Neziskové organizace před třiceti lety získaly na důležitosti. Ukázaly se jako důvěryhodný prostředek k transferu peněz od donorů k potřebným. Jejich naléhavost a nutnost podmiňovaly nedůvěra v místní vlády či lokální korupce. S rostoucím počtem nevládních organizací (NGO) ale přirozeně vzrostla vzájemné konkurence o finanční příspěvky.
V rámci boje o přežití musejí nyní NGO usilovat o pozornost veřejnosti, a tím si zajistit stálý přísun finančních prostředků. Žádná z těchto organizací tak nemůže zůstat nečinnou. Naopak, aby vyjádřily naléhavost finanční pomoci, musejí být jejich kampaně úderné a efektní. Jedním z nástrojů jak získat lidi na svou stranu, je vzbuzení pocitu solidarity prostřednictvím emotivních obrazů. Tím ale dochází k výraznému zkreslování obrazu Afriky. Informace „z druhé strany“, tedy například o rapidní modernizaci některých afrických zemí či celokontinentální boom v podobě mobilního internetu, zůstává bez pozornosti veřejnosti. Lidé, kteří v Africe nikdy nebyli anebo situaci na tomto kontinentu nesledují, se ke zprávám tohoto typu nedostanou.
Zato média denně přinášejí fotografie podvyživených dětí a hrůzná svědectví o utrpení hladovějících Somálců. Neziskové organizace i světové celebrity nabádají k solidaritě s obětmi tak věrolomně, že je obtížné rozeznat skutečný hladomor od televizní show. Opravdu je Afrika stále bezzubým kontinentem, který se neobejde bez pomoci Západu?
Dvě podoby tragédie
Člověk může mít pocit, že hladomor k Somálsku patří stejně nerozlučně jako komunismus ke KLDR. Do jisté míry je oprávněný. Přední světoví afrikanisté totiž upozorňují na to, že somálská tragédie je zcela jiným typem katastrofy než zemětřesení na Haiti nebo úder vln tsunami. Prolíná se v ní několik kauzálních rovin, takže nelze hladomor přiřknout pouze na vrub klimatických změn, přestože i ony letos sehrály svoji významnou roli. Profesor Abbas Gnamo z University of Toronto v rozhovoru pro BBC trefně poznamenal: „Situace v Somálsku není akutním onemocněním, nýbrž dlouhotrvajícím chronickým zánětem.“ Ještě trefněji podstatu problému vyjádřil komentátor listu The Guardian John Vidal ve svém nedávno zveřejněném článku Famine we could avoid. „Některé humanitární organizace více než rok věděly, že v těchto oblastech mají právě v tuto dobu dojít potraviny. Přesto se vše začalo hýbat až dnes, v emočně nejvypjatější době, kdy umírají děti a kdy jsou pastevci nuceni prodávat svůj dobytek, pokud už jim všechen neuhynul,“ napsal Vidal.
Hladomory se v zemích Afrického rohu opakují pravidelně. V roce 1984 přivezl z Etiopie reportér BBC Michael Buerke dokumentační záběry jednoho z největších hladomorů v historii této země, při němž zahynulo více než 100 tisíc lidí. Právě jeho reportáže s obrázky dětí umírajících v náručí svých matek měly na světovou veřejnost hluboký dopad. Mimo jiné inspirovaly irského hudebníka Boba Geldofa k realizaci projektu Live Aid, který v televizi nebo na stadiónech sledovalo 13. července 1985 bezmála dvě miliardy lidí.
Záběry etiopské katastrofy na obrazovkách televizních diváků po celém světě ale také způsobily, že vznikly dvě podoby téže tragédie – skutečný hladomor a jeho „televizní“ obdoba. Zatímco pátrání po příčinách skutečného hladomoru je pro novináře obtížnější, k pochopení toho „televizního“ stačí mít pouze soucítící pasivní diváky a tragická situace reprezentovaná silně emotivními obrázky mluví sama za sebe. Kvůli médiím se tak hladomor a utrpení lidí staly v osmdesátých letech součástí toho, co se dnes označuje pojmem infotainment, konzumní záliba v přijímání velkého množství informací, včetně těch irelevantních či vytržených z kontextu.
Pornografie chudoby
Někteří bulvární novináři došli v psaní o africké chudobě tak daleko, že se v odborných kruzích dokonce začalo hovořit o takzvané „pornografii chudoby“. Právě z ní je některými kritiky osočován i Bob Geldof. Jeho světové turné s popovými megastar typu Madonny či Eltona Johna sice vzbudilo u mnoha lidí pocit solidarity a vygenerovalo 50 milionů liber, ale vedle pozitivních výsledků má i závažné negativní ohlasy. A to paradoxně převážně z kontinentu, jemuž má pomáhat.
