Podniky
Český statistický úřad analyzoval finanční hospodaření nefinančních podniků se sto a více zaměstnanci v letech 1993 až 1997. Šlo o firmy podnikající v průmyslu, stavebnictví, obchodu, pohostinství a ubytování, dopravě, spojích, telekomunikacích a vybraných tržních službách. Podle analýzy se finanční zdraví velkých podniků nejen nezlepšuje, ale dál chátrá.
Rok od roku stoupá počet firem se záporným vlastním jměním. Tedy firem, jejichž dluhy převyšují celkový majetek, takže vlastně patří bankám, jež ovšem nemají žádné řídící pravomoci, zatímco ti, kteří firmu řídí, v ní nemají ani korunu. Živé mrtvoly - ztrátové podniky se záporným vlastním jměním - předloni zaměstnávaly sto patnáct tisíc lidí. Pokud by se všichni ocitli na dlažbě, překročil by celkový počet lidí bez práce, počítáno podle dnešního stavu, půl milionu a míra nezaměstnanosti by se už nyní dostala nad deset procent.
Politická a sociální citlivost takové situace je zřejmá a vysvětluje, proč se žádné vládě nechce do urychlování procesu bankrotů a finančního ozdravování produkční základny. Ale s každým odkladem roste výbušnost problému, který už dá vno přezrál. Finanční vyčerpanost značné části podniků je balvan, který stále silněji táhne dolů celou ekonomiku.
Půl zisku pryč
V období 1993 až 1997 ani jednou neklesl podíl ztrátových firem pod třetinu celkového počtu velkých podniků. Předloni činil 38,4 procenta. Ziskové tedy šplhaly s ruksakem na zádech - jejich výsledky v celkovém vyjádření silně neutralizovaly záp orné hospodářské výsledky jiných firem. Celková ztráta za sledovanou pětiletku dosáhla 265 miliard korun a spolkla téměř šestačtyřicet procent vytvořeného zisku.
Neustále rostla prvotní platební neschopnost, tedy stav, kdy závazky po lhůtě splatnosti převyšují takovéto pohledávky. Například v průmyslu byla v roce 1993 v této situaci čtvrtina velkých firem, o pět let později to byl už každý tř etí podnik. Celkově připadá více než polovina prvotní platební neschopnosti na zhruba dvě procenta firem, přičemž předloni sedm nefinančních podniků vykázalo prvotní platební neschopnost vyšší než miliarda korun. Nejde však ani tak o počet podniků j ako o celkový objem promeškaných dluhů, který řetězovitě působí v celé ekonomice. Na konci roku 1997 to bylo zhruba padesát miliard.
Není z čeho splácet
Finanční slabost firem potvrzují i údaje o financování investic. Z cizích zdrojů bylo předloni uhrazeno asi šestačtyřicet procent hrubé tvorby kapitálu, v roce 1996 dokonce téměř polovina. To je velice vysoký poměr sám o sobě. Ni cméně analytik Commerzbank Capital Markets Tomáš Kořínek, který se analýzou podnikového hospodaření dlouhodobě zabývá, podotýká, že nezáleží ani tak na výši zdrojů, jako na schopnosti je splácet. V anglosaských zemích se zdroje na investiční záměry nejčastěji získávají emisí akcií, naopak v Německu převládají bankovní úvěry.
Problémem českých firem je to, že parametry rentability se liší takřka řádově od ceny peněz. Celková rentabilita nákladů, tedy poměr hospodářského výsledku před zdaněním a nákladů, byla nejvyšší v roce 1995, kdy přesáhla čtyři procenta, předlo ni byla zhruba dvouprocentní. Rentabilita vlastního jmění (hrubý zisk k vlastnímu jmění) byla v pětadevadesátém sedmiprocentní, což byl nejlepší výsledek za celou pětiletku, předloni sotva čtyřprocentní. Jakýkoli úvěr je za těchto podmínek předem ztracený. Přitom tento ukazatel, upozorňuje statistický úřad, ještě vylepšuje matematická zlomyslnost, když h odnota rentability vlastního jmění je tím vyšší, čím blíže je záporné vlastní jmění k nule a čím větší je vykázaná ztráta.
Pro zajímavost: Nejlepší výnosnost vlastního jmění má energetika a rafinérie, nejnižší kožedělný průmysl, což nepřekvapuje. Nečekaně nízká je ale rentabilita výroby dopravních prostředků, kde ani Škoda Auto nestačí vyvážit problémy ostatních firem.
Po flámu
Analýza celkově nezachycuje loňský rok. Zatím zveřejněné čtvrtletní výsledky se dramaticky liší podle toho, jak rozporuplně se loni vyvíjela jednotlivá odvětví. Takřka s jistotou však lze prohlásit, že dále rostl podíl podniků, jejichž hospodářský v ýsledek se meziročně zhoršil. V roce 1993 tvořily přes čtyřiačtyřicet procent, v roce 1996 téměř 59, předloni 52 procent. Je přitom zajímavé, jak významný je zde vliv ostatních nákladů, tedy odpisů a odprodeje pohledávek a tvorby reze rv. U podniků s meziročním zhoršováním hospodářského výsledku v letech 1994 a 1996 ostatní náklady klesly, v letech 1995 a 1997 stouply.
