Sociologie
Češi touží po tom, aby společnost, ve které žijí, byla společností silné střední vrstvy. Realita je ale podle nich jiná. Soudí, že čím dál tím více lidí se propadá k sociálnímu dnu.
Ve středostavovské společnosti má podle definice sociologů většina lidí v čele žebříčku hodnot vzdělání a pracovní etiku, více než vydělané peníze utratit, chce výhodně investovat. Důležité ale také je, aby se lidé, kteří objektivně do středních vrstev patří, tedy osoby s nejvyšším vzděláním, odborníci, podnikatelé, drobní podnikatelé a živnostníci, k této třídě hlásili. „My jsme v té fázi, že hodnoty střední třídy ještě nepřevládají. Ti lidé, kteří by se k ní normálně hlásili, se spíš hlásí ke spodu, což vychází z reálného příjmu, ze životní úrovně, říká sociolog Petr Matějů.
Odborníci v třiadvaceti zemích světa každoročně zkoumají z nejrůznějších pohledů názory lidí na společnost. Letos se výzkum po pěti letech znovu zaměřil na sociální postavení lidí a rozvrstvení společnosti. V tuzemsku podle Sociologi ckého ústavu AV vyznává ideál společnosti středních vrstev polovina populace. Pouhých dvanáct procent z ní se ale domnívá, že ideál se již naplnil. Před sedmi lety o tom bylo přesvědčeno více než dvacet procent lidí.
Klasická pyramida
Stejně jako v roce 1992 i letos lidé nejčastěji charakterizovali rozvrstvení naší společnosti jako klasickou pyramidu - s malou elitou na špici, více lidmi ve středu a většinou na spodku. Přičemž za ideální tento model považovalo a považuje jenom asi pět procent populace.
Současná situace je však o něco horší. Mezi lidmi totiž za sedm let posílil názor, že česká společnost je vysoce polarizovaná - tedy že existuje úzká elita, slabý střed a velká masa občanů na základně pyramidy. Před sedmi lety si takto společn ost představovalo něco přes dvacet procent lidí, dnes je jich více než třicet procent.
Stojí za to říci, že v ostatních postkomunistických zemích (Maďarsko, Polsko, Bulharsko) označila již v roce 1992 svou zemi za polarizovanou téměř polovina obyvatel. Ve stejnou dobu byly společnosti ve vyspělých zemích (Austrálie, Itálie, Kana da, Norsko, Nový Zéland, Velká Británie) nejčastěji charakterizovány jako klasické pyramidy či společnosti středních vrstev (okolo třiceti procent). Za polarizovanou ji tehdy označilo jen šestnáct procent dotázaných.
Ačkoliv Češi jsou v poslední době nakloněni hlásat, že se stále více rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými, mají-li sami sebe zařadit do jednotlivých vrstev, nevidí situaci až tak černě. „Jakkoli se jedná o obraz dosti vzdálený vyspělý m zemím, kde zřetelně dominuje „silný střed , není to ani zdaleka obraz polarizované společnosti, ale spíše obraz společnosti s poněkud oslabeným středem a silnou tendencí většiny lidí nacházet své místo ve spodní části sociální hierarchie, pí še ve své zprávě k výzkumu Petr Matějů.
Na dolní příčky pomyslného sociálního žebříčku se v tuzemsku řadí téměř šedesát procent lidí, zatímco ve vyspělých zemích tam své místo našlo jen něco přes třicet procent tázaných. Střed a vyšší střed je v České republice naopak zřetelně slabší (čtyřicet procent ku pětašedesáti). Obraz se zhoršuje i ve srovnání se stavem české společnosti v roce 1992 - více lidí se řadí dospod, skutečný střed se ztenčuje.
Podle Petra Matějů je zhoršení celkového obrazu sociálního rozvrstvení české společnosti výsledkem pokračující diferenciace. Lidé s nižším vzděláním, nekvalifikovaní, ale často i kvalifikovaní dělníci pociťují zřetelný sestup životní úrovně op roti průměru. „Problém je v tom, že lidé s vyšším vzděláním sice pociťují určitý vzestup, avšak v menší míře, než by bylo třeba, aby se tyto pohyby nakonec neprojevily jako ztenčování středu, tvrdí Matějů.
