Otázka hranic v mediální společnosti je kardinální, neboť se nás ptá, jestli přežijí hodnoty. A někde v pozadí této otázky zaznívá i vzpomínka na svobodu bez hranic Divokého západu (napsal profesor Hans J. Kleinsteuber z univerzity v Hamburku).
Jenže, co jsou to vlastně hranice? Vyznačení konce nějakého prostoru či linie, kde na sebe narážejí různé prostory. Použijeme-li tuto definici k označení kulturních prostorů, můžeme si dovolit říci, že tam, kde na sebe narážejí různé kultury, nutně vznikají i zóny kulturních přechodů. V jedné takové zóně se na hranici mezi starou Evropou a střední, unesenou Evropou (termín Milana Kundery) nachází Česká republika. Zatímco ve staré Evropě má mezi občany nejvyšší hodnotu informace, kterou představují výstupy expertů, u nás podle průzkumu CVVM z listopadu roku 2004 má u bezmála 80 procent obyvatelstva nejvyšší hodnotu drb: sdělení od sousedů, přátel či kamarádů. Údajně je tomu obdobně v Polsku. Na našich hranicích tedy naráží informační společnost na společnost klanovou, která si přivlastňuje i informace, nebo aspoň si to lidé stále ještě myslí.
Bez zajímavosti není v této souvislosti ani skutečnost, že samotné slovo hranice, staroslovansky granica, je jedním z mála slov, která byla ze slovanských jazyků převzata i do němčiny: der Grenze. Původně granica znamenala proutěný plot s bodláky, kterým si zemědělci a pastevci ohraničovali svá pole a pastviny.
Angličané používali slovo border, které se na souš dostalo od námořníků. Bordside je stěna trupu, která dělí loď od moře: jistotu od nevypočitatelného živlu vody. Francouzi zase používají pro označení hranice termín frontière, ale když se toto slovo dostalo do Anglie, mutovalo v označení opaku toho, co znamená ve Francii: neoznačuje hranice území, ale linii, za níž končí řád a začíná Divoký západ.
Už malý lingvistický výlet ukazuje na různé kořeny slov v sousedních kulturách: Slované si hájili spíše půdu, Němci a Angličané spíše kulturu, bránili se cizím živlům a ne-řádu. Všechna označení hranic ale mají podobný náboj, protože obsahují evidentní napětí. Hranice jsou vždy spojeny s nějakým druhem pašování a možnostmi útěků, ale i s legálními přechody. V jiném smyslu budí hranice představu ochrany pohodlí, snahu zařídit se, žít v jistotě a pořádku, kterému člověk rozumí. Z podobných důvodů vznikly i mediální zákony.
Za pokračující globalizace se čím dál častěji ozývají hlasy po zrušení veškerých hranic - tedy omezujících zákonů - i v médiích. Kdo po takovýchto praktikách volá a proč? Z Ameriky, kde je cizincům striktně zakázáno vlastnit víc než 20 procent podílu v elektronických médiích, nejvíc křičí Haim Saban. Ten, který si v Německu koupil od Leo Kircha impérium ProSiebenSat1, což by u něj doma žádný cizinec nesměl. V Česku nejvíc horují za zrušení všech omezení Němci, kteří různé zákony zase musejí dodržovat doma. V Německu je nepředstavitelné, aby všechny regionální noviny patřily jednomu majiteli - zrovna tak jako dva z hlavních deníků, jako je tam nepředstavitelné, že by v novinách nefungovaly odbory a vydavatelé nevyjednávali s novinářskými svazy o podmínkách pro práci žurnalistů.
K dalšímu nabourávání mediálních hranic dochází vlivem satelitního vysílání: Evropa už dávno, hlavně kvůli projektu Televize bez hranic z roku 1989, žádné hranice nemá, a to dokonce ani tam, kde by je mít mohla. Od konce roku 2004 i Abo-TV Premiere může nabízet tvrdé porno a podobně už od začátku roku 2005 i Pay-Per-View, tedy placený kanál, který je dostupný přes dekodér. Ti, kdo na tom v Evropě ale vydělávají, jsou začasté Američané, kteří na svých domácích programech nesmějí ukázat divákům ani obnažené ňadro. A známý seriál Sex ve městě, který běží v celé Evropě včetně Česka na běžných komerčních kanálech, se smí v USA vysílat jen na placené televizi. Divoký západ se tedy dnes nalézá spíše v Evropě, zvlášť ve střední a východní. Označení frontier pro hranice by mohli začít používat Američané. Tabu pro všechny kanály zatím ještě zůstáva pederastie a sodomie. Pro internet však už ani tyto hranice neplatí.
Další důležitá otázka zní: Kde leží platné hranice vkusu? Jak je ale možné hledat nějakou vážnou odpověď, když stejně - a dnes i v ČR - lze přes satelit a internet vidět doopravdy vše, co je možné obrazem sdělit? Profesor Kleinsteuber odpovídá následovně: Nejde o otázku vkusu, ale o to, jestli přežijí nynější hodnoty, když každá nová generace musí mít možnost učinit si svou vlastní představu o budoucnosti.
Jenže neplatí-li zkušenost otců a dědů, i debata o etických hranicích se vede stále z nových pozic a hodnotová škála je rozkolísaná. Už neexistuje autorita, která by pevně určovala hranice, v nichž se jakákoliv debata koná. Poslední pokusy, které můžeme pozorovat v prestižních a odborných médiích, se snaží zachovat alespoň hranice mezi ještě akceptovatelným a tabu. Média sice prakticky všude na světě ukázala snímky mučených iráckých vězňů z bagdádské věznice Abu Ghraib, ale zatím většina z nich nezveřejnila fotografie či záběry z popravy Američana Nicholase Berga, kterému teroristé odřízli hlavu. Na internetu a v německém bulvárním Bildu ovšem už i toto tabu padlo.
Na Západě ale přesto existuje dost institucí, které stále akcelerující pohyb v médiích kriticky reflektují - univerzity, církve, občanská sdružení i řada kvalifikovaných periodik. V USA mimo jiné prestižní Columbia Journalism Review, v Německu Message nebo Cover.
Problém českých médií vůbec nespočívá v tom, že i takzvaná popmédia používají čím dál tím víc prvků bulváru. Nýbrž že škála našich médií je neúplná, chybějí prestižní média, v nichž by se o posunu vkusu a vyprázdněnosti obsahů vážně diskutovalo, a tím se připomínaly hranice. Vzhledem k rychlosti, jakou se společnost vyvíjí, už dopady nebudou přesunuty jen na budoucí generace, ale budou je muset za svého života řešit i ti, kdo je dnes způsobují. Chystáme si na sebe past.
