CHYBÍ POPTÁVKA I LEGISLATIVA

Trh potřebuje především odstranění legislativních překážek

Velký byznys a ještě větší problém pro českou ekonomiku a státní finance. To je trh se špatnými pohledávkami. Pokud stát neodstraní překážky znemožňující jeho existenci, připraví se o část potenciálního výnosu z prodeje několikanásobně nadhodnocených aktiv, které se dnes hromadí v Konsolidační bance. Ta je stěží stačí administrativně zpracovat, natož aby se snažila pohledávky vymáhat. Proto by se jich ráda zbavila, ale bez fungujícího trhu za ně mnoho nezíská.

Nabídka by byla.

Dnes v České republice obchodování s těmito aktivy existuje i neexistuje zároveň. Nabídka je dostatečná, slabší je to s poptávkou, případně pravidly trhu. Pro takový byznys chybí hlavně dostatek peněz. Ze zahraničí dosud přišlo pár takzvaných supích fondů, kroužících kolem Komerční banky. Zásadní poptávka, která by rozhýbala celkový trh, však zatím naráží především na nepřátelské legislativní prostředí. Také chybí jasně formulovaná a informacemi podpořená nabídka.

„Prodávají se velké počty pohledávek. Jen Konsolidační banka jich za loňský rok v nominální hodnotě udala za necelou miliardu korun, což je několikanásobně více než v předchozích osmi letech, prohlásil generální ředitel tohoto státního peněžní ho ústavu Kamil Ziegler. Jedna miliarda je však zatím jen zlomkem toho, co bude stát muset řešit.

Jeden z materiálů ministerstva financí, zabývající se předprivatizační očistou Komerční banky a České spořitelny, již před půl rokem upozorňoval, že bude nezbytné legislativně vymezit podmínky pro fungování trhu se špatnými pohledávkami. Hovoři l o vzniku fondů, v jejichž portfoliu by byla tato aktiva. Co je třeba udělat však nelze nalézt ani ve zmíněném materiálu, ani v žádném pozdějším.

Už koncepce speciálních fondů na pochybná aktiva zatím naráží na legislativu, která jejich z akládání nedovoluje. Zahraničním fondům naopak v působení na českém trhu nic nebrání. Trh se špatnými pohledávkami - na rozdíl od kapitálového trhu - nepotřebuje žádnou zvláštní regulaci, ale je nutné změnit zákony, které brání jeho vzniku. „Určitou vizi jsme s ministrem financí předjednávali a podle mého názoru byl ministr pro nalezení tržního řešení špatných pohledávek, prohlašuje Ziegler. Nic konkrétního se však neděje.

Zdaněné ztráty.

Obchody s nesplácenými dluhy se nemohou napl no rozběhnout i proto, že realizace zástav je omezená a právo se špatně vymáhá. Velkou překážkou je ale také daň z příjmů a účetnictví.

Současná legislativa například v podstatě znemožňuje odpustit dlužníkovi část dluhu a po dohodě od něj zinkasovat zbytek. Pokud to totiž někdo učiní, musí dlužník z odpuštěné částky odvést daň z příjmu ve výši 35 procent. Ta pohltí pr ostředky na úhradu zbytku závazku, anebo dlužníka přímo zahubí. Protože při konkursu se zatím hradí požadavky finančních úřadů přednostně před požadavky věřitelů, nemusí na věřitele, který by byl ochoten část dluhu odpustit, nakonec zbýt nic. To by mohla vyřešit projednávaná novela zákona o konkursu, která státu bere pozici zvýhodněného věřitele a staví ho do řady s ostatními. Zdanění odpuštěného dluhu však zůstává.

Nešťastné je i pravidlo, podle něhož i neinkasované úroky z úvěru vytvářejí výnos. Ten, kdo koupí pohledávku, si tak až do jejího vyřešení či restrukturalizace kupuje určitý fiktivní výnos.

