Některé indiskrece pomohly upozornit na dobře skryté problémy
Zveřejnění mnoha původně utajovaných informací dalo vznik různým aférám poslední doby. Avšak ne všechny úniky byly z hlediska státobezpečnostního škodlivé. Jistá část těchto úniků totiž pomohla upozornit na dobře skryté problémy. Proto - po zvážení pro a proti, a přestože by tomu tak nemělo být - musel jsem začít právě takovým titulkem.
Druhy úniků.
a) Cílený a načasovaný únik vybraných informací do médií je zaranžován jako „náhodný“ v rámci legální zpravodajské hry nebo v intencích vyšetřovací taktiky. Tento specifický „modus operandi“ je užíván zřídka, a pouze v důležitých případech (tedy nikoliv vůči politikům).
b) Vybrané informace jsou diskrétně a draho poskytnuty kriminálním klientům nebo subjektům zpravodajského zájmu (aniž by byly zveřejňovány). Jde o nebezpečný kriminální delikt.
c) Vybrané informace jsou cíleně a za úplatu poskytovány ve vhodném čase médiím, s cílem ovlivnit privátní, skupinové, hospodářské či bezpečnostní zájmy. Jde opět o kriminální delikt.
d) Různé informace unikají nahodile a neúmyslně indiskrecí a nesprávnou manipulací; náhodný příjemce či nálezce je pak poskytne tisku. Tento jev lze omezit, nikoliv však vymýtit: své tu hraje lidský faktor. Jde o trestně postižitelné, avšak nedbalostní jednání.
e) Vybrané informace o vnitřní situaci v bezpečnostních složkách jsou zveřejněny - bez ohledu na příhodný čas, spontánně a gratis - aby vybudily reakci politického vedení státu. Takové jednání je postižitelné z hlediska ochrany utajovaných skutečností a porušení zákonem uložené mlčenlivosti.
Pro odborníka bývá obtížné, pro laika nemožné rozhodnout, o jakou z uvedených kategorií úniků jde, respektive jaká hra se hraje.
Je to jen náš problém?
Letos 10. února byl otištěn článek ředitele CIA Portera Gosse o škodách, způsobených masivními úniky informací. V té souvislosti Goss zmiňuje jednu podstatnou skutečnost: v roce 1998 jako člen Kongresu podpořil vznik zákona na ochranu oznamovatelů z řad zpravodajské komunity (The Intelligence Community Whistleblower Act), který zakotvil právo zpravodajců, kteří začali mít jakékoliv pochybnosti vůči zaměstnavatelské organizaci, obrátit se přímo na Kongres. A funguje to, dodává Goss.
Práskači?
Účinnost tohoto opatření je však negativně ovlivněna asociacemi, spojenými s pojmem „whistleblower“ (ve smyslu oznamovatel → informátor → práskač), označujícím ty, kteří využijí tohoto zákonného postupu. Zpravodajské a bezpečnostní komunity jsou z denního styku ovlivněny kriminálním prostředím. Policisté, zločinci i kontrarozvědčíci většinou pohrdají práskači (oznamovateli, důvěrníky, udavači, agenty, donašeči, konfidenty, informátory, bonzáky, zdroji, ráfky) v cizích řadách; těmi ve vlastních řadách pak téměř bez výjimky. Ti, kterým vadí zlo, jsou pak ve velmi těžké situaci. I když existuje zákonná ochrana, stejně riskují, neboť vše činí pod vlastním jménem. A nefungují-li ani státní kontrolní mechanismy, ventiluje se tento „přetlak“ formou anonymních upozornění politickému vedení státu přes média.
Koňský handl.
Politici jsou totiž schopni diskrétně obdržený kontrolní poznatek vyhandlovat. Třeba za prohlasování rozpočtu. Nebo za získání chimérické politické výhody. Nebo jako kompromitující materiál k zavázání si toho, vůči němuž směřuje. Efektivita systémového využití takto předaných kontrolních poznatků je naprosto nedostatečná. Politici opakovaně všechny přesvědčují, že s nimi může zatřást jen pořádná mediální masáž.
I šlamastyky lze využít.
Nekompetence politiků se projevuje i tak, že si nejsou schopni zajistit co nejobjektivnější podklady k rozhodování. Za své peníze ale daňový poplatník od nich očekává manažerský přístup, tedy schopnost cíleně získávat objektivní vhled do dříve neznámých situací, a odolnost proti syndromu (odmítání) špatných zpráv. Znalec světové politiky nadto zná případy, kdy rychlá a adekvátní reakce na těžký problém přinesla uznání veřejnosti (a dokonce i vzestup preferencí).
Paralyzovaná kontrola.
Často je poslanec navrhovaný do kontrolního orgán, kde potřebuje bezpečnostní prověrku, nejprve prověřován těmi, které má následně kontrolovat. To navozuje příhodnou situaci pro vznik „neformálních“ vazeb, zajišťujících „oboustranný prospěch“. Nemluvě již o mnohaměsíční prodlevě zahájení kontrolní činnosti… Přitom zákon umožňuje požádat o prověrku s předstihem - a pak se již prověřený poslanec může stát členem kontrolního orgánu sněmovny a kontrolní činnost zahájit neprodleně!
Děravý systém.
