Spojené státy drží prvenství v nevyhovujícím pracovním prostředí
Oldřich Nový coby elegantní svůdník Kristián ve stejnojmenném filmu pracoval v malé cestovní kanceláři. V klotových rukávech se opíral o masivní dřevěný stůl, většinu jehož plochy zabírala lejstra a telefon. Před sekretářkou stál navíc psací stroj. Jednotliví zaměstnanci kanceláře byli rozeseti po malých, neútulných a neosobních kancelářích. Pár slov mezi sebou prohodili jen během pauzy na oběd. Dnes se „rozparcelované“ administrativní prostory čím dál více stávají raritou. Lidé spolu častěji komunikují a častěji se také účastní týmových projektů. Podobu moderních kanceláří, ve kterých chybí příčky a které v mnohém připomínají kavárenské prostředí, ovlivnil hlavně rozvoj moderních technologií.
Zlatý věk.
Nejzásadnějšími proměnami procházejí kancelářské prostory od 90. let. „Tehdy se na stolech objevily počítače,“ vysvětluje Jiří Kejval, ředitel společnosti Techo, která se zabývá interiéry administrativních prostor. Na pracovní plochu se musely kromě psacího stroje a telefonu vejít poměrně rozměrné krabice počítače a obrazovky. Mnozí pracovníci měli také svou separátní tiskárnu. „Ten, kdo tehdy pracoval s počítačem, si navíc většinou pořizoval ta samá data i v papírové podobě,“ dodává Kejval. Výrazně se tedy zvětšil nejen pracovní stůl, vzrostly také požadavky na úložné prostory. „To byl zlatý věk nábytkářů, kancelářské prostory se zvětšily prakticky na dvojnásobek,“ říká Kejval. Následovala fáze zmenšování, která souvisela s pokrokem v technologiích. Data se nedublují, ukládají se jen v elektronické podobě. „V polovině 90. let připadalo na jedno pracovní místo patnáct metrů běžných polic, dnes už to jsou pouhé čtyři metry,“ upřesňuje Kejval. Stejný trend je viditelný i u psacích stolů. „Na konci 90. let byl standardní rozměr stolu 180 krát 160 centimetrů, dnes se dostáváme na 160 krát 80 centimetrů. To je obrovský rozdíl,“ tvrdí Kejval.
Hlavně flexibilně!
Studie zabývající se pracovním prostředím ukazují, že kanceláře musejí být hlavně dostatečně flexibilní. „Kdo se neumí přizpůsobit vývoji na trhu, ztratí své postavení,“ podotýká Kejval. Firmy proto pomalu upouštějí od konceptu klasických kanceláří rozdělených stěnami na jakési buňky a začínají pracovat ve velkoplošných prostorách. Což však neznamená, že hlavním kritériem je umístit na metr čtvereční co největší počet lidí. „Kanceláře musejí zaměstnancům vyhovovat, musejí pro ně pracovat. Interiér by měl být navržen tak, aby se pracovník cítil dobře a aby byl schopen vydávat co nejlepší výkon,“ dodává Kejval. Přiznává nicméně, že u většiny firem dnes při návrhu pracovních prostor rozhoduje úspora nákladů. Problémy vidí u českých poboček zahraničních společností. „Zdejší management má určitý rozpočet a chce se zalíbit svým nadřízeným v centrále. Tito lidé nemají žádnou vizi a usilují o to, rychle se proslavit tím, že ušetří nějaké peníze na kancelářích. To, že se tam nedá pracovat, je pro ně nepodstatné,“ tvrdí Kejval. Říká, že v přístupu k pracovním prostorám mají rezervy i státní organizace. Naopak náskok mají některé finanční instituce, jež se novými názory na pracovní prostředí zabývají. I zde se ale najdou výjimky a rozhoduje hlavně úspora peněz. Vedení jedné banky například prosadilo svůj pohled na kanceláře, přestože vědělo, že neodpovídá nárokům na pracovní podmínky v Česku. Pozitivně hodnotí Kejval elektrárenskou společnost ČEZ. „Mají velmi progresivní vztah k pracovnímu prostoru, snaží se zabudovávat moderní prvky,“ říká. Je ale pravdou, že po stěhování z budovy v centru Prahy v Jungmannově ulici do nového sídla na Praze 4 byly některé reakce zaměstnanců na vzhled jejich nového pracoviště značně negativní.
