Kdysi jsem po přednášce jednoho hlavouna ze Světové banky zkoušel spolu s maďarským kolegou přesvědčit ostatní spolužáky na School of Foreign Service, že pro zvýšení empatie zkusíme vyžít za jeden dolar denně, jako tehdy asi miliarda lidí na světě.
Sebastian ze Zambie nás rovnou poslal někam, řka, že on hladomor zažil doopravdy a šel si vařit hovězí guláš. Oľga s nezapomenutelným ruským akcentem prohlásila, že na to nemá čas, protože „All smart Russian girls are here to marry up“ (všechny chytré ruské dívky jsou tady, aby si našly bohatého ženicha) a jak řekla, tak udělala. Laosan Khamsouk se usmál jak Buddha a zeptal se, zda raději nechceme ochutnat sušené prasečí ucho, oblíbené laoské domácí žvýkání.
Jediný, kdo řekl, že do toho jde, protože se beztak snažil co nejvíc ušetřit z měsíčního stipendia sedm set dolarů, byl Vietnamec, který vždy trval na tom, aby mu všichni říkali pan Khien. Dokázal ušetřit přes polovinu stipendia, takže vyhrál předem. Zkusil jsem to na pár dní, ale je to ten nejméně zábavný experiment, jaký si dovedete představit. Nemůžete si dovolit vůbec nic, co činí život příjemným.
Chudoba nikoli experiment
Senioři žijící v Česku z mediánového důchodu (nějakých 11 tisíc) si občas nějakou malou radost dovolit mohou, pokud žijí ve společné domácnosti, protože mohou fixní náklady (nájemného, topení, voda, elektřina) rozpouštět oproti dvěma důchodům. Pro singles, kteří mají jako jediný finanční příjem státní důchod, je chudoba nikoli experiment, ale každodenní zkušenost zoufalé monotonie - až do konce života. Takže není překvapivé, když politické strany se zvýšenou sociální citlivostí chtějí životní situaci důchodců zlepšit.
Potíž je, že speciálně v případě české sociální demokracie můžete se zavřenýma očima předvídat, jak to nakonec dopadne. To, co je napsáno v předchozím odstavci, přece všichni, kdo se o sociální postavení seniorů trochu zajímají, vědí odjakživa, ČSSD nevyjímaje. Zrovna tak se dalo při přečtení makroekonomických výhledů ČNB nebo ministerstva financí a mezinárodních organizací předpokládat, že zvolená zákonná indexační formule pro důchody (inflace plus třetina nárůstu průměrných mezd) bude při velmi nízké inflaci a pořád ještě mírnému růstu mezd znamenat zvýšení důchodu tak o jedno procento.
Šest stovek pod stromeček podstatu neřeší
To, co původně vymyslela ministryně Michaela Marksová, cílí na opticko-politický problém: zvednout důchody v průměru o stovku je „směšné“, a nápadně to připomíná „asociální politiku Nečasovy vlády“. Ta vymyslela opravdu divný výpočtový vzorec indexace důchodů v podobě třetiny inflace a třetiny růstu reálných mezd. Smysl to mělo jediný, přispět ke konsolidaci veřejných financí, což se zpětně ukázalo neudržitelné a bohužel se promeškala příležitost začít indexovat penze podle životních nákladů domácností důchodců a reflektovat v sociální politice stav singles. Škoda.
Ministryně Marksová našla řešení v podobě návrhu zvednout penze v průměru o dvě stovky, což je dvakrát méně směšné než to, co by přineslo dodržování výpočtu ze zákona. Je sociálně demokratickou klasikou provázející všechny sociálních nápady – bolestivé fiskální dopady na dlouho dopředu. Protože rychlejší indexace (o 1,8 % pro rok 2016) jednak stojí více peněz, jednak, a to je důležitější, vytváří vyšší základ pro budoucnost.
Přijaté řešení v podobě jednorázového šestisetkorunového „příspěvku“ ještě letos pod stromeček a indexe podle zákona v příštím roce vyjde státní pokladnu levněji. Fixní náklady domácností single důchodců, po jejichž pokrytí jsou stovky tisíc lidí odsouzeny k doživotní chudobě, jako ekonomická podstata sociálního problému, samozřejmě zůstávají tímto velkým kompromisem zcela nedotčeny.
Další komentáře autora:
Cestovatelem po Ostbloku, léta osmdesátá