Problém převodu špatných pohledávek také spočívá v tom, že jej neupravuje Obchodní, nýbrž Občanský zákoník. A ten dává při uzavírání smluv mnohem menší volnost.

Copak je to za obchod?

Zásadní spor, o němž se málo mluví a který může ob chody s pohledávkami zcela zadusit, leží nyní u Ústavního soudu. Ten musí rozhodnout, zda obchod s pohledávkami je, či není bankovním obchodem podle zákona o bankách. Pokud ano, potom by se při prodeji pohledávky porušovalo bankovní t ajemství a transakce by byla asi neplatná. Dlužníci by se mohli začít obracet na soudy se žalobami na neplatnost převodu úvěrů z komerčních finančních ústavů do Konsolidační banky.

Spor vyvolala žaloba jistého správce konkursní podstaty, který odmítl uznat závazek vůči novému věřiteli.

Je to drahý špás.

Jediná cesta, jak zrealizovat zisk z nákupu špatného aktiva, je dost nákladná a znamená vynaložení spousty prostředků je ště před samotným nákupem. Ti, kteří se na podobné transakce chystají, říkají asi následující: Musíte koupit všechny pohledávky, včetně případného dluhu u finančního úřadu a akcie dlužníka. Když jediná z těchto transakcí nevyjde, jste ve z trátě. Cokoliv učiníte pozitivního pro firmu, bude totiž ostatní věřitele motivovat k podání žaloby na konkurs. Můžete jít cestou opcí, které vám tyto nákupy zajistí, ovšem to je také dosti drahé. Pokud se to vše povede, musíte prodat nadbytečný maj etek firmy, provést restrukturalizaci a životaschopnou část prodat, nebo provozovat. Potom můžete něco, nebo i hodně vydělat.

Tato úvaha v podstatě koresponduje s praxí peněžních ústavů, které by chtěly financovat zajímavé projekty zadlužených firem. „Ani dohoda o dočasném nepodávání žalob na prohlášení konkursu v takovém případě nic ne řeší, říká například člen představenstva a náměstek generálního ředitele České spořitelny Roman Mentlík. „Jakmile dáte peníze do firmy, dodáváte tam likviditu, z níž si budou chtít ukrojit ostatní dlužníci. Pomoci proto můžete jen firmám, kter é nemají závazky vůči nikomu jinému než vůči vám, dodává.

Skoupení všech pohledávek a akcií je ovšem drahé a rizikové. Náklady a prémie za riziko se potom promítnou do ceny již tak nominálně nadhodnocených aktiv Konsolidační banky. K jejich dnešním účetním hodnotám totiž vedle původního dluhu přibyly ještě nesplacené úroky a sankce.

Za hranou.

Konsolidační banka musí problém svých aktiv začít řešit nejen proto, že časem klesá jejich reálná hodnota, ale také proto, že jich má mnoho a nestačí je obhospodařovat. Bohužel je stále ještě hlavní žumpou, do níž řadu předchozích let spa daly špatné pohledávky, jichž se podniky či banky z různých důvodů potřebovaly zbavit. Tento státní peněžní ústav tak spravuje v současné době skutečně obrovský objem špatných aktiv - jde o desítky tisíc účtů zhruba sedmi tisíc klientů. Bi lanční suma Konsolidační banky činí úctyhodných 210 miliard korun.

Do tohoto objemu narostla za poslední půlrok z původního objemu 150 miliard korun. Počet jejích pracovníků však za stejnou dobu nabobtnal ze 360 pouze na 440. Také provozní náklady jsou z objektivního hlediska vzhledem k bilanční sumě vel mi nízké - činí 460 milionů ročně. To je jen několik desetin bilanční sumy. Přitom v obdobných institucích v zahraničí dosahují dvou až čtyř procent bilanční sumy.

