Reakce poslankyně Evropského parlamentu Zuzany Roithové na text o chystaných změnách v pojištění vkladů v Evropské unii (EURO 18/2011).
Článek Petry Pelantové „Chytrá horákyně“ beru jako vítanou příležitost k diskusi nad právě projednávanou novelou směrnice o pojištění bankovních vkladů. Méně potěšená jsem počtem omylů, zastrašujících polopravd, obecných tvrzení v podmiňovacím způsobu, nebo dokonce neautorizovaných osobních osočení, jimiž text oplývá. Návrh, který jsem v Bruselu prosadila, přitom nejenže nezvyšuje výdaje českým bankám a jejich klientům, ale naopak to pro ně znamená výraznou úsporu.
Podstatou věcí je, že podle návrhu Evropské komise budou muset všechny banky do deseti let nashromáždit ve fondech pojištění vkladů takové prostředky, aby byly v případě krachu vklady jejich klientů (do určité výše) vyplaceny bez dopadu na státní rozpočty. Já se snažím prosadit (a ve Výboru pro vnitřní trh a ochranu spotřebitele Evropského parlamentu se mi to již podařilo) co nejmenší finanční nákladnost systému a současně zlepšit ochranu zájmů klientů. A to včetně zavedení závazné lhůty pro vyplacení vkladů, která se má krátit z dvaceti na sedm dní (ve Velké Británii či Dánsku to v praxi dokážou i za tři dny!). Na rozdíl od Komise ovšem navrhuji sedm „pracovních“ dní, tedy lhůtu o dva dny delší.
Komise chtěla zvýšit cílový objem prostředků ve fondech z dnešních 23 bilionů eur na 200 bilionů eur, protože vycházela z předpokladu, že každý vklad je pojištěn na 100 000 eur. Pro banky (a klienty) by to znamenalo snížení úroků z vkladů o 0,04 procenta nebo zvýšení poplatků o 4,5 eura ročně. Většina vkladů je ale ve skutečnosti nižších, proto jsem navrhla přepočítat cílovou částku pojistných fondů podle reálného objemu na účtech a snížení ex ante příspěvku o 0,25 procenta. Pro Českou republiku to podle oficiálních údajů EK znamená, že zatímco české banky na příspěvcích do Fondu pojištění vkladů platily v roce 2008 necelých 64 milionů eur a návrh komise počítal nově s částkou přes 80 milionů, můj kompromis a změna konstrukce cílové částky odhlasované výborem bude znamenat 20 milionů eur, tedy o 70 procent méně! Investice do zkrácení lhůty na výplatu vkladů budou stát české banky desetinu toho, co ušetří – celkově půl druhé miliardy korun ročně. Logicky tedy očekávám, že by naopak měly zlevnit dnes tak drahé služby pro klienty.
Nepopírám, že mi jde o spotřebitele, ale nikoli z důvodu podsouvaného populismu. K angažování „v zásadní oblasti finančního trhu“ jsem se dostala v rámci ochrany spotřebitele, což je v Evropském parlamentu moje priorita již sedm let. Nerozlišuji přitom mezi spotřebitelem českým, německým nebo španělským, přestože těm českým se cítím nejvíc povinována a z jejich podnětů nejvíc vycházím. Čerpám ale pochopitelně i ze zkušeností ostatních zemí a snažím se neopakovat jejich chyby a nepřipravenost. Proto jsem věnovala několik měsíců přesvědčování kolegů ze všech zemí a ze všech frakcí, abych prosadila například návrh na pojištění vkladů malých obcí, které by při pádu bank mohly přijít o prostředky střádané řadu let.
Odmítám nařčení, že jsem nehájila české zájmy, naopak po mnoha konzultacích s ministerstvem financí a Asociací českých stavebních spořitelen se mi podařilo prosadit valnou část jejich připomínek do konečného znění.
