Síla průběžného systému poklesne, uznal Špidla
Nesmiřitelní zastánci odlišných řešení demografické krize penzijního systému se asi smíří. Příznivci třípilířového modelu upustili od povinného spoření v soukromých fondech. Ministr práce a sociálních věcí Vladimír Špidla zase zapomněl na myšlenku snižování věkové hranice odchodu do důchodu a na financování penzí v současné výši jen z průběžného systému. Jeho náměstek Jiří Rusnok dokonce hovoří o penzích od 65 let pro muže i ženy a vazbě indexace dávek spíše na ceny než mzdy. Dotovat a pracovat. „Svět jako celek mládne, prohlásil minulý týden na semináři k důchodové reformě Špidla. Tento výrok charakterizuje jeden ze směrů jeho koncepce důchodové reformy. Jelikož starý kontinent naopak stárne a čekají ho problémy s přemnožením důchodců, začíná se hovořit o aktivní imigrační politice, kterou si chce Špidla dokonce stáhnout pod svá křídla. Bude možná levnější než případný přechod na systém s povinným penzijním pojištěním. Ten by vyšel na stamiliardy korun, ať už by byl rozložen na dvacet či padesát let. Pokud se podaří získat aktivně činné imigranty, mohli by pomoci naplnit pytel peněz nutných na výplaty důchodů. Ostatně aktivní imigrační politiku doporučuje zemím EU sama Evropská komise. „Důchody nejde financovat jen zdaněním práce, uvedl rovněž Špidla. Například v Portugalsku platí stát penze ze sta procent z jiných daní než sociálních, v Dánsku z 80 procent. V nižší míře totéž činí většina evropských zemí. I v Česku bude v budoucnu podle ministra nutné platit důchody i z jiných zdrojů než ze sociálního pojištění – tedy například z ekologické daně, jež by byla zavedena, či z DPH. V návrhu zákona o Sociální pojišťovně, který je ve sněmovně, se dokonce stanovuje podíl státu na financování konkrétních výdajů. Po roce 2020 má jít mimo jiné o sto procent základní výměry penzí. V samotném zdanění práce by se měl udělat pořádek. Rusnok zdůrazňuje, že je třeba zrovnoprávnit osoby samostatně výdělečně činné a zaměstnance. I po takové úpravě budou asi důchody nadále dotovat hlavně lidé v pracovním poměru. Zatímco v roce 1994 přiznávali podnikatelé a živnostníci v porovnání se zaměstnanci základ pro odvody (hrubý příjem) v poloviční výši, v roce 1999 už jen ve výši třetinové. Samotná sazba pro odvody by neměla stoupat nad 26 procent, spíše klesat. Hodně bude záležet na indexaci penzí. Dnes se zvyšuje při růstu cen o pět procent od poslední valorizace. Rozhodnutí se dělá podle prognóz tři měsíce před okamžikem, k němuž se splnění této podmínky očekává. Penze se musí zvednout nejméně o 70 procent inflace a jednou za dva roky o třetinu růstu reálných mezd – dělá se to ale o celé mzdy. Ministerstvo se snaží prosadit pravidelnou valorizaci jednou ročně. Rozsah zatím zůstane stejný. Do budoucna ale Rusnok považuje za udržitelné zvyšovat penze o růst cen a tři čtvrtiny růstu reálných mezd. Pokud by bylo zvyšování důchodů více závislé na vývoji mezd, musela by stoupat sazba důchodového pojištění. Při vazbě jen na ceny by zase prudce klesala relativní životní úroveň penzistů. „V Evropě se na mzdy valorizuje minimálně, skoro vůbec ne, připomíná náměstek. Diskuse měla smysl. Jak pro týdeník EURO uvedl Rusnok, novou koncepci penzijní reformy chce ministerstvo předložit vládě v lednu příštího roku, parlamentní komisi pro důchodovou reformu ještě letos v prosinci. Kromě již známých korekcí průběžného systému (prodloužení věku pro odchod do důchodu a započítávání náhradních dob ze státního rozpočtu) Špidla nově navrhuje přechod k takzvanému průběžnému příspěvkovému systému (NDC – Notional defined contribution). Jeho podstatou je vedení zaplaceného pojistného na osobním záznamu každého pojištěnce a výpočet důchodu podle celkového objemu nastřádaných peněz – samozřejmě pokrácený určitým koeficientem, který by zajišťoval solidárnost v systému. Zásadní zlom však nastal v tom, že ministr a místopředseda ČSSD Špidla, jenž trval na průběžném systému, který bude s to zajistit současnou úroveň devětapadesátiprocentního podílu průměrného důchodu k průměrné mzdě, nyní připouští, že bude zapotřebí i penzijní spoření. Nicméně