Kamil Ziegler říká, že když se míchačka zahltí nadměrným množstvím písku, zasekne se a neumíchá již žádnou maltu. I tímto příměrem lze obrazně odpovědět na otázku, co se stane, pokud vláda rozhodne převést do státní žumpy další velký objem špa tných úvěrů z Komerční banky. Přitom to je jedna z variant její přípravy na privatizaci, o níž na ministerstvu financí přemýšlejí. Objem pohledávek, kterých je přitom zapotřebí Komerční banku zbavit, činí podle posledního materiálu vlády a ž 40 miliard korun.

Ziegler bije na poplach.

Co udělá Konsolidační banka, pokud přijde od vlády jasná direktiva - odkupte špatné úvěry Komerční banky? „Upozorníme na to, že se jí sice budeme snažit naplnit, ale současně hrozí vážná nebezpečí. Nejde jen o riziko, že se takový převod úspěšně nezvládne, a to technicky, věcně i právně, ale může se narušit i kontinuita činnosti Konsolidační banky, tvrdí Ziegler. Státní peněžní ústav se prostě zahltí. Správa těchto úvěrů by pak nebyla žádná, podle Zieglera b y dokonce mohl zkolabovat celý výpočetní systém jeho ústavu.

„Pak bychom mohli mít nepřesné informace i o pohledávkách, které již nyní spravujeme, varuje. Konsolidační banka ještě nyní dobírá od Komerční banky zbytky dokumentace z převodu, jenž byl zahájen loni v srpnu. Tehdy začaly převody úvěrů v rozsahu 23,1 miliardy korun. Dobírá i podkladové materiály od České spořitelny.

Dokumentace se musí v obrovském objemu převzít fyzicky papír po papíru. Pokud se všechny papíry nepřeberou, může se narušit právní kontinuita, mohou se propást procesní lhůty, například promlčení pohledávek a podobně.

Riziko nemusí unést ani pracovníci Konsolidační banky. „Zodpovědní lidé prostě řeknou, že nejsou s to zajistit, aby při narůstajícím objemu práce nevznikly škody, a odmítnou nést další zodpovědnost, naznačuje Ziegler.

Několik variant.

V krajní situaci bychom se tedy mohli stát svědky toho, jak potenciální vůdčí subjekt trhu s pohledávkami zkolabuje ještě dřív, než v nové roli začne fungovat. Proto chce vedení Konsolidační banky rychle vyvést část svých aktiv z bilance a hlavně administrativy. Už dnes bývalé pohledávky České spořitelny spravuje za poplatek opět spořitelna.

Varianty řešení celého problému existují. Konsolidační banka může výrazně zvýšit počet lidí spravujících špatná aktiva. Rovněž může část spravovaných aktiv prodat. Další cesta spočívá v najmutí specializované instituce, která by na základě mandátní smlouvy daná aktiva spravovala. Poslední variantou je založení společného podniku s takovými správci.

První dvě vlaštovky.

Zvlášť zahraniční instituce doporučují podle Zieglera cestu, při níž je správa aktiv svěřena zahraničním subjektům zainteresovaným na maximalizaci výnosu.

Konsolidační banka by s nimi mohla založit společný podnik, v němž by jí stačila blokační minorita. Té by odpovídal i podíl na případných výnosech. Konsolidační banka by mohla do společného podniku pohledávky prodat, nebo vložit jako svůj vlastnický podíl. Ziegler tvrdí, že založí jeden až dva společné podniky již letos. Jednání se specializovanými domácími i zahraničními institucemi už probíh ají.

Vejce, či slepice?

Jádrem celého problému je ovšem ocenění pohledávek, tedy opět otázka fungujícího trhu. Musí se totiž určit, s jakým diskontem by se společným podnikům aktiva prodávala. V České republice zatím neexistuje trh, který by dokázal stanovit referenční cenu. A ten zase nevznikne bez pořádné nabídky, kterou může vytvořit především Konsolidační banka.

