CHUDÍ PŘÍBUZNÍ

Strach Západu a Jihu o peníze se nebezpečně zvyšuje

OPRAVDOVÉ ROZHOVORY Evropské unie s kandidátskými státy začnou až ve chvíli, kdy půjde o velké peníze. Z tohoto pohledu byla veškerá dosavadní jednání jen slabým čajíčkem. To nejtěžší mají obě strany před sebou, ať už jde o platby zemědělcům či regionální pomoc ze strukturálních fondů. Samotnou Evropskou unii navíc teprve čeká dohadování o tom, jak bude v rozšířeném společenství vypadat její rozpočet. Na dva tisíce zástupců obou částí kontinentu se minulý týden na fóru v Bruselu víceméně shodlo, že pomoc hospodářsky zaostalým regionům bude v budoucnu směřovat především na východ. Z evropských metropolí se však zároveň stále silněji ozývají obavy, že dosavadní příjemci pomoci pak přijdou zkrátka. Ke Španělsku se přidávají noví vládci Itálie, ale třeba i Francouzi, kterým jde zvláště o zemědělské dotace. Tím se nejen komplikují rozhovory s kandidátskými státy, ale také se snižuje ochota rychle přijmout nové členy. „Obáváme se, že španělské stanovisko ohledně strukturálních fondů může oddálit proces rozšiřování, prohlásil polský ministr zahraničí Wladyslaw Bartoszewski. Češi nejsou boháči. Evropská komise vyčíslila, že ze 105 milionů občanů kandidátských zemí jich 98 milionů žije v regionech, jejichž hrubý domácí produkt na hlavu nedosahuje ani 75 procent průměru Evropské unie. Podle jednoho z klíčových pravidel by tak všechny tyto oblasti měly nárok na čerpání nemalých částek ze strukturálních fondů. Pokud by se nezměnil současný systém, Západoevropané by po rozšíření museli odvádět více peněz do společného rozpočtu a zároveň se připravit na to, že řada jejich regionů ztratí na pomoc nárok. S tím se mnozí nehodlají smířit. „Nejsme proti rozšíření, ale teď nás více zajímá jih Itálie, zdůrazňují blízcí spolupracovníci vítěze italských voleb Silvia Berlusconiho. Ani Češi nemohou tvrdit, že by evropskou pokladnu nezatížili, byť pochopitelně mají menší nároky než velké Polsko a jeho zemědělci. Nad magickou hranicí 75 procent se nachází jediný český region – Praha. Ministr pro místní rozvoj Petr Lachnit uvádí, že Česko se bude připravovat na příjem částky, která může dosáhnout úrovně čtyř procent hrubého domácího produktu – tedy až 90 miliard korun ročně. Polský premiér Jerzy Buzek pak v případě své země mluví o nároku na osm miliard eur ročně, tedy téměř třetiny z celkového balíku, jenž EU vyčleňuje na regionální fondy. Varšava na rozdíl od Prahy dokonce žádá, aby Evropská unie zvedla své limity pro výši pomoci, kterou může poskytnout jednotlivé zemi. Šéf polské vlády je přesvědčen, že podpora nových členů musí být vyšší než těch současných. „Jinak by bylo velmi těžké ekonomicky dohonit zbytek Evropské unie, řekl v Bruselu Jerzy Buzek. Němci, plaťte! Obavy nemají pouze ty státy, které kvůli chudým příbuzným přijdou o své příjmy. Podobně ostražité jsou ty, které politiku solidarity fakticky financují. Na prvním místě Německo

1. největší „sponzor společného rozpočtu unie. Podle studie Dresdner Bank se německý čistý příspěvek může po přijetí nových zemí zdvojnásobit a dosáhnout úrovně 21 miliard eur.

