Španělsko se nezvládne uzdravit bez pomoci EU, doplácí na nízkou konkurenceschopnost
Španělsko má jasného vítěze voleb, avšak šéf Lidové strany Mariano Rajoy sotva dostane oněch příslovečných sto dnů hájení. Španělský veřejný dluh je s 67 procenty HDP odhadovanými ke konci tohoto roku Mezinárodním měnovým fondem podstatně nižší než třeba italský, natož pak řecký, a ještě loni se země vešla do „maastrichtského“ kritéria 60 procent dluhu k HDP. V letech 2000 až 2007 včetně navíc Španělé na vládní úrovni hospodařili jen s mírně deficitním a pár let i s přebytkovým rozpočtem a Německo do Madridu v podstatě mohlo jezdit na školení. Proč má tedy Španělsko takové hospodářské problémy, proč je pod takovým tlakem trhů, proč má tak vysokou nezaměstnanost? Stejně jako v případě Irska totiž nejde vidět problém primárně ve veřejných financích. Společným jmenovatelem dnešní mizerie je úvěrový boom financující především investice do nemovitostí, který nabral po roce 2000 ve Španělsku opravdu vysoké obrátky: v poměru k HDP (!) stoupal průměrným tempem 7,4 procenta ročně a do roku 2008, kdy realitní a úvěrová bublina ve Španělsku praskla, se zvýšil o 150 procent, opět v poměru k HDP.
Španělé i jejich korporace jsou tak po uši zadluženi nejen doma, ale i v cizině: celkový brutto zahraniční dluh Španělska se započtením dluhu bank, nefinančních korporací i domácností je s 1,9 bilionu eur skoro dvakrát vyšší než španělský HDP (loni zhruba 1,050 bilionu eur) a v přepočtu na obyvatele přesahuje 41 000 eur. Jasně že Španělsko má také pohledávky v zahraničí, ale třeba fakt, že je s 65,7 miliardy eur největším portugalským věřitelem, valně nepotěší. Země nemá na rozdíl od Irska nijak zvlášť konkurenceschopný exportní sektor a vyrovnaný běžný účet platební bilance měla naposledy před nějakými čtrnácti lety. Zatímco Irové dokázali snížit jednotkové mzdové náklady ve zpracovatelském průmyslu oproti roku 2005 o třetinu, může se Španělům přes všechnu mizerii o tak rychlém obnovením konkurenceschopnosti jenom zdát. Ve druhém čtvrtletí letošního roku byli zhruba o deset procent nad úrovní stejného srovnávacího období. Vnitřní devalvace se v podstatě neměří ničím jiným než jednotkovými mzdovými náklady a duální charakter španělského trhu práce (extrémní nejistota pro lidi bez trvalého úvazku kombinovaná s vysokým stupněm ochrany stálých pracovních pozic, které stojí za vysokými jednotkovými náklady ve zpracovatelském průmyslu) tak plodí velmi nedobré ovoce.
Není-li zahraničního zájmu o španělské nemovitosti, nemá se tahle velmi hrdá země za těchto okolností jak ze svého svrabu vyhrabat. Mariano Rajoy tak buď chytne býka za rohy, anebo býk nabere na rohy jeho. Španělsko podle všech očekávání nesplní plánovaný rozpočtový schodek šest procent HDP a překročí jej minimálně o jeden procentní bod. Rajoy tedy bude muset přijít s rozpočtem, který ještě přitvrdí v úsporách, jenže tím jen prohloubí spirálu, která táhne celou ekonomiku do recese.
Pozůstatky prasklé bubliny nejsou ani zdaleka zažehnány a ceny nemovitostí ještě ani zdaleka nenašly své dno, což platí i pro jejich věřitele, především pro regionální spořitelny (cajas). Španělsko tak bude potřebovat druhou vlnu restrukturalizace svého finančního sektoru, jenomže trhy na ní vládě nechtějí půjčit za rozumný úrok a partneři z eurozóny se ještě nedohodli, jak konkrétně budou rekapitalizovat banky z prostředků eurovalu (EFSF). Stav finančního sektoru se nevyhnutelně promítá i do reálné ekonomiky, která trpí hrozivou nezaměstnaností, jež se pohybuje za hranicí dvaceti procent a v případě mladých lidí postihuje bezmála polovinu příslušných ročníků. Udělat strukturální reformy, které by Španělsko rozhýbaly, to je sice naléhavý úkol, který ovšem přinese ovoce až za několik let a do té doby spíše frustraci a celkovou ekonomickou mizerii prohloubí. Neradno zapomínat na státoprávně velmi delikátní uspořádání království: řada regionů požívá sice rozsáhlé autonomie, ale třeba takové Katalánsko je velmi významným netto přispěvatelem do společného měšce v rozsahu asi osm procent jeho HDP a Katalánce to nemusí bavit donekonečna.
Partido Popular na čele s Rajoyem přesvědčivě vyhrála, ale s vítězstvím zdědila i domácí úkol, který v podstatě nemá domácí řešení. Jak tedy vypadá řešení na úrovni eurozóny? Masivní pumpování likvidity Evropskou centrální bankou, sdílení nákladů na rekapitalizaci španělských cajas a vytvoření nějakého ekvivalentu Konsolidační banky, kam by se přesunuly špatné realitní úvěry a který by byl financován rovněž ze zdrojů eurovalu. Zkuste to říct Němcům a víte, jaká bude odpověď: Nein. Ani znalci německé psýchy však nevylučují, že si to při pohledu do propasti nakonec rozmyslí.