Kudy vede cestička
Představy lidí o rozvrstvení společnosti ve velké míře ovlivňuje to, jak vnímají příčiny úspěchu, jak si vykládají bohatství a chudobu, zda mají pocit, že žijí ve společnosti, která dává stejné šance každému. Průzkum ukázal, že sklon vnímat naš i společnost jako spíše polarizovanou mají většinou ti, kteří pochybují o rovných příležitostech, kteří se domnívají, že k úspěchu je potřeba korupce a bohatství nepramení z práce, ale spíše z obratného využívání mezer v sys tému a podobně.
Na počátku transformace neměla česká společnost příliš jasnou představu o tom, co je to být úspěšný. Vývoj v první fázi však přinesl pozitivní změny. Životní úspěch se více připoutal ke schopnostem a výkonu, vzdělání, ambicím a talen tu. Před dvěma lety jsme se ale zastavili v půli cesty směrem k vyspělým zemím. „V české společnosti se na konci roku 1997 projevovalo jisté pnutí mezi úspěchem založeným na ambicích, tvrdé práci a schopnostech na straně jedné a známo stmi a konexemi na straně druhé, říká jeden z autorů výzkumu Martin Kreidl. Místo aby koncept úspěchu dostával jasnou podobu, začal ztrácet obrysy. Podle Kreidla sice od té doby o něco ztratily na významu politické konexe a jiné znám osti, mnohem více však v očích lidí tratilo vzdělání, jehož význam klesl na původní hladinu začátku transformace. Úspěch v Česku se vzděláním spojuje jen necelých čtyřicet procent lidí, zatímco na Západě je to téměř osmdesát procent. Jediným faktorem úspěchu, kterému občané ponechali původní význam srovnatelný s vyspělými zeměmi, je pracovní úsilí. „Tím se koncept životního úspěchu opět stal spíše nevýrazným a málo čitelným. Jinými slovy - pokud jde o vzorec životního úspěchu - jsme opět na začátku, tvrdí Kreidl.
Bohatí a chudí
Jak nejrychleji zbohatnout? Za prvé je nutné znát ty správné lidi. O tom jsou přesvědčeni občané nejenom u nás, ale i na Západě. V dalších krocích se však již výrazně odlišují. Zatímco ve vyspělých státech následuje vzápětí pracovitos t, schopnosti a talent, Češi vidí záruku bohatství v obratném využívání špatného systému a nepoctivosti. O tom, že je třeba mít také nějaké schopnosti, je přesvědčena méně než polovina lidí. Bohatství je tedy v očích většiny Čech ů nezasloužené. „Bohatství má u nás velmi nízkou a klesající legitimitu, říká Kreidl.
Přibývá také těch, kteří si myslí, že jsou v České republice příliš velké platové rozdíly. Dnes je o tom přesvědčeno téměř devadesát procent populace, za malé považují rozdíly ve mzdách její pouhá dvě procenta. Alarmující je zejména fakt, že o chota tolerovat platové rozdíly výrazně klesla i u lidí s vyšším vzděláním.
Lidé na Západě jsou tolerantnější nejen k bohatství, ale i k chudobě. Její příčinu vidí stejnou měrou jak ve špatnému systému, tak v osobním selhání. Česká společnost se zpočátku vyvíjela stejným směrem, chudoba byla snáze vysvětlována a přijímána. V roce 1995 se ale situace otočila - v představách lidí se chudne hlavně kvůli špatnému systému, nestejným příležitostem k úspěchu a diskriminaci. Ve srovnání s počátkem devadesátých let vzrostl také počet těch, kteří chudobu připisují osudu a smůle.
Každému podle zásluh
Proto, aby lidé lépe přijali sociální a ekonomické nerovnosti je podle sociologů důležité, aby měli pocit, že všichni mají stejnou šanci dosáhnout úspěchu. Tedy jednoduše řečeno, aby byl odměněn každý, kdo vynaloží dostatečné úsilí, prokáže své schopnosti či talent. „I malé nerovnosti, jsou-li považovány za nespravedlivé, mohou vyvolávat velká sociální napětí, zatímco relativně velké nerovnosti mohou b ýt vcelku přijatelné, jsou-li považovány za spravedlivé, tvrdí Petr Matějů.
V tuzemsku však podle něj lidé stále méně věří, že uspět může každý, kdo se snaží. Zatímco dva roky po převratu o tom bylo přesvědčeno dvaačtyřicet procent populace, dnes je to jen o něco málo více než čtvrtina. Tento vývoj nás podle Matějů vz daluje vyspělým zemím, kde je o rovnosti příležitostí k životnímu úspěchu přesvědčena polovina lidí.
