P s y c h o l o g i e
Čokoláda patří k návykovým látkám. Lidé se dokonce dlouho přikláněli k názoru, že může lidský mozek ovlivnit podobně jako například marihuana, která může z normálně uvažujícího člověka na pár hodin vytvořit zcela iracionální bytost připomínající čerstvě zamilovaného adolescenta.
Závislosti na čokoládě, nebo alespoň zvláště silné potřebě jíst čokoládové sladkosti podléhají především ženy. Ty ji stále označují za svůj dietní hřích číslo jedna a silnou touhu po ní pociťují v době okolo menstruace. Vědci se proto domnívali, že touha po dvojitém čokoládovém dortu nepramení u žen jen z pouhé chuti na sladké, ale že je vyjádřením fyziologické potřeby dostat do těla chemicky velmi silnou látku. Tato teorie zřejmě není pravdivá.
Koncem ledna zveřejnil americký deník The New York Times článek vycházející ze studie amerických a španělských vědců, kteří zkoumali závislost na čokoládě a zjistili, že není fyziologická, ale má své kořeny především v kulturním prostředí.
Vědci přišli na to, že Američanky si dopřávají čokoládu podstatně častěji než Američané. Naproti tomu Španělky nejí čokoládové sladkosti o nic častěji než muži. Studie tak vyvrací teorii o tělesné predispozici žen k závislosti na čokoládě.
„Touha po čokoládě nemá psychologické základy. Musí to být něco jiného, co zřejmě vyplývá z dané kultury. Tuto chuť se učíme, citují The New York Times psycholožku Debru Zellnerovou z Shippensburské univerzity.
Za pravdu jí dává kolegyně z Monellova centra chemických reakcí v americké Filadelfii Marcia Pelchatová. Ta označuje provedený výzkum za první důležitý krok v mezinárodním výzkumu chutí. „Myslím, že základem touhy po čokoládě je kulturní tlak okolí, tvrdí Pelchatová.
Zellcherová výzkum připravila spolu se svým kolegou doktorem Scottem Parkerem z Americké univerzity a s doktorkou Anou Garggiga-Trillovou z Universidad Nacional de Educacion a Distancia ve Španělsku. Asistovaly jim přitom dvě studentky, Elizabeth Rohmová a Soraya Centenová. Při průzkumu oslovili 240 vysokoškolských studentů ze Španělska a 178 jejich kolegů ze Spojených států. Každý z nich vyplnil dotazník obsahující názvy různých jídel. Úkolem bylo označit jídla podle preferencí chuti.
Šedesát procent dotázaných Američanů označilo za nejchutnější jídla slaná a obsahující maso, stejný počet Američanek dal přednost sladkostem. Stejně odpovídali i Španělé a Španělky. Z těchto výzkumů by se ještě dala vyvodit fyziologická příčina touhy po sladkostech.
Když se však vědci zaměřili na sladkosti, zjistili, že bezmála polovina Američanek dává přednost čokoládě, přičemž u mužů je to jen dvacet procent respondentů. Ve Španělsku ovšem čokoládu preferuje shodně čtvrtina dotázaných mužů i žen, kterým chutnají sladkosti.
Z toho Zellnerová vyvozuje, že se celá záležitost nedá odbýt pouhým poukazem na fyziologické odlišnosti mezi americkými a španělskými ženami. Podle jejích slov hrají hlavní roli kulturní návyky. „Když vyplnili dotazníky, ptali se španělští respondenti výzkumu, co je tak zajímavého na čokoládě. Přitom často dodávali, že ve Španělsku není čokoláda žádné velké téma, svěřila se Zellnerová The New York Times.
Nová studie bourá všechny naděje odvětví, které zkoumá, co je na čokoládě tak lákavého. Je přitom známo, že čokoláda neobsahuje jen kofein, ale i náladu ovlivňující chemické látky známé pod názvem kanabinoidy (stejně silné molekuly, jaké lze najít v marihuaně). Tyto látky pak zcela nepochybně ovlivňují činnost lidského mozku.
„Aby s vámi čokoláda opravdu zatočila, museli byste ji sníst v obrovském množství. Mluvím přitom o více než deseti kilogramech najednou, říká doktorka Pelchantová, čímž vyvrací tvrzení, že lidi nutí k pojídání čokolády pocit podobný opojení drogou.
Jiní vědci se ale domnívají, že chroničtí pojídači čokolády se podvědomě léčí z deprese a v případě, že se jedná o ženy - z předmenstruační tenze. Podle nich zvyšují uhlohydráty obsažené v čokoládě hladinu serotinu v mozku, což má za následek zlepšení nálady (serotin je chemická látka, která významně ovlivňuje lidskou náladu - pozn. redakce). Uhlohydráty však obsahují i jiné druhy potravy a lidskou náladu neovlivňují, nebo alespoň nevytvářejí tak silnou závislost jako čokoláda. Kdyby to vše byla pravda, musel by podle Pelchantové naši náladu ovlivňovat i obyčejný sendvič se salámem.
Zellnerová k tomu dodává, že touha po čokoládě zřejmě vyplývá z jiného dobře známého psychologického efektu - lidé mají rádi to, co znají. „Každá kultura má své velmi oblíbené jídlo a chuti, vysvětluje psycholožka. Podle této teorie by se tedy Američanky mohli v budoucnu čokolády, negativně ovlivňující jejich tělesnou hmotnost a zdraví, vzdát a nahradit ji třeba touhou po chuti rýže jemně ochucené neškodným umělým sladidlem.
Před pěti lety provedl tým profesora Paula Rozina z Pensylvánské univerzity pokus, při němž dal lidem milujícím čokoládu do sáčků takové pochutiny, které by měly uspokojit jejich touhu. Buď to byla čokoláda klasická, nebo bílá (ta neobsahuje stejné aktivní látky jako obyčejná čokoláda), případně neochucené želatinové kapsle obsahující kakao. Pokud by platil předpoklad o tělesné závislosti na čokoládě, potom by k ukojení chuti měly stačit kapsle s kakaem. Ale nestačily. Mnohem lépe obstály v této zkoušce kousky bílé čokolády.
Ženy prostě sladkosti milují, pokud je milují jejich matky a jejich muži to od nich očekávají.