Jako v bytě.
V nedávno dokončených administrativních budovách téměř chybí oddělené kanceláře, v nichž pracuje jeden člověk trávící tam většinu osmihodinové pracovní doby. „V kancelářských budovách nalezneme různé typy pracovišť a lidé je využívají podle toho, jakou práci právě vykonávají,“ říká Jiří Kejval. Tato idea odpovídá propracovanému konceptu bydlení. „Ani doma se nespí v kuchyni. V bytě jsou jednotlivé pokoje, které mají svou funkci. Nikdo se nekoupe ve dřezu v kuchyňské lince, přestože by to teoreticky šlo,“ přibližuje ideu Kejval. Stejně mají být odlišeny i moderní kancelářské plochy. Jinak vybavený prostor potřebuje ten, kdo vymýšlí něco kreativního, ten, kdo se účastní schůzky, nebo ten, kdo se připravuje na nějaký projekt a shromažďuje podklady. Největším světovým průkopníkem moderního pojetí kancelářského prostoru je uznávaný britský architekt a bývalý prezident Královského institutu britských architektů Francis Duffy. Duffy již v roce 1993 publikoval knihu The New Office, která se stala jakousi biblí a předurčuje, jak se kanceláře budou vyvíjet a jak budou fungovat. Architekt vychází z teze, že pokrok v informačních technologiích vede k přehodnocení procesů v administrativě i ve výrobě. „IT, telekomunikace a média se integrují do celku, který Bill Gates nazývá digitální nerovový systém a jenž umožňuje uskutečňovat obchody rychlostí myšlenky,“ uvádí ve své práci Duffy. „Organizace již dávno nefungují na principu síly a tlaku, ale na důvěře. Důvěra neznamená nutně to, že se lidé mají navzájem rádi, ale že si vzájemně rozumějí,“ pokračuje Duffy. Prvním „tajemstvím“ efektivní práce je tedy porozumění mezi spolupracovníky, druhým je navázání komunikace uvnitř firmy. Moderní design kancelářských prostor musí, jak tvrdí Duffy, umožnit společnosti dosáhnout lepší a dynamičtější komunikace. „Intenzivní interakce nemůže být dosaženo v několika rozptýlených konferenčních prostorách nebo v příležitostné kavárně,“ konstatuje Duffy.
Z cely do klubu.
Architekt rozdělil kancelářské prostory do čtyř základních skupin. První nazval The Cell (cela), což je uzavřená jednotka a je v podstatě klasickou kanceláří oddělenou stěnami. Její podíl na celkových administrativních plochách se dle Duffyho názoru bude neustále zmenšovat. „Hlavní přínos člověka pro firmu není v jeho individuální práci, ale v týmové,“ vysvětluje Jiří Kejval. Druhou kategorií prostoru je The Hive (úl). Ten je typický hlavně pro Spojené státy nebo Velkou Británii, ale také pro prvorepublikové obrázky z českých kanceláří, kde sedí úředníci natěsnáni jeden vedle druhého. „Také tento model bude ustupovat, protože neumožňuje tvůrčí týmovou práci, ale mechanickou činnost,“ tvrdí Kejval. Třetí kategorií v Duffyho členění je dnes nejpropagovanější The Den (doupě). Pracovní týmy si vytvářejí jakési nory a zabývají se společným projektem. Vybudují si své mikroprostředí, a když je úkol vyřešen, lze tento prostor změnit podle potřeb jiného týmu. Čtvrtou Duffyho skupinou je The Club (klub, bar). „Duffy tvrdí, že nejgeniálnější myšlenky z nejrůznějších oblastí vznikly v maximálně tvůrčím a podnětném prostředí. Což jsou kavárny, kde se lidé mohou bavit. Toto prostředí podporuje nápady daleko více, než když lidé sedí v neosobních kancelářích,“ říká Kejval. Francis Duffy v roce 1999 v článku A Vision of the New Workplace Revisited konstatoval, že až 63 procent zaměstnanců po celém světě pracuje v nevyhovujících kancelářích. Velmi kriticky hovořil hlavně o administrativních prostorách ve Spojených státech. „Scoty Adams v kresleném seriálu o Dilbertovi zachytil jednu noční můru – typické americké kancelářské prostředí, tedy labyrint pracovních kójí, kde vládne byrokratická frustrace,“ tvrdí Duffy. Zdůrazňuje, že relativně silné odbory v Evropě pozitivně ovlivnily pracovní prostředí například v Německu, ve skandinávských zemích nebo v Nizozemsku. „Absence této velmi důležité kontroly a rovnováhy vysvětluje značně nedemokratické a často odstrašující pracovní podmínky, které stále převládají ve Spojených státech,“ říká britský architekt.
