Česko má rozvojové mzdy, ale vyspěle je zdaňuje
Na rozdíl od ODS nemá sociální demokracie snižování daní ve volebním programu. Bratranci Tomášovi, pětadvacetiletému podnikateli, který chce, aby se jeho firmě dařilo, Socánek slíbil, že nedopustí žádné daňové extrabuřty. „Nehodláme zvyšovat rozpočtové příjmy celkovým zvyšováním daňového zatížení. Tyto sazby však nechceme ani předčasně snižovat,“ stojí v programu strany růže z roku 2002. V tomto ohledu ČSSD své sliby plní. Mírné snížení daní pro nižší příjmové skupiny občanů, o kterém - vedena předvolebním kalkulem - strana uvažuje, je v souladu se sociálnědemokratickým pojetím silného státu-přerozdělovače.
Individuální odpovědnost.
Pokud by snižování daní mělo být opravdu hmatatelné a zasáhnout masy, mělo by postihnout především náklady práce. K tomu se ve své Modré šanci hlásí ODS. Stínová ministryně práce a sociálních věcí Alena Páralová slibuje v šanci pro nezaměstnané pod heslem „Více svobody, méně regulace“ zavedení nepovinného nemocenského pojištění pro zaměstnance a rovný důchod pro mladé lidi. To by znamenalo snížení povinných odvodů na sociální ochranu pro zaměstnance i zaměstnavatele, přičemž lidé by se mohli sami rozhodnout, jak s ušetřenými penězi naloží.
Správná teze.
Jak je zřejmé, ODS jde o snižování nákladů nemzdových, vedlejších. Je to tudíž demagogie, nebo nepoučenost od vlivné sociálnědemokratické poslankyně Hany Orgoníkové, když na stránkách stranického bulletinu „Pohled“ pateticky volá, že teze o vysokých nákladech práce je útokem na české zaměstnance. „Naše mzdy dosahují pětiny nominálních mezd ve vyspělých zemích EU. O kolik je chce ODS ještě snížit, aby byly dostatečně konkurenceschopné? A jak?“ ptá se řečnicky zasloužilá poslankyně.
Mzdy jsou v Česku opravdu nízké, ale odvody vysoké. A to i v rámci Evropské unie. Pochopitelně nikoliv pokud jde o absolutní výši odvodů, ale co se týče jejich struktury. Dílu, který si stát vezme z vydělaných peněz od zaměstnance i zaměstnavatele.
Zelený strom života.
Sociální demokracii znemožňuje výraznější tlak na snižování vedlejších nákladů práce nejen teze o silném státu, ale i - vlastně především - nepřipravenost reforem důchodů a financování zdravotnictví. ODS si je těchto souvislostí vědoma. Proto hovoří o rovném důchodu jako základu svého nového pojetí důchodového systému. Není ale jasné, jak chce místopředseda strany Petr Nečas udělat reformy už v prvních dvou letech po ustavení nové vlády, když příprava důchodové reformy je zatím ve stadiu podkladových výpočtů a změny ve financování zdravotnictví ve fázi konfliktu mezi vicepremiérem Martinem Jahnem a ministryní zdravotnictví Miladou Emmerovou.
Nad poměry.
Praxe dá potenciálním vítězům příštích voleb zabrat, i když teorie je na jejich straně. Potvrzuje to i analýza nákladů práce v Česku ve srovnání s dalšími evropskými zeměmi, kterou si u Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí objednala pracovní skupina nákladů práce při Radě hospodářské a sociální dohody. Autory analýzy zpracované loni v listopadu jsou Ivo Baštýř, David Prušvic a Jan Vlach. Dospěli ke zjištění, že se v Česku „vysoký stupeň sociální a zdravotní péče založený na rozsáhlé solidaritě projevuje spolu s relativně nízkou výdělkovou úrovní ve značném odvodovém zatížení objemu vyplacených mzdových prostředků“.
S téměř osmačtyřicetiprocentním podílem povinných odvodů zaměstnanců a zaměstnavatelů do fondů sociální ochrany se Česko řadí po bok Rakouska, ale i Maďarska, Slovenska nebo Polska. Ve struktuře nákladů práce nejvyspělejších postsocialistických zemí se totiž zřetelně projevuje vysoká socialistická míra přerozdělování. Analýza konstatuje, že ze „starých“ členů Evropské unie nad Českem vedou v povinných odvodech Francie a Itálie. V Rakousku je to stejné jako u nás, v Německu činily povinné odvody v roce 2003 42 procent hrubé mzdy, v Belgii téměř 45, v Nizozemsku 41 procent, ale ve Velké Británii osmnáct a v Irsku šestnáct procent.
Rozcestí.