Není divu, že právě Němci a Španělé si kvůli penězům pro zaostalé či jinak hospodářsky postižené regiony tradičně vzájemně vjíždějí do vlasů. Teď ovšem do svého sporu zatáhli i kandidátské země. Madrid vzkazuje do Berlína, že kývne na jeho požadavek týkající se omezení pohybu pracovníků z nových členských zemí EU pouze v případě, že Němci (a další) zaručí i do budoucna peníze ze strukturálních fondů. Premiér José Maria Aznar navrhuje, aby se příjmy španělských regionů utlumovaly postupně, byť podle pravidel už nebudou mít na peníze nárok. Po rozšíření EU se totiž sníží její průměrná úroveň HDP na hlavu, a mnozí dosavadní příjemci tak podle nových výpočtů okamžitě ztratí nárok. Ve srovnání s Ostravskem či východním Maďarskem už vůbec nebudou chudí… Rovněž Němci bojují ostatně nejen o výdaje, ale i o příjmy. Bývalá NDR je jedním z konkurentů v bitvě o „poklady ze strukturálních fondů. Španělé mají spojence i tam, kde si toho málokdo všímá – třeba ve Velké Británii. Tamní regiony South Yorkshire či Barnsley, které také dostávají pomoc, postoj Madridu podporují. Praha peníze chce. Není divu, že právě německý kancléř Gerhard Schröder přichází s vizí, podle níž by se regionální pomoc a zemědělská politika vrátily do kompetence jednotlivých států. To by ovšem znamenalo, že Evropská unie se vzdá jednoho ze svých pilířů – principu solidarity. Účastníci bruselského fóra minulý týden požadovali, aby byl tento princip naopak posílen. Nelze ovšem přehlédnout, že kromě představitelů Evropské komise podobný názor zastávají hlavně ty státy, které mohou na solidaritě „vydělat . Mezi ně patří Česko. Dnes se z Prahy ozývají zcela jiné hlasy než v dobách, kdy vládl premiér Václav Klaus. Tehdy bylo možné často zaslechnout, že evropské fondy vlastně ani nepotřebujeme. Současný ministr Petr Lachnit si myslí pravý opak. „Potřebujeme dálnice, přístavy, železniční koridory, zdůrazňuje. Děkujeme, Brusele. Faktem je, že právě moderní dopravní infrastruktura patří k tomu, čím se mohou příjemci regionální pomoci ze Španělska, Portugalska, Irska či Řecka pochlubit. „Mnoho dálnic, mostů a budov po celé jižní Evropě by měly krášlit nápisy – Děkujeme, Brusele, napsal britský týdeník The Economist. Také čísla, která uvádí Evropská komise, naznačují, že strukturální fondy opravdu zabraly. „V Řecku, Španělsku a Portugalsku se průměrný příjem na hlavu zvýšil ze 68 procent evropské úrovně v roce 1988 na 79 procent, prohlásil komisař pro regionální politiku Michel Barnier. Dříve chudé Irsko se už dokonce dostalo do společnosti těch bohatších států. Právě Irové – na rozdíl od méně úspěšných Řeků – však také ukazují, že záleží především na tom, jak se peníze využijí. Samotná infrastruktura hospodářský růst nezaručí, byť je důležitým předpokladem. „Irsko je příkladem toho, co je možné dosáhnout, pokud se pomoc ze strukturálních fondů integruje do koherentní politiky, prohlásil tamní ministr financí Charles McCreevy. Irům se podařilo lákat investory kupříkladu i daňovými pobídkami, které ovšem ostatní Evropané nevidí vždy rádi a označují je za nekalou konkurenci. Také pro střední a východní Evropu bude stále těžší jít touto cestou. Hrozba černé díry. Opatrnost Evropské unie tedy může vyplývat i z obavy, že noví členové nebudou schopni pomoc vhodně absorbovat. Ztráta peněz v černé díře je tím nejhorším scénářem, a tak lze očekávat, že EU bude požadovat na jednáních s kandidáty maximální záruky. Jednou z nich je pravidlo spolufinancování. Nestačí pomoc pouze přijímat, ale také přidat z vlastního měšce. Petr Lachnit je přesvědčen, že Česko bude na spolufinancování mít, i kdyby dostávalo oněch 90 miliard ročně. Současný stav českých veřejných financí ale tak optimistický výhled nedává. Prvotní otázkou nicméně je, co se vlastně může najít v rozpočtu EU. Současný rozpočtový výhled unie do roku 2006 například vůbec nepočítá s tím, že by jakýkoliv nový člen získal nárok na zemědělské dotace – přímé platby zemědělcům. Společná zemědělská politika je přitom největší položkou společného rozpočtu, tedy ještě vyšší než strukturální fondy. Ty jsou na druhém místě. Zdůvodnění Bruselu, proč jsou budoucí členové unie takto znevýhodněni, označil týdeník The Economist za pochybné. Přímé platby mají podle Evropské komise kompenzovat pokles zemědělských cen. A ten se týká Západu, nikoli Východu. Také strukturální fondy mají svá omezení. Dosud platí, že na tuto formu regionální pomoci nemůže jít více než 0,45 procenta hrubého domácího produktu Evropské unie. Na fóru v Bruselu se mnozí účastníci ozvali s tvrzením, že to nemůže stačit. Petr Lachnit se k nim nepřipojil, zato řecká komisařka pro sociální záležitosti Anna Diamantopulusová ano. Pro ni je 0,45 procenta opravdovým „minimum minimorum . Diamantopulusová přišla i s dalšími revolučními požadavky. Žádá, aby strukturální fondy byly v budoucnu ještě mnohem více zaměřeny na boj s nezaměstnaností a sociální nerovností. Čtyři scénáře. Evropská komise si již delší dobu láme hlavu s tím, jak požadavky současných a budoucích členů sladit. Zatím dospěla ke čtyřem možným scénářům, z nichž si bude muset EU do budoucna vybrat. První varianta zachovává současné pravidlo, podle něhož nárok na pomoc získá pouze region s hrubým domácím produktem na hlavu nižším než 75 procent průměru Evropské unie. To znamená, že by řada regionů ze západní a jižní Evropy okamžitě po rozšíření ztratila na podporu nárok. Druhá varianta také vychází z pravidla 75 procent, dnešní příjemci by ale ztráceli nárok na pomoc postupně. Třetí varianta předpokládá zvýšení kritéria pro příjem pomoci nad 75 procent (například 90 procent). Penězovod do řady regionů by se tak nezastavil. Evropská unie by se ale asi nedoplatila. Čtvrtá varianta předpokládá existenci dvou rozdílných kritérií. Jedno by platilo pro nové členy, druhé pro staré. A co na to Praha? Ministr zahraničí Jan Kavan je přesvědčen, že Evropská unie zachová princip soudržnosti a solidarity. Proto také stanoví rovná pravidla pro všechny členy. Šéf české diplomacie zároveň věří, že EU nenaruší ani efektivitu regionální politiky v dnešních členských zemích. Zní to jako z pohádky o chytré horákyni. Ale lepší učebnici nemá nikdo po ruce.