Chytračí se všude

Jednoznačný postoj k válce nemá řada zemí

Důstojník nizozemského letectva Jan Blom se krátce po zahájení války v Iráku objevil na tiskové konferenci v Kataru, již pořádal americký generál Tommy Franks, který řídí válečné operace. Franks představil Bloma společně s důstojníky z Británie, Dánska a Austrálie jako zástupce čtyř spojeneckých zemí. Určitě netušil, jakou vnitropolitickou bouři v Nizozemsku tím vyvolá.
Nizozemská vláda sice válku v Iráku politicky podpořila, ale odmítla se jakkoliv zúčastnit vojenské operace. Nizozemští vojáci působí v Turecku v rámci ochrany země před případným iráckým útokem, ale do Iráku nesmějí. Vládní činitelé proto museli připustit, že Blom neměl vystupovat v roli amerického spojence. Nizozemský ministr obrany Henk Kamp se veřejně omluvil a sdělil vlastním vojákům i Američanům, že se nic podobného nesmí opakovat.

Nizozemská horákyně.

Diskuse o účasti ve válce je v Nizozemsku o to citlivější, že jdou o novou vládní koalici. Dosud vládnoucí křesťanští demokraté chtějí vytvořit nový kabinet s tamními labouristy (sociálními demokraty). Ti jsou rozhodnými odpůrci války v Iráku a žádají, aby se Nizozemsko distancovalo od americké doktríny trestání „darebáckých států“.
Křesťanští demokraté lavírují, a výsledkem je vládní postoj, který se dost podobá české pozici. Nizozemsko je jasným důkazem, že kritizovaný postoj ve stylu chytré horákyně není žádným českým specifikem. Politici řady zemí hledají cestu, jak zcela nepřijít o americkou přízeň a zároveň nepřehlížet většinový názor veřejnosti a mohutné protiválečné protesty.
Nejen v Česku mají politici problém vysvětlit, jak se země dostala na americký seznam spojenců. Italský spisovatel Umberto Eco v článku, který nedávno otiskl deník MF Dnes, uvedl: „Prohlášení Spojených států, že Itálie podporuje jejich plánovanou válku v Iráku, je stále tématem číslo jedna všech konverzací v naší zemi. Italy ono oznámení zaskočilo už před několika týdny, a to včetně premiéra Silvia Berlusconiho, který se pak snažil celou záležitost vyžehlit.“

Neutralita zase v módě.

O něco jednodušší to mají tradičně neutrální země, jako Rakousko. Neochotu vyjít vstříc Američanům mohou alespoň celkem jednoduše zdůvodnit. Koncept neutrality, kteří už mnozí Rakušané považovali za přežitek dávné doby, zase získává svůj konkrétní obsah. Vídeň s odvoláním na svou neutralitu nepovolila ani přelet amerických letounů bez mandátu OSN.
Analytici nicméně připomínají, že Rakousko dlouhodobě zastává jiný přístup k zajištění bezpečnosti země než jiné malé státy v Evropě. Dánsko, Nizozemsko, ale i Česko vždy zdůrazňovaly význam transatlantické vazby na Spojené státy, která je vedle zakotvení v Evropské unii druhým pilířem bezpečnosti.
V Polsku, které se jednoznačně připojilo na stranu Spojených států a také se účastní válečné operace, se naopak diskutuje o tom, zda se touto politikou nepoškodí onen první pilíř. Politolog Aleksander Smolar tvrdí, že polská zahraniční politika ztratila buzolu. Varšava si totiž proti sobě popudila Francii a Německo, s nimiž jí pojil svazek Výmarského trojúhelníku. Zároveň jde o země, jež hrají nejdůležitější roli v evropské integraci. Smolar polské diplomacii vytýká, že zaujala proamerický postoj (ve známém dopise osmi), aniž by své klíčové evropské spojence informovala.
Viděno českýma očima, Smolar vyzývá polské činitele k oné – v Česku kritizované - politice chytré horákyně: „Je třeba začít přemýšlet, abychom v budoucnosti nemuseli volit tak radikálně mezi Spojenými státy a Evropou.“

Velké vize z Belgie.

Protipólem polské zahraniční politiky vůči irácké válce je belgický postoj. Brusel sází především na první pilíř – Evropskou unii. Belgičané se ve své kritice americké akce jednoznačně připojili k Francii a Německu. Jejich zahraničněpolitické iniciativy však šly ještě mnohem dále – navrhují, aby Belgičané společně s Francouzi a Němci vytvořili zárodek silné evropské obrany. K této iniciativě se připojilo rovněž Lucembursko.
List Financial Times uvádí, že belgická myšlenka spočívá především v tom, že určitý počet zemí Evropské unie by vytvořil vlastní koalici, která by mohla uskutečňovat vojenské a humanitární mise nezávisle na Atlantické alianci. O belgické iniciativě se má diskutovat na minisummitu zmíněných čtyř zemí v Bruselu na konci dubna. Belgický plán inspiroval rovněž účastníky evropského Konventu, na němž se probírá budoucí architektura Evropské unie.
Lišácký postoj je vytýkán i nejbližším spojencům Spojených států včetně španělského premiéra José María Aznara. Český prezident Václav Klaus nedávno v rozhovoru pro Hospodářské noviny prohlásil: „Je řada politiků, kteří se ostentativně tváří, že se zúčastňují jednání na Azorech – jako španělský předseda vlády Aznar – a jejichž tvář spolu s Bushem a Blairem poté obletí celý svět. Druhý den pak promluví ve španělském parlamentu a sdělí, že ani jediný španělský voják nevkročí na irácké území.“