Menu Zavřít

Chybějící byznysplán

7. 12. 2010
Autor: Euro.cz

Proč české filmy nevydělávají?

Diváci na české filmy chodí, ale přesto si drtivá většina domácí filmové produkce na sebe nedokáže vydělat. V čem je problém?

Novodobá Babička stála 70 tisíc korun a měla premiéru koncem listopadu. Jeden z nejlevnějších českých hraných snímků posledních dvaceti let, který se dostal do celostátní distribuce, byl nasazen do sedmi kin. Během prvních čtrnácti dnů na něj přišlo 175 diváků. Při průměrné ceně vstupenky z loňského roku ve výši sto korun jich bude muset přitáhnout ještě minimálně přes pět stovek.
Naprosto amatérský přístup filmového štábu Babičky včetně herců nechme stranou, tenhle film jako jeden z mála českých snímků právě končícího roku má šanci přinést svým tvůrcům jakýsi „zisk“. Na rozdíl od drtivé většiny ostatních. „Když nebudu za nic platit, lidi ze štábu budou dělat zadarmo, tak natočím film klidně i za deset tisíc. Jenže výsledek tomu pak odpovídá,“ namítá Pavel Strnad, spoluzakladatel filmové společnosti Negativ a předseda Asociace producentů v audiovizi. Negativ si například musel na dofinancování filmu Příběhy obyčejného šílenství (2005) Petra Zelenky vzít půjčku, kterou dodnes splácí. A to šlo o relativně úspěšný film, který vidělo 225 tisíc diváků.

Filmová epidemie

Za hranici diváckého úspěchu lze v tuzemsku považovat 100 tisíc návštěvníků v kinech. Této mety dosáhne asi třicet filmů ze dvou set premiér ročně včetně zahraničních snímků. Sto tisíc diváků ovšem vrátí producentovi jen něco přes tři miliony korun. Přes polovinu z tržeb si totiž berou zpět kina, okolo patnácti procent připadá distribučním firmám. Na producenta tak zbývá zhruba 35 procent. I proto končí mnoho českých filmů s prodělkem.

V uplynulých patnácti letech se v Česku točilo mezi patnácti až dvaceti filmy ročně. V posledních dvou letech stoupl jejich počet dokonce ke třiceti. Na tak malou zemi je to velké číslo, srovnatelné s érou znárodněné kinematografie před rokem 1989, kdy peníze na natáčení šly ze státní kasy. Divácký zájem o kinematografii přitom neohromí. Ročně přichází do českých kin zhruba dvanáct milionů diváků, tedy 1,2 návštěvy kina ročně na občana. Ve Spojených státech je to 1,5 miliardy diváků, což znamená přibližně pět návštěv na člověka.
Domácí filmy se v tuzemských tabulkách návštěvnosti dlouhodobě umisťují na předních pozicích. Prakticky každý rok se přiblíží hranici milionu diváků jeden český film, případně ji překoná, do TOP 20 se ročně vejde pět až deset tuzemských snímků. Nicméně průměrné náklady na vznik jednoho celovečerního hraného filmu se v Česku pohybují mezi 30 a 35 miliony korun. Na nule tedy producent bude, jakmile film přitáhne zmíněný milion diváků.
Komorní psychologické drama Tajnosti (2007) režírované Alicí Nellis stálo kolem dvaceti milionů korun, na tržbách se vrátilo 14,5 milionu. Náklady na výpravnější dobový snímek Protektor (2009) se pohybovaly mezi 40 a 50 miliony. Produkční společnost Negativ na tržbách z kin získala 7,7 milionu korun. Zhruba 60 milionů stál také snímek 3 sezóny v pekle (2009), jehož děj se odehrává na konci čtyřicátých let. Ten vydělal 9,2 milionu.

