Chytrému napověz

Důvod k jásotu nad evropským měšcem zatím není

Ministerstva začínají chrlit pozitivní zprávy o prvních projektech, při nichž se využijí peníze ze strukturálních fondů Evropské unie. Důvod k jásotu však zatím rozhodně není. Spíše naopak. Pokud jde o čerpání evropských peněz, asi nejdůležitější zpráva léta je vyloženě negativní: Brusel pozastavil tok financí z předvstupního fondu Phare. Krok Evropské komise je nutné brát jako velké varování, byť ho čeští představitelé bagatelizují. Ale znáte to: chytrému napověz… Jistě, nemá smysl přehánět. Zastavení toku se zatím týká programů, díky nimž Češi mohou získat více než čtyři miliardy korun. Balík 80 miliard korun ze strukturálních a dalších fondů Evropské unie na dobu do roku 2006 tím není bezprostředně zasažen. Uzavření kohoutků z Phare je pouze dočasné a české ministerstvo financí má šanci napravit všechny nedostatky, na které Brusel poukázal. Obnovení toku však pravděpodobně bude trvat déle než dva měsíce, o nichž optimisté v Praze mluví.
Kauza „Phare“ ale jasně ukazuje: slabá místa opravdu existují. Strukturální fondy jsou skutečně něco jiného než Phare. Jenže ani čerpání z onoho velkého balíku peněz nemusí být bezproblémové. Kdo může zaručit, že potíže se nebudou opakovat - byť třeba v jiné formě?
Brusel nemá zdaleka pouze dobré zkušenosti s tím, jak některé členské státy v minulosti s penězi z fondů unie nakládaly. Ne vždy se tyto finance využívaly efektivně, ne vždy bylo přidělování jednotlivých dotací čisté. Kdo by se neobával, že až začnou z fondů čerpat polodivoši ze zemí střední a východní Evropy, bude to ještě mnohem horší?
Evropská komise žádá, aby celý systém znemožňoval jakoukoli korupci. V případě Phare Češi neprokázali, že vytvořili mechanismus, který umožní komukoliv anonymně upozornit na jakékoli podezření z korupce. Mimochodem - česká pobočka Transparency International má velké obavy z toho, že ani čerpání peněz ze strukturálních fondů nebude transparentní. Dalším požadavkem komise je, aby v celém procesu čerpání evropských peněz byly důsledně odděleny řídicí a platební systémy. Pokud jde o Phare, Češi nedokázali vysvětlit (nebo to Brusel nedokázal pochopit), proč na pražském ministerstvu financí obojí funguje v rámci jednoho odboru.
Optimisté připomínají, že u strukturálních fondů už Brusel nastavení systému odsouhlasil. Jenže ve skutečnosti Evropská komise tento mechanismus nezkoumala tak detailně jako u předvstupního fondu Phare, kde se překlápěl celý systém - i v souvislosti se vstupem Česka do unie. A nastavení u strukturálních fondů se tak přísně nezkoumá proto, že to jsou fondy pro členskou zemi, která už by měla umět s evropskými penězi hospodařit. Díky za důvěru. Ale jestliže se v budoucnu objeví nesrovnalosti při čerpání, Brusel má pořád možnost žádat vrácení peněz.
Můžeme nad tím vším mávnout rukou? Vzpomeňme si, kolik se toho napovídalo o způsobech, jakými se v Česku zadávají veřejné zakázky. Brusel jasně řekl, že z fondů unie nepřijde ani koruna, pokud Česko nepřijme nový zákon o veřejných zakázkách. To se po dlouhých průtazích stalo. Ale bude se tento zákon správně uplatňovat? Skeptici mohou dodat, že k němu stále chybějí některé prováděcí předpisy.
Společnost PricewaterhouseCoopers nyní na zakázku ministerstva financí provádí komplexní audit připravenosti českých struktur na čerpání ze strukturálních fondů. Co když opravdu dopadne tak špatně, jak se o tom nyní spekuluje v tisku? Čeští představitelé tvrdí, že audit je národní iniciativou, a naznačují, že Evropská komise by to měla takto brát. Znamená to snad, že výsledky auditu ukryjí před Bruselem do nějakého pečlivě střeženého trezoru? Nebo předpokládají, že v Evropské komisi prostě raději zavřou obě oči?
Situace není zoufalá. Záleží na tom, jak Česko přijme ono jasné varování. Ministerstvo financí by mělo zveřejnit veškeré výhrady, s nimiž přišla Evropská komise v kauze „Phare“. Možná taková otevřenost není v souladu se strategií nové vlády Stanislava Grosse, který si bere za vzor komunikační politiku britského premiéra Tonyho Blaira. Právě za Blairovy vlády se neobyčejně rozmohlo „mediální víření“, kdy tiskoví mluvčí aktivně potlačují význam jedné informace a všemožnými způsoby strkají do popředí tu informaci, která se zrovna hodí. To ale nebývá nejlepší cesta k nápravě nedostatků.