C í r k v e a s t á t
Dokud stát nebude mít jasno, jaký majetek církvím nakonec vrátí, nedokáže rozhodnout ani o tom, jak budou církve se státem žít, jestli je budou platit věřící, nebo všichni daňoví poplatníci. Devítiletá, předčasnými volbami pouze načas přerušená debata se s netušenou razancí znovu otvírá.
Otázek kolem úpravy vztahu státu a církví je téměř nekonečně mnoho a každý na ně odpovídá jinak. Fakt je, že v „národě Husově není příliš přívrženců hlavně katolické církve. A tak se velmi často debatuje jenom o vztahu státu k ní a jejímu majetku.
Nedá se ale popřít, že právě římskokatolická církev za komunistického režimu přišla o nejvíc majetku a stát má vůči ní největší dluhy.
Pokud se ovšem odhrne balast slov a politických prohlášení, současná doba v lecčems připomíná nejen stav za první republiky, ale dokonce i dobu Josefa II. Situace se opakují, a dnes stejně jako tenkrát nejde o nic než o to, jak velkou kontrolu má mít nad církvemi stát. Právě pilíř katolického světa Habsburk Josef II. svými zásahy do církevního majetku hodlal některé činnosti – charitativní (kolektivní nadace obvykle měly na starosti například provoz starobinců) či nadačně vzdělávací – učinit záležitostí veřejného zájmu. Už za jeho panování někteří národohospodáři upozorňovali, že jinde utopené peníze jsou mrtvé investice – dnes, kdy se debatuje, co církvi vrátit, se podobné argumenty objevují znovu.
Náboženská matice
Statut Náboženské matice je a bude jedním z největších kamenů úrazu při urovnání současného sporu mezi katolickou církví a sociálnědemokratickou vládou.
Co je vlastně Náboženská matice? Byla založena kabinetními listy Josefa II. v roce 1782 a vždy měla charakter veřejnoprávního fondu, který byl spravován státem. Tento fond nikdy v historii nespravovala římskokatolická církev. Za dobu své existence Matice prošla mnoha organizačními změnami, měnil se i objem majetku, který spravovala a používala ve prospěch římskokatolické církve, zůstala však veřejnoprávní korporací. Nyní spravuje majetek odebraný organizacím katolické církve před dvěma stoletími a také majetek zabavený komunisty.
Dnes ovšem její ředitel František Skřivánek přilévá olej do ohně a obviňuje ministerstvo kultury z praktik padesátých let, z pokusu o zestátnění této instituce. Skřivánek, laický člen maltézského řádu, tvrdí, že před sedmi lety dostal od tehdejších ministrů kultury a katolických primasů jediný úkol – dohledat nezákonně zabavený majetek řádů a diecézí a připravit důkazy k jeho opětovnému navrácení. Ze svého úhlu pohledu má snad ke svému názoru jisté oprávnění. Jenže, v mezidobí vyšlo najevo, že lidovecké ministerstvo kultury v roce 1995 potichu pozměnilo statut Matice tak, aby se z veřejnoprávního fondu transformovala na fond církevní.
Představy nynější vlády, ale i kabinetů předchozích ovšem byly zcela jiné. Už v materiálu ministerstva kultury z roku 1996 je Matice označena za zjevně anachronickou instituci, která při odluce církve od státu ztrácí jakýkoliv smysl. Proto by se měla transformovat a nejlépe přímo likvidovat. Výnos jejího majetku by přitom měl sloužit výlučně k náboženským účelům římskokatolické církve.
Když vrátit, tak co?
Během devíti let sporů o restituci církevního majetku se do rukou řeholních řádů a kongregací vrátilo mnoho budov sloužících k duchovním účelům. Neobešlo se to však bez přehmatů, a tak z některých případů byly i pěkně tučné kauzy. Už první výčtový zákon Federálního shromáždění totiž obsahoval fatální chybu, a tak se řádu svaté Voršily neprávem vrátila pražská administrativní budova Nové scény Národního divadla.