Britská inspirace.
Moderní a funkční kancelářské prostory, které vycházejí z Duffyho názorů, vytvořila společnost Techo v bývalé tovární hale v Praze 10. „To, co nabízíme klientům, si nejprve vyzkoušíme na sobě,“ tvrdí ředitel firmy Jiří Kejval. Naproti vstupu do objektu není, na rozdíl od jiných firem, recepce. „Každá recepce působí velmi negativně. I když je hezká, je to překážka, která značí: Stop, dále nesmíte. To je nepřátelské,“ vysvětluje Kejval. Místo recepce je zde stranou od vchodu postavený bar. I přesto je výrazný a není možné ho přehlédnout. Vedle baru je kavárna. „Zde probíhají v průběhu dne firemní sezení. Je tu příjemně a můžeme si objednat kávu,“ dodává Kejval. U kancelářských prostor je prý velmi důležité věnovat pozornost otázce akustiky, světla a tepelné pohody. Čtvrtou klíčovou záležitostí je potom ergonomie. „S akustikou jsme měli velký problém. V hale pracuje osmdesát lidí, a přesto zde není téměř nic slyšet. Samozřejmě že to hodně záleží na chování zaměstnanců, ale u stropu jsme nainstalovali akustické panely a na zem jsme položili koberec,“ říká Kejval. Jednotlivá pracovní místa se liší podle druhu činnosti, jakou zaměstnanci vykonávají. Každá práce vyžaduje něco jiného. Administrativní pracovníci potřebují hodně úložných prostor, opakem jsou projektoví manažeři, kteří většinu času tráví na schůzkách. „Máme zhruba dvojnásobný počet projektových manažerů, než je jejich pracovních míst. Do budoucna počítáme s tím, že všichni budou mít laptopy,“ říká Kejval. Odlišná pracoviště nejsou v prostoru ničím oddělena, dokonce ani stoly, kde sedí management firmy. „Kdybychom zde měli příčky, lidé by nebyli schopni spolu komunikovat,“ vysvětluje Kejval. Dodává, že nejvíce jsou využívána sezení s křesílky, tedy jakási neformální pracoviště.
Bez lůžek.
Britská architektka tureckého původu Sevil Peach se při návrzích projektů řídí heslem: Žijte, když pracujete. Zaměstnanci společností, pro které připravila design interiéru, mají k dispozici kromě kaváren také knihovnu, kulečník, a v některých případech dokonce odpočinkové zóny s pohovkami. „Myslím, že taková lůžka jsou určitě dobrá pro zaměstnance a pro reklamu, osobně je považuji za nesmysl,“ tvrdí Kejval. Svůj názor obhajuje tím, že ve společnosti musí být určitá kultura, a že by se tam tedy neměli pohybovat rozespalí lidé. „Zastávám názor, že zaměstnanec by si měl odpracovat svých osm hodin a nepobývat v kanceláři třeba šestnáct hodin. To není zdravé,“ dodává. Rezervovaně se také staví k práci z domova. „To se hodně prosadilo například ve Skandinávii, ale dle mého názoru je to z nouze ctnost. Člověk až na výjimky není tvor samotářský a potřebuje inspiraci,“ domnívá se Kejval. I když se stále zlepšuje technická úroveň zařízení, které umožňují pořádat telekonference, neznamená to, že úplně zanikne nutnost cestování nebo potřeba fyzického a sociálního kontaktu. „Práce z domova je v některých případech určitě dobrou věcí, v naší firmě jsme to také vyzkoušeli, ale například vůči klientům je to neseriózní. Je nutný pevný řád,“ tvrdí Kejval. Jak dodává, je přesvědčen o tom, že práce z domova není cestou pro všechny.