nikoliv povinné, ale dobrovolné. Deset let blahobytu. Rusnok tvrdí, že poměr důchodu k čisté mzdě udržíme na úrovni 55 až 60 procent z průběžného systému deset až patnáct let. Po tuto dobu bude nutné zpřísňovat podmínky odchodu do důchodů. Pak dojde k postupnému omezování výše důchodu placeného z průběžného systému, dodává k tomu vrchní ředitel ministerstva práce a sociálních věcí Jiří Král. Průběžný systém bude po patnácti letech zřejmě schopen zajistit pouze kolem 45 procent úrovně čisté mzdy a zbylých patnáct procent si lidé získají na základě dobrovolného penzijního připojištění. Na otázku týdeníku EURO, jak ministerstvo došlo k patnácti procentům, Špidla uvedl, že jde o odhad na základě vývoje v ostatních evropských zemích. Připustil, že stát bude muset lidi k dobrovolnému spoření na důchod ekonomicky motivovat. Tato myšlenka není nepodobná doporučením analytiků z Patria Finance, stejně jako někdejšího týmu pracovníků Československé obchodní banky krýt výplatu části důchodu v budoucnu povinným penzijním spořením. Jejich představy počítaly s velmi podobným poměrem mezi financováním průběžným systémem a spořením. Sama Patria ale již zčásti „rezignovala a nehovoří o povinném spoření, nýbrž jen o nutnosti zapojení soukromých úspor do systému. Lze připustit, že vhodná ekonomická podpora, například daňovou stimulací – a to nejen u penzijního připojištění, ale také u životního pojištění, může dokázat hodně. „Problémem není počet lidí v penzijních fondech, těch je už dva a půl milionu. V průměru ale ukládají měsíčně pouze 300 korun, tedy čtyři procenta ze mzdy. Přitom by bylo třeba sedmi až deseti procent, upozorňuje Jaroslav Šulc z Vojenského otevřeného penzijního fondu. Co je NDC. V systému NDC by se měsíční výše důchodu počítala ze vztahu mezi objemem zaplaceného pojistného a očekávanou délkou života v penzi, jež činí v současné době 21 let. Objem pojistného má být v každém roce indexován podle růstu mezd. Přechod k NDC vyžaduje významným způsobem zdokonalit systém osobních záznamů pojištěnce – každému by měl být založen jakýsi fiktivní účet tak, aby se na něj evidovalo zaplacené pojistné. Z něho se při odchodu do důchodu vypočte penze. Na osobní záznam by byly připisovány ze zdrojů státního rozpočtu i peníze odpovídající náhradním dobám, tedy například mateřské dovolené či vojenské službě. Aby nedošlo ke zneužívání systému, bylo by nutné stanovit nejnižší věk pro odchod do důchodu a nastavit nejkratší dobu placení pojistného. Tedy například věk 65 let a patnáct let placení. Důchod na půl úvazku. NDC umožní pružný odchod do důchodu v okamžiku, kdy bude mít člověk na účtu alespoň stanovenou minimální částku. A skončí i diskuse kolem výdělku k důchodu, protože bude možné požádat například o měsíční výplatu třetinové výše vypočteného důchodu a zbytek si přivydělávat. Důchodový účet každého bude tedy obousměrný – budou moci do něj peníze připlývat a současně odplývat. Velkou diskusi si zjevně vyžádá následující fakt. Vazba mezi výší celkově zaplaceného pojistného a výší důchodu nebude přímá, ale povede přes takzvaný koeficient indexace. Tento faktor, jak připouští ministerstvo, může být důležitější než sama výše zaplaceného pojistného. Na jeho výši bude záviset míra přerozdělování v systému od lidí s vysokými příjmy k těm chudším. Pojišťovna pro pořádek. Patřičnou úroveň systému osobních záznamů by měla poskytnout Sociální pojišťovna. Jedním z důvodů pro její zřízení je zřejmě i potřeba dosáhnout na finance k přetvoření nynější České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) na moderní instituci. Tuto tezi sice nikdo z autorů zákona nevyslovil, vyplývá ale z logiky věci. Ředitel ČSSZ Jiří Hoidekr bude na transformaci potřebovat zhruba dvě miliardy korun. Současná legislativa dovoluje použít na úhradu provozních nákladů správy částku až ve výši tří procent z ročního vybraného pojistného. Činnost ČSSZ se ale financuje ze státního rozpočtu a sněmovna povolený rámec nevyužívá. Nyní uvolňuje zhruba ekvivalent 1,3 procenta. Předpokládá se, že i v případě Sociální pojišťovny bude rozpočet, a tudíž i provozní fond schvalovat dolní