aktuální situaci řešit. Bez zásahu z vnější se ji však podle něj podaří stabilizovat jen velmi těžko, a tak se chystá požádat o pomoc Mezinárodní měnový fond (MMF). Jak ovšem připomíná BBC, jakýkoliv záchranný finanční balíček by z jeho strany byl spjat s požadavkem na provedení bolestivých ekonomických reforem, což by opět mohlo vyvolat další velkou vlnu nevole.
Vzhledem k postupnému rušení omezujících opatření, které byly zavedeny v rámci boje proti koronavirové pandemii, nicméně hrozí, že se lidé do ulic vrátí tak či tak. Nedostatek potravin se totiž každým dnem čím více prohlubuje a pověstné světlo na konci tunelu je stále v nedohlednu.
„Libanon nemá budoucnost kvůli zdejším politikům. Politici zachází s lidmi jako se psy. A když necháte svého psa o hladu, bude vás následovat,“ řekl zmíněnému webu jeden z obyvatelů Tripolisu.