Léta handrkování a vášní ve při o nejasné vlastnictví svatovítské katedrály zase ukončil až kardinál Miloslav Vlk – metropolitní chrám předal ve prospěch národa. Opravdového vlastníka tak ovšem dóm nezískal. „To je markantní příklad toho, proč je potřeba sladit jednotlivé kompetence. V katedrále svatého Víta je dost značný cestovní ruch, vybírá se tam vstupné, ale církev z toho opravdu nemá ani korunu. Musí tam ale uklízet, protože je to kostel, vysvětluje mluvčí Biskupské konference Daniel Herman.
Možná právě omyly výčtového zákona vedly v roce 1996 koaliční vládu Václava Klause k tomu, že o dalším vydávání majetku bude rozhodovat exekutiva. Celá věc ale skončila pouhou politickou hrou – na jedné straně dávali všichni najevo, že chtějí majetek za každou cenu vydávat, na druhé straně proto příliš neudělalo ani lidovecké ministerstvo kultury. Kabinet se přitom hájil hlavně tím, že dodané restituční seznamy jsou velmi sporné.
Posun nastal za Tošovského vlády – ta seznamy přehodnotila, a více než třicet titulů přesunula z kolonky sporné do kolonky nesporné. To ovšem neuniklo Václavu Klausovi, a přechodný kabinet pokáral za unáhlenost. Restituční majetek je řazen do dvou kategorií. První tvoří takový, jehož nynější majitel je ochoten jednat s církvemi o podmínkách vydání. Ve druhém seznamu jsou položky, se kterými jsou spojeny závažné výhrady.
To, že vláda bude rozhodovat o církevních restitucích, se ovšem nikdy nelíbilo sociálním demokratům, kteří se dokonce před dvěma lety snažili prosadit, aby jí to Parlament přímo zakázal, a to do doby, než bude přijat zákon o hospodaření se státním majetkem. Aby uspěli, neváhali požádat o pomoc Sládkovy republikány a komunisty.
Nesporné ale je, že tu část bývalého majetku církví, kterou nelegálně zabrali komunisté, vláda vydat musí. Státu tento majetek prostě nepatří. Proto je možná na místě kompromis, který navrhuje KDU-ČSL: majetek, který nepřestal církvím nikdy patřit, ať vydá vláda. O vrácení majetku, který komunisté zkonfiskovali podle tehdy platných zákonů, nechť rozhodne Poslanecká sněmovna. „To už mělo být dávno učiněno, ale není dostatek ochoty ani ze strany ODS, ani ČSSD. Brzdí se tak vracení majetku vlastníkům, konstatuje úřadující předseda lidovců Jan Kasal.
Tahanicemi o konkrétní budovy nebo lesní a zemědělskou půdu ale nic nekončí. Dělit by se totiž měly i pravomoci státu a církve. Mluvčí Biskupské konference poskytuje alespoň dílčí výčet: církevní školy a nemocnice, charitativní organizace, teologická fakulta a její vztah k Univerzitě Karlově či uzavírání církevních sňatků. „To vše musí být nějak ošetřeno, musí být dáno, kdo je za co odpovědný, co kdo má dělat, říká Herman. Představuje si přitom, že řešení je v uzavírání jednotlivých smluv mezi státem a církví. Kýženého modelu se však zatím podařilo dosáhnout jen ve dvou oblastech, a to duchovní službě v armádě a ve věznicích.
Odluka, nebo spolupráce?
Pro vyřešení veškerých majetkových sporů je kardinální otázkou budoucí vztah mezi státem a církvemi. Možnosti jsou dvě: odluka církví od státních financí, nebo kooperační model. „Naprostá odluka tak, jak je tomu například ve Spojených státech amerických, v evropském prostředí není možná. U nás to vždy bude nějakým způsobem model více či méně kooperační. Přiklonily se k němu i ostatní postkomunistické země, pouze Česká republika se stává zvláštním státem, který není schopen si s tím poradit, vysvětluje Daniel Herman.
Názory na řešení základního vztahu státu a církve se různí i v politických stranách, které o něm nakonec budou rozhodovat. Neujasnily si dosud, jakou měrou se na finančních prostředcích církví bude podílet stát a kolik si budou muset náboženské instituce zajistit samy.
