Christian Geipel patřil mezi významné textilní podnikatele Rakouska-Uherska. V západočeské Aši vybudoval velkou tkalcovnu a výrazně se zasloužil o průmyslový rozvoj města. Jeho syn Gustav pak proslul především jako mecenáš a „ašský dobrodinec“.
Město Aš (původně Asch) vzniklo ve druhé polovině 13. století, skutečným centrem regionu se ale stalo až o několik desetiletí později. V jeho okolí se dobývalo zlato, stříbro i jiné kovy, od 16. století pak začala převládat textilní a barvířská výroba. Vlna a len se zpočátku spřádaly ručně na kolovratech a výroba látek byla zcela v rukou domácích tkalců a pletařů.
Na počátku 19. století pracovalo v Aši již padesát tkalcovských mistrů a přes dvacet punčochářů. Hotové zboží směřovalo nejčastěji do Saska a rychle se zvyšoval i počet obchodníků, kteří textil prodávali ve velkém.
Kolem roku 1806 vznikly ve městě i první přádelny, kterých roku 1828 fungovalo na Ašsku již devět. Opravdový rozvoj textilního průmyslu ale nastal teprve po roce 1864, kdy byla Aš napojena na rakouskou a bavorskou železniční síť. První mechanickou přádelnu ve městě vybudoval Ferdinand Hofmann, kterého pak následovala řada dalších podnikatelů. Byl mezi nimi i Christian Geipel, jehož firma se postupně zařadila k největším v kraji a počátkem 20. století zaměstnávala až 1600 lidí.
Heinrich za Heinricha
S podnikáním začal už Christianův otec Nikolaus, narozený roku 1799 v Aši. Vyučil se obuvníkem a tkalcem a roku 1824 založil ve městě malou dílnu na výrobu bavlněných, polovlněných a polohedvábných přehozů.
V polovině 40. let 19. století přibral za společníky syny Heinricha a Christiana a podnikání se slibně rozvíjelo. Heinrich se zaměřil na technické vedení firmy, zatímco Christian se staral především o prodejní sklady v Praze a ve Vídni.
CHRISTIAN GEIPEL
(1825-1897)
Narodil se 1. října 1825 v Aši v rodině textilního podnikatele Nikolause Geipela. Vyučil se tkalcem a roku 1845 vstoupil jako společník do rodinné firmy. Zasloužil se o modernizaci technického vybavení a zavádění nových výrobků, jakými byly tkanina z česané vlny, lama, vlněné flanely či kašmír. Roku 1876 uvedl do provozu i novou strojní tkalcovnu, která celkovou produkci podniku výrazně zvýšila. Podílel se také na výstavbě barvírny a úpravny. Za zásluhy o průmyslový rozvoj kraje získal císařský Řád Františka Josefa. Zemřel 22. listopadu 1897.
Roku 1849 ovšem Heinrich náhle zemřel a budoucnost podniku byla ohrožena. Nikolaus Geipel proto přizval do firmy příbuzného Heinricha Jägera, čímž vznikla společnost „Geipel & Jäger“. Podnikatelská iniciativa přešla poté plně do rukou syna Christiana a továrna slavila úspěch i na světových výstavách.
Ve jménu pokroku
Christian Geipel se narodil roku 1825. Stejně jako otec se vyučil tkalcem, byl ale mnohem progresivnější a ihned po převzetí podniku se pustil do velkých změn. Zasloužil se o modernizaci technického vybavení firmy a o zavádění nových výrobků, které splňovaly stále se zvyšující nároky spotřebitelů. Zejména se jednalo o takzvanou poil de chèvre (tkaninu z česané vlny) a polovlněné barevné dámské šatovky. Počátkem 50. let 19. století zavedl i výrobu speciální tkaniny lama (z vlny lamy), která se těšila velké oblibě především pro vysokou trvanlivost. Vkusu venkovanů byly pak určeny polohedvábné látky s příměsí tkané leštěné příze a od roku 1868 začala i výroba vlněných flanelů a kašmíru.
V 70. letech 19. století byla mechanizace provozů kompletně dokončena a od roku 1876 fungovala i nově vybudovaná strojní tkalcovna. Hned v následujícím roce pak Heinrich Jäger z podniku vystoupil a veřejným společníkem se stal Geipelův syn Gustav. Firma se zároveň přejmenovala na „Christian Geipel & Sohn“.
Ašský dobrodinec
Christian Geipel, který byl za zásluhy o rozvoj podnikání vyznamenán císařským Řádem Františka Josefa, se na chodu podniku podílel až do roku 1897. Poté pro nemoc z firmy vystoupil a ještě tentýž rok ve věku dvaasedmdesáti let zemřel.
Jeho syn Gustav byl také schopným podnikatelem, po otcově smrti se ale již dále firmě nevěnoval a zaměřil se především na filantropii a politiku. Jeho zásluhy o rozvoj města byly přitom velké. Dvě stě tisíc zlatých věnoval na stavbu plicního sanatoria, stejnou sumu na domov pro staré a nemocné tkalce a celkem šest milionů korun na dostavbu silnic (tyto peníze byly však později zkonfiskovány rakouským státem). Kromě toho zřídil fond na výstavbu gymnázia, věnoval pozemky na vybudování hřiště a zahrady školy, podporoval mužský pěvecký sbor a evangelickému kostelu věnoval obří varhany se 4813 píšťalami.
GUSTAV GEIPEL
(1853-1914)
Syn Christiana Geipela se narodil 21. února 1853 v Aši. Od roku 1877 byl společníkem rodinné firmy, po otcově smrti ale s podnikáním přestal a začal se věnovat veřejnému životu. Dvě stě tisíc zlatých dal na stavbu plicního sanatoria, stejnou sumu na domov pro přestárlé tkalce a šesti miliony zlatých přispěl městu na rozvoj infrastruktury. Za tyto činy získal přezdívku „ašský dobrodinec“. Byl prezidentem Prvního plzeňského akciového pivovaru a věnoval se i komunální politice. Zemřel 14. července 1914.
Za všechny tyto činy si vysloužil přezdívku „ašský dobrodinec“ a roku 1924, deset let po smrti, mu ve městě slavnostně odhalili pomník. Jeho zbytky je dodnes možné najít na západním okraji Aše v Okružní ulici.
Konec Ohary
O chod rodinné firmy se mezitím staral Gustavův mladší bratr Christian, který vystudoval obchodní školu v Lipsku a praxi získal v anglických a francouzských textilkách. Do podniku vstoupil roku 1885 a spoluvlastníkem se stal o pět let později. Jeho potomci založili roku 1934 filiální továrnu v Rakousku, v níž po druhé světové válce pokračovali v podnikání. Ašská centrála byla totiž hned roku 1945 znárodněna a stala se součástí Textilany Liberec. Od roku 1965 se podnik nazýval „Textilana, závod Ohara“ a toto označení mu vydrželo dalších třicet let.
Sortiment vlněných a polovlněných látek zůstal také beze změn, po roce 1989 ale již zastaralé provozy přestávaly stačit stále se zvyšující asijské konkurenci a podnik se propadl do ztráty. Výroba byla ještě koncem 90. let přesunuta do Liberce a historie ašského závodu se tím po více než sto padesáti letech uzavřela. Tradici slavné firmy Christian Geipel & Sohn tak dnes připomíná už jen rozsáhlý soubor vzorkovnic, které vlastní Ašské muzeum, a mohutná budova bývalé tkalcovny na jihozápadním okraji města.