Podle Zieglera začne trh s pohledávkami fungovat v momentě, kdy existuje několik market makerů, kteří s nimi seriózně obchodují. Nemělo by jít o obchodníky, kteří je odkupují pouze jednorázově a jde jim o ážio plynoucí z rozdílu mezi tím, za kolik pohledávku koupí a následně prodají, tvrdí Ziegler. To ale neřeší otázku, jak ocenit vklady do společných firem či stanovit vyvolávací ceny při prodejích. Zástavy za úvěry jsou totiž často velice nadhodnocené, neboť se oceňovaly v době různých boomů. Například tržní cenu domu uvnitř Prahy, Brna či j iného velkého města lze odhadnout poměrně přesně, ale výrobní prostory na venkově se reálně ocení až při prodeji.

Aukce pro budoucnost.

Z hlediska šéfa státního peněžního ústavu jde nejen o problém ekonomický, nýbrž i politické riziko. Jakoukoliv cenu dosaženou na nefunkčním trhu lze totiž kdykoliv zpochybnit. „Konsolidační banka má velké množství poh ledávek, na něž existují zájemci. Ale co když někdo za dva roky řekne, že diskont například šedesát procent byl příliš a měl být jen padesát, uvádí Ziegler. Sám nabízí jediné a odborníky akceptované řešení. „Transparentní trh znamená veřejné a ukce pohledávek a maximum poskytnutých informací o každé z nich, tvrdí.

Problém však spočívá v tom, že Konsolidační banka nemá ani možnost maximum informací zajistit. V první řadě je kvůli nedostatku zaměstnanců zřejmě vůbec nemá. Výroční zpráva, IČO a velikost pohledávky nepostačí. Za druhé, nejdůležitější i nformací pro kupujícího je to, zda a jak už se dohodl s managementem firmy na budoucí spolupráci. Získání takových informací stejně jako dosažení dohod vyžaduje vynaložení spousty nákladů. To samo o sobě už předem omezuje okruh účastníků aukcí, a tudíž snižuje ceny.

Uvažovalo se i o burze.

Podle Zieglera se prý svého času uvažovalo o vzniku burzy problémových pohledávek jako o odnoži komoditní burzy. Ale vývoj půjde podle něho spíš směrem k aukcím. Ostatně jedna z posledních iniciativ Konsol idační banky - prodej vybraných pohledávek přes internet - může být začátkem. Potenciální kupci však informace hodnotí jako nedostačující.

Pokud by u nás existoval transparentní trh s pohledávkami, Konsolidační banka by prodávala pohledávek přes aukce výrazně více. „Neexistence takového transparentního trhu je pro nás určitým brzdícím faktorem, potvrdil Ziegler.

Minimalizovat rizika.

Kromě zakládání společných podniků by Konsolidační banka mohla převádět pohledávky vybraným specializovaným institucím na základě mandátní smlouvy. V takovém případě by zůstala pohledávka v její bilanci. To je velmi podobn é již zmíněnému vztahu, jaký má nyní například s Českou spořitelnou. Při poslední očistné akci si převedla ze spořitelny do bilance úvěry za zhruba 33 miliard korun. Nyní si postupně přebírá do své správy nejdůležitější z nich, ale na základě m andátu určitý objem stále obhospodařuje a po určitou dobu ještě bude sama Česká spořitelna.

Takové řešení sice spoří kapacitu Konsolidační banky, ale vzniká určité riziko z toho, že úvěry mohou teoreticky spravovat ti lidé, kteří nesou zodpovědnost za jejich vytvoření a nesplácení. Aniž by bylo třeba podezřívat kohokoliv konkrétního z braní úplatků či jiných forem kriminálního chování, všechny položky v bilanci bank nevznikaly standardní cestou.

Výstupní pojistka.

Protože při mandátní smlouvě zůstávají pohledávky v majetku Konsolidační banky, pokud není správa úspěšná, nenese druhá strana celé finanční riziko. V podstatě jí jde jen o odměnu za dosažení nějakého výnosu. V příp adě převzetí aktiva je to horší. Proto u tohoto řešení zřejmě bude třeba, a to i u společných podniků, přistoupit na určitý výstupový mechanismus. To znamená „pojistku , že pokud se například do dvou let nepodaří pohledávku prodat, zlikvid ovat prostřednictvím konkursu či částečně vymoci, tak ji bude moci podnik vrátit zpět do Konsolidační banky. Podle Zieglera nebude nerozumné stanovit stejnou cenu, za kterou ji pořídil.