komora Parlamentu. Projednávat však má materiál předložený samotnou pojišťovnou, jenž bude muset respektovat jen podmínku vyrovnanosti a pravidla hospodaření. Lidé z okruhu MPSV si dobře pamatují, že například na úřady práce se peněz dal dostatek, protože šlo o novou věc. Sociální pojišťovna bude také nová. A má mít správní a dozorčí radu, tedy více lidí k lobbování za své potřeby. Tři procenta stačí. Hoidekr tvrdí, že by mu ona tři procenta na provoz i transformaci stačila. „Kdyby to bylo pět procent po dva roky, dostali bychom se k jednomu procentu i pod něj, dodává. Investice potečou i do vzdělání personálu, zvláště pokud jde o jazyky. V dnešní správě pracuje třináct tisíc lidí s průměrnou mzdou 11 900 korun. Jejich ředitel předpokládá, že nikoho nebude propouštět, ale ani nabírat nové zaměstnance. Přestože dnes pracují tito lidé na hranici svých možností. Právě nyní se 500 až 700 lidí muselo zapojit do administrativní přípravy valorizace důchodů. „Pokud by si v dohledné době moji přátelé vymysleli ještě jedno zvýšení důchodů, asi bychom už zkolabovali, říká první muž ČSSZ. Kvůli valorizacím se vyřizování žádostí o důchody protahuje až na šedesát dnů. Do budoucna se chce Hoidekr dostat zhruba ke dvěma týdnům. Rychlé a slušné zacházení s klienty bude vyžadovat i Evropská unie. K tomuto cíli má napomoci změna v organizaci instituce – přechod od funkčního k procesnímu uspořádání. Zjednodušeně řečeno: například přijetí žádosti, její zpracování a vypočtení nároku by mělo být pod jednou direkcí. Taková struktura je pružnější a také se odstraňují duplicitní činnosti. Ještě důležitější je přechod na elektronické zpracování databází. Bez toho nelze přejít na individuální účty. V současné době ČSSZ registruje okolo sedmdesáti milionů dokumentů. Z nich má asi deset milionů vhodnou strukturu pro bezproblémové načtení přes scanner. Historická a legendární je místnost strojového evidování a zpracování údajů před vznikem nároku na důchod. Zařízení umožňující archivaci a pohyb úřednic po stěně plné zásuvek pochází z roku 1935. Patří k zázrakům tohoto století, že v obřím papírovém archivu ještě nikdy nevypukl požár (přežil ovšem povodeň). Důvodová zpráva k návrhu zákona říká, že by Sociální pojišťovnu měla řídit dozorčí rada, správní rada a generální ředitel. Funkční období členů rad má být pětileté. Ve správní radě má zasedat osmnáct osob. Třetinu (zástupci státu) má na návrh ministra financí a ministra práce a sociálních věcí jmenovat a případně odvolávat vláda. Dvě třetiny si rovnoměrně rozdělí Poslanecká sněmovna a Senát. Ze své šestky každý zvolí polovinu na návrh ústředních odborových orgánů (zástupci pojištěnců) a polovinu na návrh „organizací zaměstnavatelů (zástupci zaměstnavatelů). Osoby samostatně výdělečně činné zřejmě zastoupeny nebudou. S aktivitou to správní rada nemusí přehánět, postačí, bude–li zasedat jednou za kvartál. Na jednání má mít přístup ministr práce a sociálních věcí, případně jím pověřený zástupce. Zástupci státu budou muset mít podle návrhu zákona nejméně pět let praxe v oboru sociálního pojištění, bankovnictví nebo pojišťovnictví. Dozorčí rada má mít devět členů. Paritní zastoupení pojištěnců, státu a zaměstnavatelů je stejně jako princip jejich navrhování a volby totožný s mechanismy rady správní. Pouze poměr členů volených sněmovnou a Senátem se vzhledem k počtu osob mění na tři ku jedné. Zasedání ve statutárních orgánech má být také neslučitelné s řadou činností. Půjde o funkce poslance nebo senátora, člena vlády, prezidenta, viceprezidenta a člena Nejvyššího kontrolního úřadu či člena orgánu zdravotní pojišťovny, penzijního fondu, banky nebo pojišťovny zřízené podle zvláštního právního předpisu. Sociální pojišťovna má pracovat od roku 2002. „Měla původně existovat již k roku 1993, ale nestalo se tak. Za deset let od jejího vzniku nedošlo ve správě sociálního pojištění k žádným reformním krokům. Máme provizorní statut a provizorní jednací řád, říká Hoidekr. Nic nemusí vyjít. Ať už jsou záměry MPSV rozumné či nedostatečné, jakékoliv plánování budoucích systémů bohužel naráží na jednu skutečnost. Každá prognóza – ať