Na první pohled je zřejmé, že vidíte něco špatného. U polorozpadlé maringotky stojí na suchem rozpraskané hlíně obtloustlá žena středního věku v nepadnoucím umělohmotném svetříku s dítětem na ruce, vedle ní mladé děvče v dresu londýnského fotbalového klubu Arsenal a žabkách, které už mají nejlepší dny za sebou. Obě mají ten nejotrávenější výraz na světě. Před nimi stojí se šanonem v ruce muž - od pohledu úředník - v nažehlené košili a asijské verzi tesilek. Nesmírně štítivě ukazuje na maringotku, jako by na něm i pouhé napřažení prstu zanechalo něco z tamní bídy a beznaděje. „Tam vážně bydlíte?“ jako by se ptal.
Popisovaná fotografie je jednou z mnoha, jež otiskl německý týdeník Der Spiegel jako doprovod ke své nedávné reportáži z Kambodži. Tísnivá atmosféra z fotografie je zcela na místě. Vládní úředník přes sociální služby právě vykonává povinnou týdenní návštěvu u rodiny žijící na venkově v provincii Siem Reap. Nejezdí tam nijak rád a také není nijak vřele vítán. Proč to?
Nejmenší zlo
Odpověď je kontraintuitivní, řečeno zdvořile. Úřad, jehož je dotyčný reprezentantem, před několika měsíci vrátil adolescentku v dresu Arsenalu jejím rodičům. Sedmnáctiletá To Brosna předtím pobývala několik let v jednom z mnoha sirotčinců v Phnompenhu. Živila se tam tancováním před zraky západních turistů.
Čtete správně. Dívka, jejíž rodiče jsou naživu, byla v sirotčinci. Nebyla tam proto, že by ji unesl novodobý otrokář do sexuálního zajetí, z něhož by se zoufale snažila uprchnout, nýbrž o své vůli a s vědomím rodičů. Pro všechny to tak bylo lepší. Její rodina je tak chudá, že si nemohla dovolit poslat dceru do školy (už proto, že v Kambodži se platí i docházka do státních škol), a sehnat práci nebylo o nic snazší. Sirotčinec tak byl nejmenším zlem, usoudili rodiče.
Až sem je to příběh bídy, jenž má v zemích jihovýchodní Asie - a samozřejmě nejen tam - miliony podob. Kambodžská verze chudoby však prodělala upgrade: stala se výnosným byznysem. Vtip je v tom, že provincie Siem Reap je turisticky mimořádně zajímavá. Loni přitáhla 2,5 milionu turistů, z nichž většina přijela přispět svou trochou k devastaci proslulého chrámového komplexu Angkor Wat. Jen blázen by nechal kolem sebe běhat bohaté turisty (a ve srovnání s místními je bohatý skutečně kdekdo), aniž by je pořádně podojil, řekli si tamní šikovní podnikatelé v novém odvětví, jemuž se na Západě říká volunturismus a jež spojuje tradiční turistický ruch s dobrou vůlí pomoci místním chudým.
Příběh afrického internetového obchodu Jumia: utrpení mladého zebrorožce
Jen v Phnompenhu tak v roce 2015 fungovalo 400 sirotčinců, v nichž žilo na šestnáct tisíc dětí, spočítala organizace UNICEF. Jen asi pětina z nich podle odhadu téže instituce jsou skutečně sirotci. A všechny tyto organizace žijí z dobré vůle turistů; z jejich práce (obvykle učí, nejčastěji angličtinu) i z jejich peněz.
Porozumění - a miliardy
Ony peníze tečou dvěma proudy. Kromě tradičního nákupu suvenýrů zde funguje i propracovaný systém žádostí o milodary, ať už přímo na ulicích, nebo online. Kdo by nechtěl ulevit strašlivé chudobě a koupit si tak kousek dobrého svědomí? Propojte to s možností levného cestování - a byznys je na světě. Podle velmi hrubých odhadů organizací turistického ruchu, jež publikoval server Businesswire.com, loni obnášel volunturistický trh 173 miliard dolarů.