Senegalský zpěvák a držitel Grammy Baaba Maal Geldofovi například vzkázal, že Afrika má už po krk lidí, kteří se ohánějí pomocí Africe, aniž by se kdykoli pokusili rozumět jejím skutečným potřebám a problémům. Jiní kritici Geldofovi vytýkali, že koncerty přizval převážně západní umělce a opomíjel rodilé hudebníky z černého kontinentu. Výtkám neušlo ani zacházení s finanční pomocí, která v některých případech skončila ve špatných rukou. Navzdory Geldofovým ušlechtilým záměrům se „utrpení Afričanů“ na obřích obrazovkách proměnilo v „show“ pro masové publikum, která nadále živí současné stereotypní vnímání Afriky jako kontinentu nouze, smrti a válek. Podobně kriticky jsou ale také vnímány fotografie osiřelých dětí, které pravidelně vítězí v novinářských cenách.
Někteří odborníci stejně smýšlejí o rozvojové a humanitární pomoci. Byť sice v mnoha případech zachraňuje lidské životy, bohužel ne vždy dokáže zabránit tomu, aby se situace v budoucnu neopakovala. Celebrity, nevládní organizace, ale i samotní novináři často (někdy i nezáměrně) dezinformují a manipulují veřejným míněním. To následně znesnadňuje proniknutí k jádru problému. Ukázkovým příkladem je i somálský hladomor – jeho příčinou není pouze sucho a následná neúroda, ale řetězec hlubších souvislostí.
Neklidný roh Afriky
Somálsko je součástí širšího geopolitického celku, který je obecně znám jako Africký roh. Název této oblasti je odvozen od tvaru Somálského poloostrova a zahrnuje nejen Somálsko, ale i sousední státy Etiopii, Eritreu, Džibutsko spolu s částmi Keni, Súdánu a Ugandy. Celý region spojuje nejen kulturně-historický vývoj, ale i demografické a sociální problémy a stejné klimatické podmínky. Charakteristický je zvláště nedostatek srážek. Více než 60 procent území je klasifikováno jako aridní, tedy velmi suché, a sedmnáct procent jako semi-aridní.
Letošní „slabé“ období dešťů není z tohoto pohledu ničím výjimečné. Jak upozorňují odborníci, k výkyvům docházelo opakovaně i v minulosti a podle dlouhodobých prognóz k nim bude docházet dále. Klíčové je ovšem hledisko demografické. Více než 40 procent ze 160 milionů obyvatel Afrického rohu žije v nuzných podmínkách na hranici přežití, což z oblasti činí bezkonkurenčně nejchudší region kontinentu. Dalším význačným rysem jsou etnické nepokoje a občanské války, které sahají až do dob kolonialismu. Anglie, Francie a Itálie si rozdělily východoafrická území bez ohledu na rozmístění původních etnik. V mnoha případech se v nově vzniklých státech pohromadě ocitly nespřízněné kmeny, jejichž konflikty tvoří jádro současných bojů. Zkrátka a dobře, Africký roh je humanitárním katastrofám mnohem náchylnější než jiné africké regiony.
Jeden z faktorů, který způsobil takto rozsáhlý hladomor, je relativně vysoká hustota obyvatel v převážně neúrodné oblasti. Zatímco populace v celém regionu ve srovnání se sedmdesátými lety minulého století vzrostla dvojnásobně, zemědělská produkce a potravinový „průmysl“ stagnovaly a zůstaly na primitivní úrovni předchozích desetiletí. Na zemědělství je přitom závislých 40 procent obyvatel. Zemědělci postrádají obráběcí stroje, neznají hnojiva, používají neefektivní přístroje i systémy.
Prudký demografický růst navíc vyvinul tlak na půdu – podobně jako i jinde v Africe padly pastvinám za oběť poslední lesní porosty, které v tomto regionu ještě před sty lety měly váhu zlata jako zdroje stínu a vláhy. S lesy zmizely poslední rezervoáry užitkové vody tolik potřebné pro dobytek pastevců. Deforestace přitom postupuje závratným tempem, například Etiopie ztratila 19 procent veškerých svých lesních porostů v období dvaceti let. Jenže při neefektivním hospodaření znamenal i tento krok další katastrofu. Výhody ze zisku půdy rychle převážily negativní následky v podobě pokračující desertifikace. Zároveň nebyly vybudovány žádné zavlažovací systémy, které by úbytek vody v krajině alespoň do jisté míry kompenzovaly. Krize se tak opět prohloubila. Chatrný výrobní proces funguje efektivně jen u části obyvatel, a to ještě pouze za ideálních podmínek. Jakmile ale přijde delší období sucha nebo nepokoje, zbortí se systém jako chýše z trávy.
