Málem se nám ten Andrej Babiš před kamerami rozplakal, když podrazáčtí a prolhaní poslanci přehlasovali prezidentské veto
Dojatý divák by pro nebožáka málem uspořádal potravinovou sbírku. Nakonec řekněme si upřímně, vždyť má ten ministr financí pravdu. Jiné partaje a politici se ho snaží vypudit z politiky, nebo alespoň oslabit popularitu jeho hnutí ANO u voličů. A útočí přitom zákeřně na jeho slabé stránky. Jenže této podlosti se říká soutěž politických stran v demokratickém systému a je skutečným a nefalšovaným základem demokracie a obdobou konkurence v podnikání.
Jak podojit erár
Víme, že Andrej Babiš konkurenci moc rád nemá. Vybírá si v byznysu obory, v nichž lze dosáhnout dominantního postavení více či méně etickými postupy a třeba i za hranou zákona. Obory, které stát reguluje a dotuje. A úspěch záleží nejen na podnikatelských schopnostech, ale také na dobrých kontaktech se státní mocí. Soutěžní právo ho nikdy moc netrápilo. Například v agropotravinářském sektoru je dnes tak mocný, že velí resortnímu ministrovi, ať už byl, je, nebo bude z jakékoli politické strany.
A teď ho trápí, že soutěžit musí. A to dokonce v disciplíně, kterou si při svém tažení do politiky obrazně řečeno vytetoval na prsa, v poctivosti a slušnosti. A je to pro něj o to bolestivější, že si přitom sám naběhl na vidle. Být členem vlády, od níž moje firmy přijímají obří dotace a státní zakázky, není slušné ani trochu. Zvláště když je zřejmé, jak tahle vláda během svého funkčního období umetá firmě Agrofert cestičku k ještě tučnějším dotacím. Takto ostentativně a veřejně dojit erár si v českých dějinách dosud nikdo nedovolil. Sám konkurenčním partajím nabídl šanci, aby ho mohly grilovat.
Babiš měl totiž převést Agrofert do svěřenského fondu hned při svém nástupu do politiky. Tak jak je to běžné v civilizovaných zemích, kde chtějí mít normální ministry, a nikoli velkovezíry nerozlišující mezi svým soukromým majetkem a majetkem daňových poplatníků. Výrazně by tak oslabil sílu kritiky, i když by se jí určitě nezbavil. To oddělení se od firmy je totiž spíše formální, protože beneficientem stále zůstává původní majitel, a tak je i nadále každá koruna dotace dobrá. Jen to docela komplikuje přímé zásahy do řízení, kterého se Babiš při vstupu do vlády sice oficiálně vzdal, ale fakticky dál manažerům Agrofertu chodily SMS a noční telefonáty od šéfa. A kde skončí jeho peníze při investicích fondu Hartenberg, také nerozhodoval nikdo jiný než on sám.
Jen se to nesmělo říkat.
Kdo lže, ten krade
Když tedy nyní pro svůj web iDnes.cz prohlašuje, že Agrofert převede na svěřenský fond pouze na krátkou dobu, než vyhraje u Ústavního soudu, říká tím jen, že se té přímé kontroly nad firmou nikdy nevzdal a vzdát ani nehodlá. A ministra dělá tak nějak na vedlejšák. Asi aby mu někdo nepokazil ten byznys s řepkou. Jestli to vadí, nebo nevadí jeho voličům, je jistě legitimní otázkou. Zatím to na to nějak moc nevypadá. Stejně legitimní je však snaha konkurenčních partají nahnat na tom nějaké politické body.
Každopádně televizní fňukání a hysterické výkřiky o lhářích a podrazácích moc neimponují. Zvláště těm, co si pamatují na Babišovy výroky o vlastnictví Čapího hnízda, asi dost připomenou, kdo je tady usvědčeným lhářem. A vzpomenou si také na staré české přísloví, které na adresu zcela jiného politika psal na své žluté autobusy kamarád Jančura – Kdo lže, ten krade.
Ministr financí sám nabídl konkurenčním partajím šanci, aby ho mohly grilovat.
O autorovi| Pavel Páral paralp@mf.cz