Kandidátské země usilující o vstup do Evropské unie v první vlně rozšíření ještě ani nedokončily vstupní pohovory a již některé z nich začínají seriózně diskutovat o vyšší formě integrace. Tou je členství země v Evropské měnové unii (EMU). Politici i ekonomové v zemích východní Evropy zpravidla považují budoucí účast své země v EMU za samozřejmost s odkazem na to, že malá otevřená ekonomika logicky patří do eurozóny a setrvávat vně by přinášelo pouze dodatečné náklady.
Nositel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 1999 Robert Mundell a později další ekonom Ronald McKinnon rozpracovali koncept takzvané „optimální měnové zóny , který dává odpověď na otázku, zda se dané zemi vyplatí vstoupit do jiné měnové zóny, popřípadě zda má tato země zafixovat kurs své měny vůči jiné měně. Závěry ekonomů lze shrnout následovně: dvě ekonomiky tvoří optimální měnovou zónu v takovém případě, jsou–li velmi otevřené, mají podobnou ekonomickou strukturu a když práce, kapitál a zboží mezi nimi mohou volně fluktuovat. Při splnění těchto podmínek by pak úspory v podobě odbourání kursových rizik a transakčních nákladů, spojených s převáděním plateb z jedné měny do druhé, měly převážit nad výhodami plynoucími z možnosti provádět nezávislou měnovou politiku – tedy v případě recese snížit úrokové sazby či záměrně oslabit kurs své měny.
Aplikujeme–li tyto předpoklady výhodnosti vstupu do jiné měnové zóny na realitu kandidátů takzvané první vlny rozšiřování Evropské unie plus Slovensko, dojdeme k zajímavým závěrům.
Splněno.
Posuzováno výhradně z pohledu míry obchodního propojení vybraných východoevropských zemí s eurozónou patří paradoxně tyto státy do eurozóny více než někteří potenciální členové EMU ze západní Evropy. Export do eurozóny ve výši jedné čtvrtiny až třetiny HDP v případě Maďarska, Slovenska, České republiky, Slovinska a Estonska svědčí o velmi silných obchodních vazbách na tuto měnovou oblast, zatímco například u Švédska, Dánska či Velké Británie se tento podíl pohybuje jen okolo desetiny. Navíc vzájemný obchod mezi úspěšnými kandidátskými zeměmi a eurozónou dále roste.
Hodnotíme–li možnosti volného pohybu práce a kapitálu mezi nejvážnějšími kandidáty vstupu do unie a zeměmi měnové unie, vidíme problém pouze u mobility práce, v případě Maďarska a Slovinska částečně i u mobility kapitálu. Zatímco je téměř jisté, že drtivá většina kapitálových restrikcí bude ještě před vstupem do Evropské unie odstraněna, nelze totéž očekávat u restrikcí pohybu pracovních sil. Již nyní některé země – například Německo – požadují přechodná období, během nichž by byl pohyb pracovníků z nových členských zemí v rámci unie omezen. Celkově však tyto předpokládané restrikce pro volný pohyb práce nelze považovat za zásadní argument proti vstupu do eurozóny. Jednak budou dočasné (pět až osm let), jednak pohybu pracovních sil reálně brání i jiné než administrativní překážky (například jazykové).
Pokud jde o strukturu ekonomiky, můžeme konstatovat, že po osmi deseti letech transformace se „vyspělejší východní Evropa velmi blíží západoevropskému standardu. Podíl zemědělství na HDP je sice u potenciálních uchazečů téměř dvojnásobný oproti EMU, avšak ekonomická struktura úspěšných východoevropských zemí se nyní jen málo odlišuje od ekonomicky slabších členů eurozóny, jako jsou například Portugalsko či Španělsko.
Připomeňme, že koncept optimální měnové zóny vlastně řeší otázku, zda dvě ekonomiky reagují na vnější a vnitřní šoky shodně, respektive zda jsou jejich hospodářské cykly v korelaci. Vývoj HDP skutečně vykazuje v posledních třech letech značnou vzájemnou závislost. Viděno prismatem Mundellových a McKinnonových doporučení by střední Evropa neměla řešit dilema, zda do eurozóny ano či ne, ale spíše kdy a jakým způsobem.
Blízko k Maastrichtu.
Formální podmínkou pro přijetí do Evropské měnové unie je splnění takzvaných maastrichtských kritérií. Jsou čtyři. Průměrná míra inflace za posledních dvanáct měsíců nesmí přesáhnout průměr tří nejlepších států eurozóny o více než 1,5 procentního bodu. Průměrná dlouhodobá úroková míra za posledních dvanáct měsíců by neměla o více než dva procentní body převýšit průměr tří členů nejlepších z hlediska cenové stability. Další kritérium se týká stability veřejných financí: deficit rozpočtu (bez jednorázových příjmů například z privatizace) by měl za normálních okolností dosáhnout nejvýše tří procent HDP a podíl veřejného dluhu k HDP by měl být maximálně šedesátiprocentní. Posledním kritériem je dodržování podmínek tak–zvaného Evropského kursového mechanismu II (ERM II), tedy udržení stability měnového kursu v pásmu +/– patnáct procent vzhledem k euru po dobu nejméně dvou let.