Lidice na špičce

Filmová výroba v Česku nestojí na normálních ekonomických základech, kdy dáte peníze a čekáte, že se vám vrátí a ještě dostanete něco navíc. Základním předpokladem české stejně jako evropské filmové výroby je sehnat prostředky předem a bez nutnosti vracet je (nebo alespoň část nemuset vracet). Jinými slovy: je nutné subvencovat kinematografii. Děje se tak ve všech vyspělých evropských zemích včetně největších: Francouzi dotují svých 150 filmů ročně částkou 450 milionů eur (asi 11,3 miliardy korun), Británie podporuje tvůrce 30 miliony liber za rok, Dánsko dává okolo 30 milionů eur, Maďarsko 20 milionů (asi 500 milionů korun) a tak dále. V tuzemsku přispívá na film Státní fond pro podporu a rozvoj kinematografie, v posledních letech se rozdělovala částka zhruba 300 milionů korun.
„Státní podpora zásadně snižuje výši celkové investice, kterou producent musí sehnat, než začne točit,“ říká Pavel Strnad z Negativu. „Na film Protektor jsme dostali grant ve výši šestnácti milionů, to byla více než čtvrtina rozpočtu. Na takovém základě už můžu stavět.“ Šestnáct milionů je nicméně částka, kterou získá málokdo. „Nejhorší je, když na projekt dostanete grant dva miliony. Jsou to nějaké peníze, ale je jich málo. To pak nevíte, jestli se do toho vůbec pustíte,“ doplňuje Strnad. Nejvíce v Česku zatím obdržel chystaný projekt Lidice režiséra Petra Nikolaeva, který bude mít premiéru v roce 2011: dvacet milionů korun.
Grant pomůže do začátku, ale producent musí další prostředky shánět sám. Část získá od distributora, který si filmový projekt koupí předem a doufá, že bude úspěšný. Další peníze může přinést televize, která film spoluprodukuje, a tím si do budoucna zajišťuje vysílací práva. Nějaké peníze přinesou i sponzoři filmu, něco může producent sehnat v zahraničí, pokud tam o téma filmu, případně o jméno režiséra stojí. To je ale v případě českých snímků výjimkou.

Kukyho v zahraničí nechtěli

Jedním z nejznámějších tuzemských producentů je Jan Svěrák. „Nedokážu si ani moc představit, že by se mi podařilo sehnat peníze na český film, který by stál víc než dvacet milionů, jen z domácích zdrojů,“ říká. „Pokud například projekt prodáte prostřednictvím zahraničního agenta ještě před zahájením natáčení, může to přinést třeba i 400 tisíc eur (cca deset milionů korun, pozn. red.).“
Svěrák má s produkováním letité zkušenosti. V roce 1994 si vyzkoušel, co to znamená produkovat nízkorozpočtový film, když road movie Jízda natočil za pouhý milion korun (prakticky všichni tu dělali zadarmo). Spoluprodukoval Kolju (1996), kdy peníze sháněl společně se svým anglickým partnerem, producentem Ericem Abrahamem. I díky oscarovému úspěchu pak Kolja také vydělal – z domácího trhu to bylo zhruba 25, ze zbytku světa 75 procent. Peníze producenti vložili do Tmavomodrého světa (2001), očekávaný zisk ze zahraničního promítání a prodeje se ale nedostavil. Film vydělal zhruba 200 milionů korun, ale stále chybí 60 milionů na pokrytí nákladů.
I Svěrák měl problémy se sháněním peněz. Na Vratné lahve se mu nepodařilo sehnat zahraničního partnera, naštěstí se ale filmu dobře vedlo v českých kinech (1,25 milionu diváků). Snímek se následně podařilo prodat i do zahraničí, poměr domácích a zahraničních tržeb byl 1:1. V případě filmu Kuky se vrací (2010) je situace složitější. Film stál 42 milionů, zahraniční koproducent se nenašel. Kukyho zatím vidělo přes 313 tisíc diváků, což není málo. Přesto bude úspěchem, pokud film neskončí ztrátou.

Producent v nesnázích

Zatímco Svěrák produkuje jeden (a nejčastěji vlastní) film za tři nebo čtyři roky, jinou cestou jde producent a rovněž režisér Ondřej Trojan. Už více než deset let vede společnost Total Help Art, pro niž nejvíce filmů natočil Jan Hřebejk – celkem sedm včetně populárních Pelíšků (1998) nebo snímku Musíme si pomáhat (2000). „Větší část našich filmů nakonec neprodělala, ale některé se ztrátou skončily. To byl třeba případ Hřebejkova U mě dobrý,“ říká Trojan. „Se sháněním peněz na film mám dnes už trochu lehčí cestu, protože jsme zavedená firma. Když máte grant, distributora, televizi, sponzory, a nakonec si vezmete třeba půjčku, lze film financovat. Jakékoli vychýlení z průměru už ale stojí něco navíc. Třeba když točíte dobový snímek, nemůžete do něj například umístit nějakého sponzora a jeho výrobky,“ podotýká.

