Poslanci schválená změna problém anonymizovaných účastníků veřejných zakázek neřeší
Listina základních práv a svobod České republiky uvádí: „Každý má právo vlastnit majetek.“ A dodává: „Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“ Český právní řád tedy obsahuje jednoznačné pravidlo. Vlastnické právo je ústavním pořádkem chráněný statek a jeho omezení je možné pouze při splnění zákonných podmínek.
Chráněný statek
Vlastnit lze leccos. A i vlastník má právo leccos se svým majetkem činit. Nikdo ho však nenutí, aby při správě majetku své vlastnické právo přiznal. Má přece „právo“ a je jen na něm, jak je vykoná. Jen nesmí poškozovat ostatní. Vlastnictví zavazuje, uvádí však také listina. Nesmí být tedy uplatňováno svévolně.
Vlastnit lze logicky i akcii a vlastnické právo na ni je chráněným statkem. Každý investor volí způsob, jímž investuje své peníze – ať už prostřednictvím akciové společnosti nebo jinak. Právní řády proto jsou v pomyslné roli nabízejících a investoři v roli klientů. Právní řády jednotlivých států přitom spolu soutěží v tom, který z nich nabídne zajímavější podmínky. Tuto jejich soutěž potvrzuje i komunitární judikatura, protože podporuje volný pohyb společností v evropském prostoru. Volba právního řádu, dle něhož hodlá vlastník společnosti v budoucnosti podnikat, je legitimní a legální volbou, která nesouvisí s jeho poctivostí či nepoctivostí. Není proto možné uznat za správné tvrzení jednoho z našich poslanců, že například do Nizozemska odcházejí nepoctiví podnikatelé, protože tamní regulace dává výhody off-shoru. Nejen nizozemské, ale ani například britské právo či právo amerického státu Delaware nejsou podbízivými regulacemi. Nenabízejí nižší ochranu věřitelům a akcionářům, ale spíše naopak garantují rozumné, předvídatelné a transparentní právní prostředí. Volí-li proto někdo za rozhodné právo třeba nizozemské, koná volbu, kterou mu právo poskytuje, a většinou tím jen reaguje na neuspokojivý stav českého právního a sociálního prostředí.
Omezení jen za náhradu
Domnívá-li se český zákonodárce, že je to špatně, nechť to korektně zdůvodní. Má-li za to, že je třeba zakázat listinné akcie na majitele, protože se tím eliminují rizika veřejných zakázek a omezí praní špinavých peněz, nechť zváží, zda stejným opatřením neomezuje vlastnické právo nad únosnou míru. Řádný akcionář totiž vykonává práva, která mu dává zákon, a má důvod se domnívat, že mu stát zajistí jejich výkon. Stát mu tato práva může omezit, jen je-li to ve veřejném zájmu a pouze za náhradu. Zákon rušící listinné akcie na majitele nejenže tento veřejný zájem nevymezil a neobhájil, ale současně veškeré náklady spojené s povinnou změnou akcií přenáší na jejich vlastníky. Poslanci schválená změna proto na jedné straně problém anonymizovaných účastníků veřejných zakázek neřeší, pouze komplikuje. A na druhé straně snižuje již tak malou konkurenceschopnost českého práva a zasahuje do vlastnického práva akcionáře, aniž by to ústavně obhájila.