Při zběžném pohledu na tabulku vidíme, že se kandidátské země většině z těchto požadavků přiblížily a Estonsko nebo Česká republika již v podstatě splňují téměř všechna kritéria. V případě Česka začíná být problémem deficit veřejných rozpočtů. Ten bez zahrnutí příjmů z privatizace dosáhl v roce 2000 skoro pěti procent HDP a pro rok 2001 ministerstvo financí počítá se schodkem téměř 9,5 procenta HDP. Ostatní země zaostávají především v inflaci. Nicméně pokud by se některá kandidátská země rozhodla maastrichtská kritéria splnit, může to dokázat relativně rychle. Záleží pouze na tom, jakou cenu je ochotna zaplatit. To platí především o inflaci, neboť náklady jejího prudkého snížení by byly velmi vysoké.
Propast.
Sám fakt, že splnění maastrichtských kritérií je ve střednědobém horizontu dosažitelné, neznamená, že kandidátské země mohou ihned vstoupit do EMU. Evropská komise se nedávno v tomto směru vyjádřila vcelku jasně: kromě makroekonomické stability bude nutné zajistit i reálnou konvergenci, čímž je vedle sbližování produktivity práce s průměrem eurozóny nepřímo míněno i sbližování cenových hladin. Nikdo z Evropské centrální banky (ECB) či Evropské unie zatím nestanovil příslušné výkonnostní limity, ale je pravděpodobné, že země s podstatně nižším HDP na hlavu, než činí průměr eurozóny, a navíc hospodářsky dále zaostávající, nebudou v měnové unii vítány, byť by plnily maastrichtská rozpočtová a měnová kritéria.
Vezmeme–li v úvahu ekonomické výsledky horkých kandidátů na členství v unii z let 1996 až 1999, zjistíme, že průměrný reálný růst HDP (vyjádřený v eurech) v případě České republiky a Polska nebyl příliš oslnivý a jen o málo převyšoval růst eurozóny (2,2 procenta). Slovenská ekonomika v období let 1996 až 1999 za eurozónou fakticky zaostávala, neboť slovenský HDP, přepočtený na euro, nevykázal téměř žádný reálný růst. Pouze v případě Maďarska, Slovinska a především Estonska lze hovořit o výrazné reálné konvergenci. Sečteno a podtrženo: s ohledem na dosavadní tempo reálné konvergence, snad s výjimkou nejvyspělejšího Slovinska, kde HDP na hlavu činí 44 procent průměru eurozóny (přepočteno kursem), nelze počítat s tím, že by ve střednědobém horizontu některá z východoevropských ekonomik výkonnostně dohnala nejslabší členy EMU. Je třeba smířit se s tím, že půjde o proces, který bude trvat desetiletí.
S různou úrovní produktivity souvisí i současná výrazně nižší úroveň cenových hladin kandidátských zemí ve srovnání s Evropskou unií. Například nynější úroveň cenové hladiny v Česku dosahuje (podle posledních údajů OECD) jen 42 procent úrovně sousedního Německa a Rakouska. Polsko je již na 58 a Maďarsko na 43 procentech, avšak Slovensko jen na 29 procentech. Z ekonomické teorie (jde o Balassa–Samuelsonův efekt) a koneckonců i z hospodářské praxe západní Evropy vyplývá, že s doháněním produktivity se budou také postupně vyrovnávat cenové hladiny. Zůstává ovšem otázkou, zda výrazné sblížení s cenovou hladinou eurozóny má být nutnou podmínkou vstupu do EMU. Zvláště uvědomíme–li si současné rozdíly národních cenových hladin v eurozóně, které jsou často značné a přitom nezpůsobují výraznější makroekonomické problémy.
Proces reálné konvergence v kombinaci se zvolenou strategií vstupu do EMU bude mít různé důsledky pro makroekonomickou situaci kandidátských zemí. Technicky vzato, vyrovnání cenových hladin může probíhat dvěma způsoby: buď prostřednictvím rychlejšího růstu inflace v dané zemi, nebo zpevňováním kursu měny vůči euru. V Česku, Slovensku a Polsku centrální banky cílují inflaci (zatímco devizový kurs je flexibilní), přičemž se rozhodly inflaci snižovat až na úroveň blízkou eurozóně (například Česká národní banka má cíl jedno až tři procenta v roce 2005). Mají–li se však cenové hladiny například v České republice a EMU vyrovnávat, jinými slovy má–li docházet k reálné konvergenci, koruna musí za dané měnové konstelace nominálně zpevňovat. Naopak země, jež volí cestu fixace kursu své měny na euro (Estonsko, Maďarsko a Slovinsko), se musí smířit s dlouhodobě vyšší inflací, než je v eurozóně.
Počkáme si.
Ačkoliv splnění maastrichtských kritérií nemusí pro řadu kandidátských zemí v dohledné době představovat zásadní problém, je třeba počítat s tím, že vstup do EMU si zřejmě vyžádá ještě hlubší přiblížení jednotlivých ekonomik k eurozóně. Vezmeme–li v úvahu, že vstup prvních kandidátských zemí do unie se uskuteční zřejmě v letech 2004 či 2005 spolu s povinností dvouletého členství v ERM II, lze teoreticky uvažovat o tom, že by první kandidátské země mohly začít používat euro již v roce 2006 či 2007. Jsme však názoru, že vzhledem k podstatně nižší úrovni produktivity bude Evropská unie (respektive ECB) jevit jen malou ochotu rozšiřovat měnovou unii o další (chudší) země ze střední a východní Evropy. Uvedené termíny je proto nutno brát s velkou rezervou.