Dobrý systém umožňuje zkontrolovat každou položku kontrolovaných útvarů, aniž by se poznatky soustřeďovaly na jediném místě a aniž by byl kontrolovaný objekt „ukontrolován k smrti“. Komplexní kontrola zkoumá efektivitu (přínos služby versus náklady) a dodržování zákonů a vnitřních předpisů služeb. Kontrolními subjekty mohou být exekutivní a parlamentní grémia, soudci, státní kontroloři, ochránci dat, financové, ombudsmani a veřejnost (nezávislé skupiny, média). Důležitými parametry kontrolního systému jsou zákonné pravomoci, úroveň porozumění problematice a kvalita získávaných kontrolních podnětů (zde hraje podstatnou roli, zda mají příslušníci kontrolovaných útvarů legální přístup ke kontrolorům). Právě tady existují kritické systémové rezervy, o čemž nás dnes a denně přesvědčují masivní úniky chráněných informací do médií.
Omezená reakce.
Odstraňování negativních jevů uvnitř bezpečnostního aparátu je často limitováno přístupem vyšetřujících orgánů, které - vzhledem k okolnostem vcelku logicky, neboť proč by si pálily prsty - šetří pouze únik jako takový, nikoliv však jeho obsah. Únik operativních informací k šetřeným subjektům je nečestný a protiprávný. Poukaz na kritické jevy uvnitř bezpečnostního aparátu by však měl mít atributy opačné. Často jde totiž o výraz zoufalství, jakýsi poslední výstřel, který má čestný příslušník k dispozici. Proto by se měly vyšetřující orgány zabývat nejen tím, že něco uteklo, ale (především) tím, co uteklo!
Co chceme.
Má-li bezpečnostní aparát státu sloužit svému zákonnému účelu, musíme respektovat možné napětí mezi morálkou a loajalitou. Neumožníme-li svědomitým jedincům legální přístup k čestným a odborně zdatným kontrolorům, a budeme-li při únicích informací stíhat pouze ony úniky, aniž bychom šetřili jejich příčiny a obsah, stavíme takříkajíc na rozpálenou plotnu papiňák bez pojistného ventilu.
Co dělat.
Odpovědně analyzovat stav a efektivitu kontroly bezpečnostních složek státu. Určit slabá místa a se zřetelem na ně prostudovat zahraniční systémy. Doplnit a vyvážit kontrolní systém, aby nesváděl k deviantnímu bonzování o žabomyších sporech uvnitř služeb, a vyvarovat se extrému, kdy jediná cesta přetížených svědomí příslušníků služeb vede nutně do médií. Využívat zkušeností penzionovaných odborníků z branže jako poradců kontrolních orgánů. Přínosem by byla kromě odborných rad již sama jejich přítomnost, neboť by pomohla kontrolorům odolávat pokušení politicky zneužívat kontrolních poznatků a nálezů… Tento článek nevybízí k dalším únikům informací, ale konstatuje jistý pozitivní aspekt jevů, vyprovokovaných těmi úniky, které neměly za cíl někoho poškodit či naopak zvýhodnit, ale mířily do vlastních řad. Dovozuje dále i vliv citlivosti exekutivy na vnitřní stav bezpečnostního aparátu: zanedbává-li prevenci a kontrolní činnost a rozhýbou-li ji teprve až mediální masáže, zadělává si na další úniky. Lze si jen přát, aby - když už se rozkýve - reagovala systémově a nadstranicky. To by mohlo odstranit příčiny některých úniků a umožnit zabývat se původci, příjemci a příčinami těch skutečně nebezpečných jevů.
Poučný příběh o utajování.
Špion Roubíček dostal za úkol zajet do Tel Avivu a na adrese Rechovot Moše 7 sdělit panu Jankelovi, že fialky vadnou a opadávají. Dostal kvalitní výcvik, naučil se zbavovat sledovatelů a unikat nástrahám. Z míry ho nevyvedlo pět v českých na stole, natož třicet kapříků. Znal dokonce důvod existence zdravotních pojišťoven. Legendami opředený Shi-sha mu uznale řekl „brácho“, když osvědčil schopnost 24 hodin nemyslet, a přitom dokonce nemluvit. Pak dostal cibule bez věnování a šel do akce. Projezdil celý svět. Setřásal sledovačky, unikal nástrahám. Změnil nejprve identitu, pak barvu pleti, dále náboženství, poté tvář a nakonec i pohlaví. Tak tajný to byl úkol. Nakonec to, co zbylo z Roubíčka, přiletělo do Tel Avivu. V ulici Zeitlin na balkoně nejmenovaného velvyslanectví vyřvávala kulturní atašé misionářské songy. Vzduch byl tedy čistý. Na adrese Rechovot Moše 7 však - náhoda? - bydlelo sedm Jankelů! Výcvik velel postupovat systematicky, u prvních dveří v přízemí. „Nechci rušit, jen jim mám vyřídit, že fialky vadnou a opadávají,“ zkusil špion dokončit misi. Překvapený Jankel-přízemí už už sahal po klacku, na otrapu - náhle mu však svitlo, že ten člověk je v tísni: „Fialky vadnou a opadávají, tak to má být? Tak to, prosím jich, to je omyl, to bude Chaim Jankel, sedmé patro, zvonit v takovém případě třikrát.“
