Novela zákona, která znemožňuje použití odposlechů v médiích, je zbytečná
Novela trestního řádu znemožňující použití odposlechů v médiích před případným soudem naši společnost nevrací ke komunistické cenzuře. Jde však o krok od euroatlantické, více či méně liberální společnosti. Politici ODS, ČSSD, KDU-ČSL a někteří zelení se výjimečně shodli, že si nepřejí, aby kdokoli viděl do jejich kšeftů s pochybnými podnikateli, čachrů s veřejnými zakázkami a dohodami o politických postech.
Veřejný zájem
Novela trestního řádu je v tomto případě nemravná a zbytečná. Její nemravnost spočívá v tom, že uměle vyrábí pachatele a skutečné problémy nechává bez povšimnutí a možné nápravy. Neodůvodněné odposlechy jsou chybou těch, kdo takové úkoly policii zadávají. Únik odposlechů je chybou policie. Politici ze všech stran využívali a využívají policii v politickém hašteření a k osobnímu prospěchu. A najednou se diví, že si z toho mnoho policistů zařídilo živnost. Rozhodli se tedy přesunout odpovědnost od policie a od sebe samých k novinářům, kteří přitom mají povinnost informovat veřejnost o záležitostech veřejného zájmu.
Tím se dostáváme ke zbytečnosti novely. Poslancům a prezidentu Václavu Klausovi se schválením novely podařilo zakrýt část svého jednání, která by měla být veřejnosti v relevantních případech přístupná. Nález Ústavního soudu 453/03 totiž říká: „Věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě. Tedy například činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popřípadě kandidátů či čekatelů na tyto funkce. Věcí veřejnou je však i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, respektive veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány.“
Pomluva
Akt pomluvy (difamace) je trestným činem, ať jej spáchá novinář, politik či kdokoli jiný. K otázce pomluvy versus svobody slova lze citovat další nález Ústavního soudu 23/05: „Nelze považovat za rozumné (legitimní) zveřejnění difamační informace o jiné osobě působící ve veřejném životě, pokud se za prvé neprokáže, že existovaly rozumné důvody pro spoléhání se na pravdivost difamační informace. Za druhé, pokud se neprokáže, že byly podniknuty dostupné kroky k ověření pravdivosti takové informace, a to v míře a intenzitě, v níž bylo ověření informace přístupné a definitivní. A za třetí, pokud ten, kdo difamační informaci zveřejnil, měl důvod nevěřit, že tato informace je pravdivá. Zveřejnění takové informace nelze považovat za legitimní či rozumné, i pokud si její šiřitel neověří pravdivost dotazem u osoby, jíž se informační údaj týká, a nezveřejní její stanovisko, s výjimkou nemožnosti takového postupu, a nebo tam, kde tento postup zjevně nebyl nutný.“
Je to na novinářích
Dva uvedené nálezy Ústavního soudu tedy již dříve určovaly podmínky, za nichž lze odposlechy beztrestně zveřejnit, a kdy naopak může následovat postih. Novela zákona je tedy v tomto ohledu zbytečná. Pojmy „rozumný“, „dostupný“ či „potřebná míra“, které nález Ústavního soudu používá, jsou neurčité. Takovými však musejí zůstat. Právě o nich se totiž musí vést diskuse, která tvoří jeden ze základů liberální demokracie. Paragrafové znění novely trestního zákona naopak diskusi nepřipouští.
Politici nechtějí, aby o nich noviny psaly nepěkné věci. Nyní je na novinářích, jak se zachovají – občanská, respektive profesní neposlušnost je jen jednou z možností. Také by mohli zareagovat pozvednutím úrovně novin. Jednoduchým krokem by bylo přestat tisknout články politiků, které jim denně posílají. Píše-li politik do novin, mělo by jít buď o zásadní komentář k palčivému tématu či o představení nové myšlenky, ke které se žádá diskuse. Namísto toho některé žurnalistické pokusy českých politiků mají spíše za úkol ujistit čtenáře, že dotyčný poslanec, ministr či senátor ještě žije, případně umí psát. Ani jedno totiž není na první pohled často zřejmé.