Pokud pohledávky budou spravovat soukromé firmy, a to ať už na mandát či po předchozím odkoupení, bude minimalizováno možné riziko netransparentního nakládání. Finančně zainteresovaný subjekt, navíc většinou zahraniční, je kromě toho méně náchylný k politickým či jiným lobbistickým tlakům.

Vzniklé specializované společnosti přitom podle Zieglera budou moci přebírat či odkupovat například homogenní pohledávky. Mohly by pocházet z jednoho odvětví, mohlo by jít o závazky společností s obratem v pevně daném intervalu, nebo pohledávku za společnostmi s určitou výší procentního podílu exportu a podobně. Financování takovéto společnosti by bylo bez záruky státu či Konsolidační banky.

Útěk před Komerční bankou.

Pro Zieglerův státní peněžní ústav (v příštím roce mu vyprší bankovní licence, ale to mu nakládání s pohledávkami spíše usnadní, neboť nebude muset plnit limity ČNB) je však nyní ze všeho nejdůležitější, jak do jeho bilanc e zasáhne „obchod s Komerční bankou. Může se pokusit prodat část svých aktiv ještě před tímto obchodem. Především se však bude chtít převzetí celých čtyřiceti miliard nějak vyhnout.

Ziegler zatím nastínil dvě varianty, jak by chtěl situaci řešit. Jedna spočívá v sehrání role prostředníka, který pomůže špatné pohledávky prodat. Při takovém tržním řešení by ale Komerční banka dostala určitě nižší cenu než od státního peněžního ústavu. Proto bude použitelná jen v omezené míře. Druhá varianta spočívá ve vytvoření další pravděpodobně státní instituce, do níž špatná aktiva přes Konsolidační banku natečou. Pro stát je to ekonomicky stejné, jako kdyby je nalil Zieglerovi, tomu ale tato varianta dává určitý prostor pro řešení situace. Do nové instituce by třeba mohli spolu s úvěry přejít i lidé z Komerční banky. Ziegler je tak jednoznačně přijmout nemůže, protože by je musel začlenit mezi vlastní lidi bez posouzení jejich schopností.

„Hledá se řešení, které převezme ekonomické riziko z Konsolidační banky a převede je na jiný subjekt, aniž by bylo podstoupeno operační riziko našeho znefunkčnění, definuje své úvahy Ziegler s tím, že jednání probíhají mezi Konsolidační bankou, Komerční bankou a Fondem národního majetku.

Ještě trošku trhu.

Jediným skutečným odlehčením státní kase by ale byla zřejmě výraznější kombinace státní pomoci s tržním řešením situace v KB. Způsob, jak vyřešit odchod z bilance banky bez okamžitého dopadu do jejího hospodaření, nabízí například převedení pohledávek do speciálního fondu vytvořeného v zahraničí.

Banka by místo nich měla v bilanci podílové listy tohoto fondu. „Z hlediska ekonomické podstaty se nic nezmění, ovšem podílové listy se účtují jinak než poskytnuté úv ěry a bance by to mohlo určitým způsobem pomoci, říká k tomu Petra Wendelová z C. S. First Boston. Banka by si tak pomohla, ovšem potenciální investor do kontrolního balíku jejích akcií by se rizika ze špatných pohledávek nezbavil. „To je pravda. Přesto by pro něj taková operace mohla mít smysl. Třeba tam, kde jsou pohledávky zajištěny nemovitostmi, na něž je třeba vytvářet stoprocentní opravné položky bez ohledu na jejich kvalitu. Díky vyvedení do fondu by se banka této povinnosti zbavila, upozorňuje Wendelová.