| Volunturistika v číslech |
|---|
| • 173 miliard dolarů obnášel trh s dobrou vůlí/zájmem o cestování v roce 2017. Vzhledem k nejasné definici řečené disciplíny je však třeba údaj brát s rezervou. |
| • Primární tržby globálního turistického ruchu v roce 2017 čítaly 1,16 bilionu dolarů. Celkově přispívá cestovní ruch světové ekonomice zhruba sedmi biliony dolarů (cca devět procent). |
| • 55 procent organizací, které pořádají pracovní programy pro dobrovolníky, nemá či nevyžaduje žádnou zpětnou vazbu ani od klientů-dobrovolníků, ani od těch, jimž mají pomáhat. |
| • 76 procent účastníků dobrovolnických programů se rozhoduje podle destinace a podle zaměření programu. Podle čeho se rozhoduje poslední čtvrtina, není zjevné. |
| • 84 procent lidí pod 35 let („mileniálové“) považuje cestování do ciziny spojené s prací zdarma za dobrý nápad; v kategorii „generace X“ (35-49 let) je to 64 procent a u lidí přes 50 let pouze 51 procent
Zdroje: Volunteeringsolutions.com, JPMorgan Chase/Marriott Travel Study 2018, Der Spiegel |
„Dobrovolníci, kteří jezdí pracovat do zahraničí, budují vztahy na celý život a mezikulturní porozumění způsobem, jehož dosáhne málokterý federální program“ píše na to téma americký Brookings Institute. „Přinášejí s sebou do Spojených států porozumění cizím kulturám, což naši zemi obohacuje. Kromě toho přispívají k budování sociálního kapitálu, demokratických institucí a úcty k lidským právům, což všechno přispívá k vyšší míře globální bezpečnosti.“ Tak praví šedá teorie; zelený strom života mluví trochu jinou řečí.
Kambodžské sirotčince patří k nejoblíbenějším volunturistickým destinacím. Peníze, jež dobrovolník zaplatí za možnost konat dobro, však mají sklon končit v kapsách organizátorů. To platí ohledně přímých darů. Lidé z Little Angels, anglicky nazvaného sirotčince v Phnompenhu, s nimiž mluvila reportérka Spiegelu, přiznali, že pokud dítě „inzerované“ online dostane od dárce peníze, osmdesát procent z řečené částky jde do firemní kasy a dvacet procent adresátovi. Jak je to ve skutečnosti či jaká je praxe jinde, nevíme. Platí to však i pro volunturistické programy, jež stojí tisíce dolarů měsíčně. Kdo se namísto toho rozjede pomáhat do třetího světa „nablind“, ušetří.
Šedé zóny
Kambodžská vláda pochopila, že taková praxe jí stran turistického ruchu kazí dobré jméno, a rozhodla se tedy zakročit. Za první tři měsíce letošního roku pozavírala nejméně jedenáct křiklavě falešných sirotčinců. Problém je v tom, že hranice mezi zcela falešným, trochu falešným (jako v případě To Brosny) a pravým sirotčincem jsou nezřetelné. Stane se tak, že vláda zavře falešnou organizaci a pošle děti k rodičům, jen aby zjistila, že ani děti, ani rodiče o to nijak zvlášť nestojí.
Právě tak neexistují slušné statistiky globálního volunturismu. Programy různého stupně věrohodnosti nabízí kdekdo; renomované organizace jako americká Peace Corps (jež však od účastníků peníze nevybírá, naopak jim pár set dolarů měsíčně vyplácí), ale také cestovky, a dokonce firmy pořádající výletní plavby.
Jako by lidská chudoba vytvářela zakleté prostředí, v němž každý další dobře míněný krok nadělá více škody než užitku.
Na koho si dát pozor
Na kolik vás vyjde dobrovolnická práce (průměrně za dva týdny) a co o ní píší organizátoři
• Projects Abroad (2790 USD)
Zemědělské práce v Argentině („skvělá příležitost pracovat pro místní společenství a zároveň se naučit leccos o organickém zemědělství“)
• International Medical Relief (2790 USD)
Práce v kambodžském zdravotnictví („zlepšení přístupu ke zdravotní péči a preventivní vzdělávání“)
• United Planet (3495 USD)
Výuka angličtiny v Číně („služba, která má výsledky: Service, making a difference, budování globálního společenství -ponoř se do skutečné zkušenosti a staň se světoobčanem“)
• Cross-Culture Solutions (3251 USD)
Povzbuzení dětského rozvoje v Ghaně („pojďme narušit cyklus chudoby, zadávat rozvojové cíle, podporovat výživové programy, zdravotnické služby, vytvářet láskyplné domácí prostředí“)
• Amizade (2950 USD)
Budování společenství na Jamajce („pomoc na stavebních projektech, rozvoj přírodních parků nebo práce s místními dětmi“)
• EarthWatch (3575 USD)
Hovory s nosorožci v Jižní Africe („pomáhejte výzkumníkům studovat dopady nosorožců na jejich životní prostředí“)
• Global Aware Adventures in Service (1430 USD)
Výuka angličtiny ve Vietnamu („výuka výslovnosti a hovorových obratů, stavba dětských hřišť a domů, které by nahradily substandardní bydlení“)
Přečtěte si také:
Evropský režim na podporu rozvojových zemí plní cíle, pomáhá v boji proti chudobě