Kořínek toto kolísání vysvětluje tím, že podniky rok, dva, tři „flámují - vyrábějí, prodávají, ale nedostávají zaplaceno - a až ze zisku následujícího roku odepisují nedobytné pohledávky a vytvářejí rezervy. „U nás se dlouho nikdo nezabýval k redibilitou odběratelů i dodavatelů. Možná že ještě ze socialismu zůstalo, že důležitější je vyrobit, a ne vydělat peníze, přičemž poměry se zásadně změnily právě ve prospěch peněz. Až poslední dobou větší firmy přišly na to, že lepší je někdy neprodat než prodat a peníze nevidět. Ostatně obdobné je to v bankovním sektoru, kde se do šestadevadesátého roku vykazovaly velké zisky a teď jsou banky v gigantických ztrátách a nestačí vytvářet rezervy a oprávky na špatné úvěry, říká analytik.
Hodnota účetní a tržní
Podle dnes převládajícího mínění se na tragické finanční situaci podniků v rozhodující míře podepsalo od reality odtržené ocenění, lépe řečeno nadhodnocení, aktiv - asset bubble. Výše vlastního jmění firem odpovídá účetní hodnotě, která, jak se ukáz alo, má ale málo společného s cenou reálnou. Ukázkou je situace na kapitálovém trhu, kde se drtivá většina firem obchoduje, pokud se vůbec obchoduje, za cenu pod nominálem, někdy i mnohonásobně. K situaci přispěl i Fond národního maje tku, který při privatizaci usiloval o co nejvyšší ceny. Na základě těchto cen pak banky poskytovaly privatizační úvěry, přičemž byl zastaven nabývaný majetek. Když se ukázalo, že úvěry nelze provozem firmy utáhnout, dostali se do problémů oba - bank a i majitel.
Nákladná revitalizace několika velkých průmyslových firem i s předpokládaným multiplikačním efektem u dodavatelů a v růstu poptávky nemůže sama o sobě dostat české podniky z finanční nouze. Je zřejmé, že ji musí doprovázet vytvo ření legislativního rámce (zákon o konkursu a vyrovnání a vůbec úpadkové právo), restrukturalizace výrobní základny včetně eutanazie firem polomrtvých nebo v dlouhodobém kómatu.
Když autor článku před třemi lety žádal o rozhovor jednoho z renomovaných právníků podílejícího se na přípravě novely zákona o konkursu a vyrovnání, byl odmítnut s tím, že lepší bude počkat na zákon zcela nový. Dnes místopředsed a vlády Pavel Rychetský také hovoří o tom, že připravovaná novela problém zásadně neřeší, dosavadní zákon je špatný a je třeba přijmout nový, orientovaný nikoli na likvidaci podniku, ale v první řadě na jeho oživení (EURO 12/1999). Ani vic epremiér pro legislativu však neumí říct, kdy takový zákon bude.
Čas jsou peníze
„V Británii konkurs často ani není záležitostí soudu. Věřitelé si prostě v seznamu vyberou likvidátora a majetek může být převeden na jiného vlastníka teoreticky za čtrnáct dní, aniž by se přerušila výroba, říká Tomáš Kořínek. „U nás je to běh na dlouhé vzdálenosti, kdy se aktiva dál znehodnocují a ještě si při tom leckdo stihne nakrást. Přitom se hraje o čas. Jde o to, že kdo koupil draho, bude muset prodat levněji, ale bude to pořád lepší než nechat podnik dojít až tam, kdy nebude mít vůbec žádnou hodnotu. Všechno je to o penězích. Samozřejmě že se počet podniků zmenší, že místo dvou firem s nenaplněným výrobním programem vznikne třeba jedna, která bude umět nejen vyrobit, ale také prodat. Ale nemyslím si, že bude nutné zavřít třeba čtvrtinu, třetinu podniků. Řada firem, když bude stát polovinu toho, na co jsou dnes ceněny, anebo ještě míň, může s novým majitelem docela dobře dál fungovat.
O penězích je i další poznatek Českého statistického úřadu, který na základě porovnání delší časové řady potvrzuje to, k čemu nedávno dospělo i ministerstvo průmyslu a obchodu. Firmy se zahraničním vlastníkem jsou nesrovnatelně efekt ivnější. V průmyslu v nich předloni byla o třetinu vyšší produktivita práce, víc než dvakrát vyšší rentabilita vlastního jmění, výrazně rychlejší obrátka zásob a o kousek vyšší rentabilita nákladů. Téměř trojnásobně vyšší než v s oukromých firmách s českou majoritou byl zisk na jednoho zaměstnance.
V těchto optimistických číslech se snoubí dvě věci. Zahraniční know-how a zajištěný odbyt na straně jedné a střízlivá kalkulace nákladů a perspektivních výnosů na straně druhé. Přestože zahraniční investor měl mnohdy uhrabanou cestu a nemusel se fatálně zadlužit, nejsou jeho úspěchy založeny pouze na tom.