Dvacetiletá anarchie
Katastrofální situace somálských obyvatel je do značné míry způsobená politickým vývojem, který už dvacet let charakterizuje naprostá anarchie. Pod jednotnou fungující vládou byla tato země naposledy 26. ledna 1991, kdy byl sesazen diktátor Mohamed Siad Barre. V devadesátých letech se v zemi rozhořela občanská válka, která zdevastovala už tak chatrnou státní infrastrukturu. Válečné konflikty se rozpoutaly podle etnických, klanových, ale i náboženských linií. Nefunkčnost státu a všeobecné bezvládí způsobily celonárodní hladomor, který vedl k zásahové misi Organizace spojených národů v roce 1993.
Doručení potravinové pomoci pro postižené obyvatele už tehdy komplikovaly povstalecké frakce, které zásoby uzurpovaly samy pro sebe. Nepomohly ani vojenské operace – neblaze v tomto ohledu proslula mise Spojených států, kterou zfilmoval Ridley Scott pod názvem Černý jestřáb sestřelen. Přestože byla v roce 2004 ustavena přechodná vláda (Transitional Federal Government – TFG), kterou uznávala OSN i západní mocnosti, faktickým vládcem v rozvrácené zemi se stal Svaz islámských soudů (Union of Islamic Courts – UIC), kterému se jako prvnímu podařilo ovládnout většinu hlavního města Mogadišo.
Vzestup radikálních islamistů vedl sousední Etiopii k vojenské invazi, avšak navzdory podpoře Američanů se ani tato operace nezdařila. Naopak, k moci v Somálsku přivedla ještě radikálnější militantní odnož UIC, frakci Al Shabaab, která je napojená na Al-Káidu a která chce ve sjednoceném Somálsku zavést všeobecné právo šaría. Bezvládí a chaos nicméně nezachvátil celou zemi. Na území bývalého britského Somálska ležícího na severu se etabloval kvazistát Somaliland, v němž se pravidelně konají svobodné volby. Má samostatnou, na jihu nezávislou administrativu a dlouhodobě usiluje o mezinárodní uznání nezávislosti. Jeho jižní soused Puntland má rovněž samostatnou administrativu, ale o nezávislost na zbytku Somálska neusiluje. Přímořské oblasti Puntlandu jsou také základnou nechvalně proslulých somálských pirátů, kteří zneužívají bezvládí k loupení v Indickém oceánu.
Kočující problém
Kvůli neutěšené situaci opustily své domovy více než dva miliony uprchlíků, což představuje 20 procent populace. Zhruba 678 tisíc uprchlíků bylo přijato v utečeneckých táborech v okolních státech. 600 tisíc registrovaných Somálců po celém světě, jejich diaspora se však odhaduje až na jeden milion. Problematičtější se jeví otázka budoucnosti utečeneckých táborů. Zejména v Etiopii i Keni mají se somálskými přistěhovalci negativní zkušenosti, které v historii končily často válečným střetem. Ukázkovým příkladem je situace v severokeňském regionu, kde Somálci po vyhlášení nezávislosti Keni v roce 1963 usilovali o připojení tohoto území k Somálsku. Následoval vleklý konflikt, který skončil až v devadesátých letech.
Obdobný scénář se odehrával i v etiopské provincii Ogaden. Jádrem těchto konfliktů byl a nadále je kočovný život pastevců nerespektující územní hranice států. Tito lidé jsou zcela závislí na chovu dobytka a na přírodních podmínkách dané lokality. V oblasti Afrického rohu jich žije na 20 milionů. V některých regionech tvoří dokonce drtivou většinu obyvatelstva – v Somálsku například představují 70 procent.
Aby byl výčet faktorů kompletní, je nutné zmínit i odvrácenou tvář humanitární a rozvojové pomoci. Ta má navzdory bohulibým cílům občas následky, které mají v dlouhodobém měřítku opačný účinek. Ukázkovým příkladem byla potravinová krize v Etiopii v letech 2005 až 2006, kdy vláda nedokázala operovat s nadbytkem pomoci ve formě jídla v období, kdy krize již pominula. Jelikož neměla možnost potravinové zásoby skladovat, začala je z pochopitelných důvodů prodávat pod cenou, a tím ohrozila konkurenceschopnost místních zemědělců. Nejenže rozvojová pomoc dostala mnoho z nich do vážných existenčních problémů, ale připravila je i o zbytek motivace v zemědělství pokračovat.