Česko, ale i Maďarsko nebo Slovensko, se v současné době řadí mezi země s „kontinentálním“ systémem sociální ochrany. Ten charakterizuje relativně nižší úroveň čistých mezd, vysoké povinné odvody do fondů sociální ochrany a značný objem dávek z těchto fondů, rozdělovaných na základě principu solidarity. Protikladný typ, uplatňovaný ve Velké Británii, Irsku, Dánsku, je založený na nízkých odvodech, nízkém plnění z centralizovaných fondů (rovný důchod) a na poměrně vysoké úrovni čistých mezd, z nichž si zaměstnanci mají individuálně zajišťovat ochranu před sociálními riziky. Slovensko už touto cestou vykročilo. V Česku by měla výhybku přehodit vláda Mirka Topolánka.
V současné době, konstatují autoři analýzy, je vzhledem k minimálnímu objemu dalších nepovinných sociálních a personálních výdajů a při zachování funkcí sociálního a zdravotního systému, možné snižovat náklady práce právě jen prostřednictvím povinných odvodů zaměstnavatele. Ty se na úplných nákladech práce podílely v roce 2002 asi čtvrtinou a představují 35 procent vyplacených mzdových prostředků. Vyšší povinnost měli z hodnocených zemí zaměstnavatelé ve Francii, v Maďarsku a na Slovensku.
Tři pětiny dolů.
Povinné odvody zaměstnanců a zaměstnavatelů sestávají z odvodů na důchodové zabezpečení, zdravotní a nemocenské pojištění, na politiku zaměstnanosti a podobně. Pokud k tomu připočteme daně z příjmu, činí celkové daňové zatížení průměrné hrubé dělnické mzdy v Česku 59 procent. Jinak řečeno, člověk musí vydělat třicet tisíc, aby měl dvanáct doma. I v tomto ohledu jsme na evropské špičce. I když například v Maďarsku v roce 2000 činilo úhrnné daňové zatížení hrubé mzdy 73 procent. Ale za tři roky se o deset bodů snížilo. Premiér Ferenc Gyurcsány musí být maďarským Blairem, i kdyby nechtěl. Analýza konstatuje, že v Belgii se zdaňuje hrubá mzda 70 procenty dosud, ve Francii 68 procenty, v Německu 63 a v Rakousku 58 procenty. V Portugalsku je to ale 41, v Řecku 44, v Irsku 27, ve Velké Británii 34 procent.
Dlouhá cesta na západ.
Na druhé straně však Česko, stejně jako další nové členské státy Evropské unie, profituje z toho, že v absolutním vyjádření tuzemské náklady práce za evropským standardem výrazně zaostávají. V analýze stojí, že „konkurenční pozice České republiky je z hlediska úrovně jednotkových nákladů práce a relativní úrovně mezinárodně srovnatelné produktivity práce vysoce pozitivní“. Pochopitelně, že je to způsobeno zejména úrovní mezd, které v evropských zemích tvoří 65 až 85 procent celkových nákladů práce. V Česku 70 procent. Údaje OECD citované analýzou uvádějí, že v nominálním vyjádření činila v roce 2003 průměrná roční čistá mzda českého dělníka necelých 5300 eur (na Slovensku necelé tři tisíce, v Maďarsku 3400). V Rakousku to bylo přes 17 300, v Řecku deset tisíc eur.
Celkové náklady práce jsou v Česku ve srovnání s Německem nebo Rakouskem zhruba pětinové, s Portugalskem asi poloviční. Polsko je na tom zhruba stejně jako my, na Slovensku byly v roce 2002 náklady práce oproti českým asi třípětinové, v Maďarsku čtyřpětinové a v Lotyšsku představovaly jen něco málo přes dvě pětiny české úrovně. Naopak ve Slovinsku, na Kypru a na Maltě jsou vyšší než v Česku.
Příznivá kombinace.
Studie soudí, že konkurenceschopnost Česka zvyšuje produktivita práce, která je vyšší než v sousedních bývalých členských státech RVHP. Jednotkové pracovní náklady propočítané na jednotku produktivity práce vyjádřené paritním HDP na pracovníka činily v Česku předloni 27,50 eura a byly nižší než v dalších nových členských státech unie s výjimkou Maďarska, Estonska, Polska a Slovinska. Česká produktivita práce přitom dosáhla 64 procent průměru evropské patnáctky. Předstih produktivity práce před úrovní pracovních nákladů je jedním z kritérií konkurenceschopnosti ekonomiky a v Česku dosáhl 22 procentních bodů. Stejně tak na Slovensku. V ostatních nových členských zemích unie to bylo až na Maďarsko (osmnáct bodů), výrazně méně.
Čekatelé na východě.
Autoři analýzy z toho vyvozují, že úroveň nákladů práce v žádném případě není faktorem nekonkurenceschopnosti české ekonomiky. Zároveň ale upozorňují na objektivní trend postupného přibližování výše nákladů práce evropské úrovni a také na superlevnou „konkurenci“ z východu. Údaje Eurostatu říkají, že hodinové náklady práce v průmyslu a službách činily u kandidátů na vstup do unie – v Rumunsku a Bulharsku – v roce 2002 1,7, respektive 1,3 eura. To je 32, respektive 24 procent české úrovně.