Stínová ministryně kultury Občanské demokratické strany Miroslava Němcová si například myslí, že jakmile dojde k odluce, budou se o sebe církve muset postarat samy. „Bude muset nastat přechodné období, které by vedlo k odluce, a mezitím by se vyřešila otázka restitucí církevního majetku, uvedla. To ovšem nepovažují za možné a rozumné ani lidovci, ani unionisté. „Je to nebezpečné pro malé církve, které nemají tak rozsáhlý majetek, obává se šéf ekonomického odboru Unie svobody Václav Míšek. Podle něj je odluka církví od státu nutná už jen z toho důvodu, že například katolická církev podléhá Svatému stolci ve Vatikánu, což je suverénní stát.
Navrhuje ale, aby si stát ponechal částečnou zodpovědnost za kulturní památky. Podobný názor má i prozatímní šéf lidovců Kasal. Stát by podle něj měl nést náklady na opravy památek, ale třeba prostředky na platy duchovních by si měla obstarat církev od věřících. „To by mi přišlo normální. Je špatné, aby věřící vybírali při sbírkách peníze na opravu vrátek od hřbitova a daňoví poplatníci vypláceli mzdy duchovním, kritizuje současný stav Kasal.
Fórem pro dialog mezi představiteli států a církví se měla stát vládní komise, jejímž ustavením chtěla vláda deklarovat maximální ochotu vyslechnout názory církví a akceptovat je. Tato snaha zatím skončila ve slepé uličce.
Kde a jak shánět peníze?
Úplná či částečná odluka církví od státní pokladny otevírá další vážné otázky – kdo a jak bude církve financovat. Lidovci jsou podle Kasala přesvědčeni, že dokud stát nevrátí církvím to, co jim patří, není možné, aby je přestal financovat: „Kdyby stát vrátil majetek, nepochybně by se snížila i nynější zátěž daňových poplatníků. O variantách jiného financování církví se můžeme bavit až pak. Tak jednoduché to ale není. Restituce se totiž týkají především římskokatolické církve a pro ostatní s daleko menším počtem věřících návrat majetku nic neřeší.
Když už se hovoří o financování církví, je nutné dodat, že v současné době jde vlastně o rozpočet ministerstva kultury. To totiž po dohodě s církvemi rozděluje prostředky na platy duchovních a částečně i na provozní náklady církví. Tento způsob je bezesporu problematický, otázkou je, zda víc pro stát, nebo pro duchovní. Zákon o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností z roku 1949 například stanovuje výši platů duchovních podobnou tabulkou, jakou se řídí státní zaměstnanci. Jejich armádu je ale možné zásahem vlády omezit, zatímco počet duchovních té které církve není stát oprávněn omezovat. Ze zákona je prostě povinen zajistit finance pro všechny státem registrované církve, které o to požádají. Této možnosti nyní nevyužívá pouze pět z jednadvaceti registrovaných církví.
Pokud se uvolní nynější těsný vztah státu a církví, je k dispozici hned několik modelů jejich financování. Již dříve se diskutovalo například o daňových asignacích nebo o sponzorských prémiích – jejich podstatou by byla kromě možnosti odečtu sponzorského daru od daňového základu i možnost odečíst část hodnoty daru církvím přímo z daně. To by uvítali lidovci i Unie svobody. Tímto způsobem by ale neměly církve získat více finančních prostředků, než jim dosud poskytuje stát. Ale například ODS vždy proti daňovým asignacím ostře vystupovala. Zvažovala se i možnost jakýchsi poukázek, které by věřící mohl v určité výši odepsat z daní.
Aby při tom všem bylo jasno. Ať by byl zvolen jakýkoliv model, nemohl by se zřejmě stát úplně zříci odpovědnosti například za poskytování charitativních nebo sociálních služeb. Ostatně, jak minulé vlády, tak současný kabinet zastává názor, že třeba na opravu kulturních památek bude přispívat bez ohledu na to, kdo je jejich vlastníkem. Totéž se týká financování církevních škol, kterým je poskytován příspěvek ve stejné výši jako školám státním.
Žádný ucelený návrh, jak vztah státu a církve vyřešit, zatím neexistuje. První pokus učinila teprve Tošovského vláda. Její představa však v připomínkovém řízení nedošla dál než k církvím. Cestu tohoto materiálu ukončily předčasné volby, sociálnědemokratický kabinet hodlá přijít s vlastní zákonnou předlohou.