Dalším problémem, který komplikuje život farmářů, je pronajímání, nebo dokonce prodej cenné půdy zahraničním investorům z Číny, Saúdské Arábie či Indie. Touto obchodní činností se vlády Etiopie a Keni sice obohacují, ale negativní důsledky padají opět na místní zemědělce. Tento fakt překvapí tím víc, že drtivá většina všech afrických zemí trpí nedostatkem půdy, je potravinově nesoběstačná a závislá na importu.
Afrika sobě
Afrika se ovšem dokáže postarat sama o sebe navzdory představám západních médií. Columbia University’s Journalism Review uvádí, že v roce 2010 bylo v USA zveřejněno 245 článků o chudobě v Africe. Pouze pět hovořilo o ekonomickém růstu a pozitivním vývoji ukazatelů chudoby, k nimž patří rostoucí HDP kontinentu a klesající úmrtnost dětí do pěti let. To je důkaz, že soběstačnost Afriky zatím zajímá jen minimální procento žurnalistů a čtenářů.
Podle McKinsey Quarterly by na pomoc Africkému rohu mohly v současnosti přispět dokonce i některé africké země. Například Ghana se svými zásobami 1,5 miliardy barelů ropy dosáhla v prvních třech měsících roku 2011 neuvěřitelného ekonomického růstu 23 procent, stejně progresivně se vyvíjí nedaleká Nigérie. Ekonomiky obou států patří k nejsilnějším v Africe, ani jedna z nich se však v Africkém rohu neangažuje. Jediný, kdo Somálsku poskytl finanční pomoc, je Jihoafrická republika se 100 tisíci liber a severní Súdán.
Dalším z pozitivních příkladů je somálská diaspora, která přispívá na rozvoj země. Nemalou váhu mají finanční dary somálských televizních stanic v zahraničí – například Universal TV sídlící v Londýně. Pozitivní ohlasy zaznamenávají rovněž operace Africké unie (AU) na zajištění bezpečnosti transferu humanitární pomoci k postiženým, přesto je tato instituce v očích západu líčena stále převážně jako neakceschopná.
Dodávat pomoc do Somálska je pro jakékoliv organizace velmi obtížné. Patří k zemím s nejvyšší mírou korupce, řada lokálních příslušníků složek OSN či islamistických skupin se často obohacuje na humanitární pomoci a prodává zdarma poskytnuté potraviny obyvatelům za vysoké ceny. Al Shabaab dokonce v některých místech brání humanitárním pracovníkům UNICEF či jednotkám z World Food Programme v dodání pomoci do kontrolovaných oblastí. Některé militantní skupiny zase OSN obviňují, že rozsah krize zveličuje.
Navzdory všem uvedeným skutečnostem zůstává v tomto okamžiku humanitární pomoc jedinou nadějí pro lidi, kteří se rozhodli zachránit svůj život útěkem do sousedních států. Ve dvou hlavních hraničních přechodech ze Somálska, Dolo Odo a Ferfer, působí také česká mise Člověka v tísni. Pomoc koordinuje s UNHCR (Úřad OSN pro uprchlíky) a jejich aktivita se soustředí především na hygienu a sanitaci – na stavbu toalet a odpadových jam. Ve prospěch Člověka v tísni či jiných organizací mluví zkušenost a investice směřující na realizaci konkrétních projektů. Londýnský think tank Chatham House upozorňuje, že sousední Keňa a dnes již i Etiopie dokázaly samy vybudovat sofistikované programy na monitoring dešťů a potravinových zásob. Ve válkou rozvráceném Somálsku nic takového neexistuje. Pomoc bližnímu je vždy morální povinností člověka, ale je potřeba mít na paměti všechny důsledky, i ty negativní, které z pomoci mohou plynout. V budoucnu by bylo dobré Afričanům místo dolévání vody do děravého vědra spíše pomoct ucpat onu trhlinu. Jak říká Jonathan Glennie, autor knihy The Trouble With Aid: „Jediná možnost, jak Africe můžeme opravdu pomoct, je snižování její závislosti na rozvojové pomoci. Nyní je na čase nechat prostor jednotlivým státům na vytvoření fungujících ekonomik. Jedině tak budou africké země schopny poskytovat humanitární pomoc ostatním zemím v nouzi.“
