Chytré řeči na Dunaji

Ve Vídni se rokovalo o kapitalismu ve střední a východní Evropě

Středoevropský region má sice spoustu problémů a vlivům finanční krize se ani zdaleka nevyhnul, ale jeho budoucnost není nijak černá. Důvod? Místní lidé a dlouholetá neblahá zkušenost s komunismem. I to zaznělo minulý týden v rakouské metropoli, do níž se sjeli politici, manažeři a bankéři ze zemí střední a východní Evropy. Hodnotili dvacet let, které loni uplynuly od pádu komunismu, i to, jak si jejich domovské země poradily s aktuálními ekonomickými otřesy.

Bankéř na hranicích K rekapitulaci sametové revoluce a následného vývoje sezvala rakouská finanční skupina Erste Group čtyři byznysmeny. Andrease Treichla, výkonného ředitele Erste Group, doplnil Adrian Sarbu, prezident mediální skupiny CME, a Janusz Kulik z vedení potravinářské skupiny Rewe International. Přidal se k nim i Jacques Chauvet, senior viceprezident francouzské automobilky Renault.
Andreas Treichl zavzpomínal na srpnové události před více než 30 lety a na „bratrskou“ okupaci Československa. „Pamatuji si především lední hokej. Jedním z nejemotivnějších okamžiků pro mne bylo, když Čechoslováci porazili v hokeji Sovětský svaz,“ popsal. Sám se prý do Československa poprvé podíval v sedmdesátých letech. Výlet zahrnoval i téměř pětihodinové čekání na kontrolu dokladů. „Četl jsem tehdy hodně Iana Flemminga a připadal si jako v bondovce,“ sdělil šéf Erste Group odlehčeně. V serióznějším duchu pak prohlásil, že komunistická zkušenost se dnes Středoevropanům náramně hodí, protože jim umožňuje plně uznávat výhody kapitalismu. „Lidé, kteří žili v komunismu, oceňují kapitalismus i v době, kdy ti, jimž podobná zkušenost chybí, jej považují za špatný.“ Právě kvůli tomu se vídeňský rodák domnívá, že je tento region „budoucností Evropy.“ Dalším kladem je dle něho způsob, jímž lidé ve středoevropském regionu uvažují.

Krvavá rumunská revoluce Adrian Sarbu zopakoval to, co zní mnoha Čechům stále povědomě: „Chyběla především svoboda. Jedinou možností, jak si zvyknout třeba na nedostatek jídla nebo oblečení, bylo adaptovat se a přežít.“ Zvyknout se dle něho dalo na cokoli – s výjimkou nesvobody. Bývalý režisér dokumentárních filmů, který se do čela CME dostal loni, připomněl, že Rumunsko před rokem 1989 zažívalo „tvrdou“ variantu komunismu. Jako „sametová“ se nedá označit ani prosincová revoluce v roce 1989, která režim svrhla a během níž zemřelo více než tisíc lidí. Sarbu o sobě říká, že byl v centru dění, a dodnes považuje události konce roku 1989 za své druhé datum narození. „Život pro mne znovu začal v 35 letech.“
Ústřední projev pak během následné konference Central & Eastern European Forum pronesl český prezident Václav Klaus. Část promluvy věnoval finanční a ekonomické krizi ve středoevropském regionu, publiku však neopomněl zdůraznit ani své, už dříve vysvětlené názory na Evropskou unii a globální změnu klimatu. Zatímco ještě v devadesátých letech byla dle Klause střední a východní Evropa oblastí s relativně snadnými investičními příležitostmi a rychlými a velkými zisky, nyní svou osobitost ztratila. Systémový přechod od komunismu ke svobodné společnosti byl v zásadě dokončen a mnoho států tohoto regionu se stalo členy Evropské unie nebo NATO.

Smutná evropská normalita Dotyčné země jsou dle českého prezidenta samozřejmě méně ekonomicky rozvinuté než jejich sousedé v západní Evropě. „Nemyslím si však, že by je to činilo specifickými v jakémkoli užitečném významu,“ dodal. Rozdíl v HDP na hlavu mezi například Rakouskem a Českou republikou není dle něho vyšší než v případě Irska, Portugalska nebo Řecka. Nemluvě o rozdílu mezi severem a jihem Itálie či Paříží a francouzským venkovem. Střední Evropu dnes se západní částí kontinentu pojí více podobností než rozdílů. „Tyto země se již staly normálními evropskými zeměmi. Ať už ,normální‘ znamená cokoli. Je to dle mne smíšený dar. Ze současné evropské ,normality‘ jsem spíše smutný,“ doplnil Václav Klaus.
Do problémů, kterým dnes Evropa čelí, zařadil třeba ekonomicky neomluvitelný stupeň rozdělování příjmů, paternalismus sociálního státu, jenž lidi nedostatečně motivuje k práci, neudržitelné schodky veřejných financí nebo stárnutí populace kombinované s rigiditou penzijního systému. Neduhem je dle Václava Klause i „nezvládnutelná a nekontrolovatelná masová migrace, která je důsledkem módního a politicky korektního konceptu multikulturalismu, human-rightismu a štědrého evropského sociálního systému“.

Svěrací kazajka eura Finanční a ekonomická krize dle Václava Klause většinu ekonomů překvapila. Hledat její jedinou příčinu je chybnou taktikou. „Současná krize nebyla důsledkem selhání trhu nebo nějakého základního nedostatku kapitalismu. Šlo o selhání vlád vyplývající ze ctižádosti necitlivě zasahovat do natolik složitého systému, jakým společnost a ekonomika jsou,“ prohlásil český politik. Je zcela přesvědčen, že krizi způsobily opatření a intervence vlád. A navíc ji prodloužily a dramaticky zhoršily. Krize dříve, nebo později skončí, ale dlouhodobá škoda ve formě dalekosáhlé nedůvěry v celý systém zůstane, domnívá se Václav Klaus. Česká republika měla při překonávání ekonomické krize velkou výhodu ve vlastní měně. Coby ekonom považoval krizi za „téměř laboratorní experiment výhod“, které přináší nezávislá měna, a nikoli svěrací kazajka eura.
Prezident Klaus zopakoval i svůj proslulý náhled na klimatické změny. Celá diskuse se nevede o emisích oxidu uhličitého, ale o nové utopické vizi světa. „Jde o ideologický střet mezi těmi, kteří by spíše chtěli měnit nás než klima, a těmi, kdo věří ve svobodu, trh, lidskou vynalézavost a technický pokrok.“ Výkyvy teplot jsou dle něho pouze nástrojem, nikoli skutečným předmětem zájmu těch, „kteří tuto hru hrají“. Václav Klaus se krátce dotkl i tématu, s nímž jej na konci loňského roku spojovaly v médiích palcové titulky – Lisabonské smlouvy. Jejím podpisem přestala být Česká republika nezávislým státem. A dodal, že brzy už se bude jeho funkce označovat spíše jako „čestný prezident“. Původní pojetí, na němž byly před 60 lety založeny základy evropské integrace, však dle něho bylo pozitivní. Rozhodující přelom se však odehrál na počátku devadesátých let v důsledku Maastrichtské smlouvy.