již demografická či ekonomická – je jen variantně zpracovanou informací o možném vývoji. A proto může ministr Špidla tvrdit, že svět mládne, a řada odborníků uvádět doklady, že je tomu naopak. „Pokud nedojde ke znatelnému zvýšení porodnosti, pak do konce příštího století celkový počet obyvatel v západní Evropě a v Japonsku klesne na polovinu dnešního stavu, varoval již v roce 1999 na stránkách vlivného amerického časopisu Foreign Affairs Peter G. Peterson, předseda soukromé investiční banky The Blackstone Group, zástupce předsedy Fedu a předseda amerického Institutu pro mezinárodní ekonomii, autor publikace „Šedý soumrak: jak nadcházející vlna stárnutí změní Ameriku – a celý svět . V 60. letech měla žena v průměru pět dětí. Míra, která znamená obnovování populace, činí 2,1. Ve vyspělých státech již porodnost klesla až na 1,6. V Německu, kde propadla na hodnotu 1,3, se ročně narodí méně dětí než v Nepálu. Zase to stáří. Problém zabezpečení starobních penzí může zkomplikovat také prodlužující se délka života. Před průmyslovou revolucí podíl obyvatel starších 65 let nepřekročil hranici dvou až tří procent celkové populace. Dnes se pohybuje na hranici čtrnácti procent. Do roku 2030 se vyšplhá až k pětadvaceti, a v některých zemích se přiblíží dokonce třiceti procentům, uvádí Peterson. A co hůře, například v Japonsku v rozmezí let 2000 až 2010 klesne počet pracujících do třicátého roku života o čtvrtinu. V roce 2030 může být v Německu či Itálii poměr pracujících a důchodců jedna ku jedné. Navíc bude přibývat „starých starých lidí více než „mladých starých . OSN předpovídá, že do roku 2050 množství lidí ve věku od 65 do 84 let vzroste ze 400 milionů na 1,3 miliardy (trojnásobný nárůst), zatímco ve věku 85 let a více z 26 milionů na 175 milionů (šestinásobný nárůst) a ve věku 100 a více let ze 135 tisíc na 2,2 milionu (šestnáctinásobný nárůst). To samozřejmě zvýší náklady na zdravotní péči stejně jako bující civilizační choroby. „Z hrůzných předpovědí existuje několik výjimek. Celkové náklady na důchody jako podíl HDP by v Austrálii měly vzrůst jen nepatrně a v Británii a Irsku možná i klesnou. Tato rozpočtová štěstěna nevzniká díky zvláštním populačním trendům, nýbrž včasným reformám, jakými jsou například přísné limity na státní zdravotní péči, skromnější programy důchodového zabezpečení a nové soukromé programy penzijního spoření, dodává Peterson. Vedle krize důchodů si lze představit i změny ve světovém finančním systému a ekonomické úrovni jednotlivých zemí. Dnes chudé a zadlužené státy budou mít díky vysoké populaci – patrně stále méně zatížené vysokou úmrtností – předpoklady k extenzivnímu růstu. Úprk k podpoře imigrace. Vyspělé země spolu s důchodovými reformami připravují aktivní imigrační politiku. Chtějí přilákat cizince, kteří jim pomohou podobně jako po druhé světové válce. „Jsou to zpravidla mladí lidé, kteří si přinášejí rodinné praktiky vlastní kultury, včetně vyšší porodnosti. V mnoha evropských zemích tvoří mimoevropští cizinci až okolo deseti procent obyvatelstva. Toto číslo zahrnuje deset až třináct milionů muslimů, z nichž téměř všichni jsou v produktivním věku nebo mladší. Do roku 2030 budou cizinci tvořit v Německu až třetinu celkové populace a téměř polovinu obyvatelstva měst, jako jsou Mnichov či Frankfurt, uvádí Peterson. Česká republika má být podle OSN mezi demograficky nejohroženějšími zeměmi světa. Dostane se mezi třicet států, jejichž populace bude v roce 2050 nižší než dnes. Náš úbytek má činit dva a půl milionu lidí. Navíc prý budeme po Španělsku druhou nejstarší zemí světa (EURO 41/2000). Úředníci ministerstva práce a sociálních věcí se i proto už pustili do imigrační politiky. Tou se zatím zabývala jen ministerstva vnitra a zahraničních věcí. „Půjde především o obyvatele ze zemí našich sousedů a nám blízkých, říká Špidla. Vyškrtneme–li vyspělejší státy, má zjevně na mysli hlavně Slovany. Ty, od nichž jsme se na počátku naší státnosti distancovali. Tehdy, když Edvard Beneš vítězným mocnostem vysvětloval, že svou zemi dokážeme spravovat, neboť nejsme primitivní a divocí východní Slované, nýbrž Západoevropané.
