Chudým ani kapku

Platí zákon o zachování problémů

Investoři a makléři z kuvajtské burzy demonstrovali jako nespokojení odboráři a domáhali se po vládě, aby přerušila obchodování na kuvajtské burze, neboť ceny akcií padají.
Republikánská kandidátka na úřad viceprezidenta Spojených států amerických Sarah Palinová si v září za 150 000 dolarů z republikánského volebního rozpočtu obnovila svůj šatník.
Připadají vám tyto dvě zprávy šílené? Jsou vybrané z listů The International Herald Tribune a The Wall Street Journal z předminulého týdne. Mohou se zdát jako bezvýznamné kuriozitky, ale ve skutečnosti ukazují současný svět sice ve směšné karikatuře, ale naprosto přesně. Ty dvě zprávy můžeme přeložit tak, že ekonomičtí hráči ztratili rozum a dožadují se pomoci od politiků, kteří ho však nikdy neměli.
Svět posledních týdnů a měsíců, ve kterém státy znárodňují velké finanční ústavy a hráči na trhu tomu tleskají, ve kterém se lijí stovky miliard dolarů nejen do bank, potácejících se nad propastí krachu, ale i do těch zdravých, ve kterém se přes noc v největší světové pojišťovně s ratingem AAA objeví díra osmdesát miliard dolarů, přece nelze popsat jinak, než jako pomatený.
Mnoho států reaguje na současnou finanční krizi podobně, jako USA reagovaly na teroristický útok na manhattanská dvojčata. V obou případech jde o hyperreakci, která nedobrou situaci ještě dramaticky zhorší. Přiznejme si, že Bushova válka proti teroru nepřinesla téměř nic dobrého. Jejím výsledkem je brutální potlačování občanských svobod, zhoršení mezinárodněpolitické situace či eskalace nenávisti v arabském světě vůči Západu.
Stejně tak je přehnaná reakce mnoha vlád na globální finanční krizi. Slíbené stovky miliard pro finanční sektor budou muset státy vybrat na daních od občanů. Případný krach bank a pojišťoven, a tím i finanční ztráty některých lidí, je nahrazen finančními ztrátami pro všechny. Navíc se ukazuje, že zdaleka nejsme u konce požadavků na státní intervence. Po nemocných bankách přicházejí zdravé banky, které křičí, že v rámci zachování rovných podmínek na trhu i ony musejí dostat nějaké peníze. Státem rozdávané bambiliony už ani nevypadají jako sociální pomoc v nouzi, ale jako usmiřovací výpalné pro nejdrsnější piráty. A po bankách se o slovo začal hlásit automobilový průmysl. Můžeme vypsat sázky, jestli se stavební firmy a developeři ozvou příští týden, anebo až po novém roce.
Masivní posilování vlivu státu v ekonomikách se odehrává revoluční rychlostí. Zestátnění ale není řešením problémů, které k finanční krizi vedly. Spíše se dá očekávat, že se rozšíří počet nekompetentních manažerů, dosazovaných na základě politických dohod, nikoli podle schopností něco řídit.
Co mohou politici vymyslet, ukázali ve své nahotě naposledy při dávání státních záruk za peníze uložené v bankách. Žádný racionálně uvažující člověk nemůže přijít s nápadem, že dá stoprocentní záruku za všechny bankovní vklady. Absolutní garance je vírou v bernardýna, který vždy včas přijde se svým soudkem peněz. Zákon o zachování energie rozšířil můj učitel na univerzitě na zákon o zachování problémů. Podle něj nemohou problémy nikdy zmizet, a pokud se tak na jedné straně stane, na straně druhé jich přibývá. Zdá se mi, že stejně tomu bude s celou západní civilizací. Nikdy v historii lidstva si většina společnosti nežila tak dobře, jako my dnes. Západní Evropa a Severní Amerika mají války, bídu, hlad a epidemie smrtících nemocí od sebe již dostatečně časově či místně odděleny. Po staletí byly tyto pohromy častou a očekávanou životní situací většiny lidí. Poprvé v dějinách je tomu jinak. Možná jsme vnitřně naprogramovaní svádět boj s ohrožujícím okolím, a pokud se mimořádně ohrožení nedostává, tak si je začneme sami vytvářet. Anebo jsme tím blahobytem trvajícím půlstoletí už příliš zhýčkaní a přecitlivělí, a na nepříjemné podněty reagujeme hystericky.