Případ pro řešení na nejvyšší úrovni
Není pochyb o tom, že už je načase uzavřít celou kauzu Investiční a Poštovní banky (IPB) a vyčíslit škody. Je již zřejmé, že budou astronomické, ale podtržení účtu je stále ještě daleko. Z tohoto pohledu by se jevila aktivita Československé obchodní banky (ČSOB), která předložila návrh smlouvy o jakémsi konečném vypořádání, jako krok jednoznačně správným směrem.
Jenže během dvou a půl let, po která trvá vypořádání majetku IPB, narostly vzájemné antipatie dvou hlavních protagonistů, tedy vedení České konsolidační agentury (ČKA) a odpovědných lidí v ČSOB do mimořádných rozměrů. Jedna strana považuje tu druhou za vykuky snažící se oholit stát na kost. Opačným směrem jde podezření, že státní úředníci se spojují s mafiemi, které chtějí parazitovat na pádu IPB a navíc celé problematice ani nerozumí. Mezi tím stojí ministerstvo financí, které musí hájit zájmy daňových poplatníků, což je vhledem ke složitosti právních vztahů mezi účastníky transakce mimořádně obtížné. Navíc v jeho čele za ony dva a půl roku stojí již třetí muž. Pavel Mertlík celou operaci zahájil. Nejspíše vybaven více vůlí řešit asi nejvážnější problém české ekonomiky té doby, než znalostmi právních a ekonomických souvislostí. Vystřídal ho Jiří Rusnok, který se pokoušel vehementněji bránit státní pokladnu a přitlačit ČSOB k větší vstřícnosti vůči státu. Neměl příliš času, vystřídal ho Bohuslav Sobotka, který je od počátku považován za muže ČSOB, vzhledem k lidem, kteří ho obklopují. Zatím se však zdá být neutrálním, což ale může být vykládáno i jako nerozhodnost. Jednání řídí Sobotkův první náměstek Eduard Janota, a ten už toho zřejmě má všeho plné zuby.
Dospět v této situaci k rozumné dohodě se momentálně jeví jako prakticky vyloučené. Strana státu je nejednotná a otázkou je i síla mandátu vyjednávačů. Napjaté vztahy mezi financemi a agenturou jsou dlouho veřejným tajemstvím, a tak není divu, že ČSOB tlačí na pilu a snaží se dostat ze státu co nejvíce. A to metodami, jež hraničí s vydíráním.
I když na druhou stranu bychom se postupu ČSOB měli divit. Byl to stát, kdo jí umožnil získat postavení největší banky v zemi a vytvořil jí podmínky k zdvojnásobení zisků. Toho by bez vynaložení nákladů v rozsahu desítek miliard korun ČSOB jen těžko dosáhla.
Na místě by proto byla spíše velkorysost a ochota pomoci státu jak to jde při snižování nákladů celé transakce. Ty se totiž už blíží celé bilanční sumě zkrachovalé banky. Nakonec ČSOB je bankou českou, byť s belgickým vlastníkem, a měla by mít zájem na dobrých vztazích se státem. Vždyť s ním bude muset i v budoucnu obchodovat. A kdo jiný má být klientem této banky, než čeští daňoví poplatníci, kteří také nepochybně budou posuzovat, jak je jejich banka přátelská k jejich vládě.
Místo toho jsou na stole podmínky, které by se daly označit za kapitulační. Banka žalovala stát u Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku, protože se cítí poškozena fungováním české justice v případě konkursu na Tchecomalt Group. Sice tvrdí, že nepožaduje finanční náhradu, ale i přes nespornou oprávněnost nářků na velmi sporné rozhodování českých soudů v konkursních kauzách, si to mohla odpustit. Zvláště když ji žádná škoda nevznikla a stát za fungování svých soudů zaplatil. Od pranýřování tohoto stavu jsou zde média a politická opozice.
Stejně sporný je pokus dostat pod komentovanou smlouvu i podpis zástupce KBC, která vlastně nemá s transakcí nic společného. Pokud by se KBC stala smluvní stranou, vnáší to do již tak komplikovaných vztahů mezinárodní prvek, včetně smluv na ochranu investic.
Můžeme si říci, že na začátku každého jednání kladou strany na stůl maximalistické požadavky, aby měly z čeho ustupovat. Zde to však už není na místě. Jde o příliš vážnou věc, čti o příliš mnoho peněz i politického kapitálu.
Je na čase, aby se státní strana sjednotila a posílila svůj mandát. Optimální by asi bylo, kdyby do celé záležitosti vstoupila celá vláda prostřednictvím premiéra. Byla to nakonec sociálnědemokratická vláda, která celou záležitost v červnu roku 2000 začala a rozhodla o způsobu řešení. Posílení mandátu státních vyjednávačů bezpochyby pomůže dosáhnout rozumnějších výsledků.
To bude mnohem cennější než bombasticky ohlašované žaloby na Nomuru o 263 miliard korun. Nomura vždy dokáže, že byla jen menšinovým akcionářem a banku ovládaly skupiny podnikatelů spjaté s nejvyšším managementem IPB. To je doložitelné řadou smluv o společném postupu i celkovým aranžmá vstupu Nomury. Na těchto lidech si toho ale stát mnoho nevezme a politicky výbušná astronomická čísla je třeba přikrýt nějakou propagandistickou dekou. Jenže i tato žaloba je v jednáních stát versus ČSOB olejem do soukolí největší české banky. K jakémukoli vedení sporu totiž stát potřebuje součinnost ČSOB. A její ochota může být závislá na ochotě státu nechat se dál dojit.