„Z producentského hlediska je hlavním problémem české kinematografie, že nemůžete vytvořit dlouhodobý byznysplán,“ říká Pavel Strnad z Negativu. „V hollywoodském studiu si řeknou, že ročně udělají čtyři komedie, tři romantické filmy, dva akční a sci-fi snímky a jedno umění, se kterým se budou ucházet o Oscara. Ve výsledku na čtvrtině filmů prodělají, polovina dopadne slušně, a čtvrtina má velký úspěch, který pokryje případné ztráty. Navíc mají v záloze obrovský trh s DVD. Díky tomu můžou hollywoodská studia točit každý rok deset až dvacet filmů. Riziko si rozdělíte, stejně ale nikdy nevíte, který konkrétní film bude mít úspěch a který ne. Tohle u nás nejde, protože trh nepojme tolik filmů. Neuměla by to ani televize, která by produkovala deset nebo dvacet filmů ročně. Vždycky tu totiž bude jen ten jediný film, který dosáhne nějakého výraznějšího zisku. Další dva nebo tři budou na nule a všechny ostatní prodělají,“ dodává Pavel Strnad.

Box: Kolik bere režisér? Představme si průměrný český film, jehož náklady se pohybují okolo 30 milionů korun. Jak je tato částka rozdělena?
Zhruba deset milionů spolykají peníze na zaplacení lidí. Natáčení trvá 35 až 40 dnů, při větším počtu náklady adekvátně stoupají. Každý chce proto točit rychle. Za den však natočíte jen asi tři minuty filmu. Honoráře pro natáčecí štáb činí zhruba šest milionů, v průměru je to 3000 korun za natáčecí den a člověka.
Herecké honoráře spolykají tři miliony korun, za jeden natáčecí den dostane herec zhruba deset až patnáct tisíc korun (někteří hrají za méně, z kamarádství k tvůrcům). Autorské honoráře (hudba, scénář, režie atd.) se v průměru pohybují okolo dvou milionů, jejich výše se liší podle náročnosti projektu a také podle komerčních ambicí. Za scénář lze dostat od 100 tisíc korun do půl milionu. Odměna pro režiséra bývá mezi 200 tisíci až milionem korun. To je ovšem za rok, většinou rok a půl práce. Dalších deset milionů spolykají stavby a výprava. Tedy obstarání a pronájem kostýmů, rekvizit, pronájem natáčecích míst atd. Dobový film tuto částku zvedá, protože musíte sehnat speciální kostýmy, v ateliérech nebo venku postavit kulisy a podobně. Pronájem techniky stojí zhruba pět milionů korun, dalších pět milionů spolyká postprodukce, tedy stříhání filmu či zvuková mixáž. Statisíce až milion si vyžádá reklamní kampaň. Producent většinou do nákladů zahrnuje i režijní náklady firmy, které tvoří zhruba pět až sedm procent z rozpočtu filmu.

Nejúspěšnější české filmy za posledních pět let film – počet diváků – tržby v kinech (miliony Kč)

2006
Účastníci zájezdu – 792 000 / 76,5 Rafťáci – 694 000 / 66,4 Jak se krotí krokodýli – 620 000 / 50,4

2007
Vratné lahve – 1 260 000 / 124 Obsluhoval jsem anglického krále – 863 000 / 81,9 Gympl – 507 000 / 46,8

2008
Bathory – 929 000 / 87,6 Nestyda – 488 000 / 51,2 Bobule – 355 000 / 34,5

2009
Líbáš jako bůh – 908 000 / 90 Sněženky a machři po 25 letech – 510 000 / 52,9 2Bobule – 389 000 / 37,5

MM25_AI

2010 (do konce listopadu)
Ženy v pokušení – 1 227 000 / 123,5 Kajínek – 779 000 / 82,8 Román pro muže – 444 000 / 54
Pramen: Unie filmových distributorů

Výsledky některých dalších českých filmů: Kuky se vrací (2010) – 313 000 / 29 Kawasakiho růže (2010) – 160 000 / 15,1 Mamas & Papas (2010) – 82 000 / 8,4 Protektor (2009) – 125 000 / 9,8 3 sezóny v pekle (2009) – 122 000 / 10,2 Hlídač č. 47 (2008) – 141 000 / 11,6 Tobruk (2008) – 155 000 / 12,6 Karamazovi (2008) – 92 000 / 6,7 Václav (2007) – 368 000 / 30,3 Máj (2008) – 222 000 / 16,8 Venkovský učitel (2008) – 195 000 / 19,3 Medvídek (2007) – 446 000 / 46,9 Tajnosti (2007) – 155 000 / 14,8 Kráska v nesnázích (2006) – 318 000 / 31,8 Příběhy obyčejného šílenství (2005) – 230 000 / 22,7 Pramen: Unie filmových distributorů

  • Našli jste v článku chybu?