Cíl na dohled

Značná část nedobytných pohledávek zůstala nedobytná

Již téměř vyhynulé podniky zahraničního obchodu stále bojují o život. Pomoci by jim měla i změna v řešení starých dluhů rozvojových zemí, o níž by mělo jednat ministerstvo průmyslu a obchodu a ministerstvo financí. To je zřizovatelem a stoprocentním vlastníkem České finanční, která tyto dluhy drží ve svém portfoliu. Jde o miliardové částky, které zatěžují hospodaření podniků zahraničního obchodu a mohou již brzy definitivně ukončit jejich existenci.

Starý příběh.
Vše má počátek v roce 1993, kdy se tehdejší vláda rozhodla očistit Československou obchodní banku od nedobytných pohledávek za podniky zahraničního obchodu z období před rokem 1989. Šlo o pohledávky vzniklé především při vývozu investičních celků, ale i dalšího, například zbrojního materiálu. Obchody - především s rozvojovými zeměmi, jako jsou Sýrie, Libye či Irák - probíhaly na základě mezivládních dohod a po pádu komunistického režimu se staly v zásadě dubiózními. Proto byly v roce 1993 vytvořeny Česká inkasní a Slovenská inkasní, do nichž byly vyvedeny nedobytné úvěry v celkové hodnotě zhruba za 47 miliard korun. Třiatřicet miliard šlo do České a čtrnáct miliard do Slovenské inkasní. Technicky to vypadalo tak, že obě dceřiné společnosti ministerstev financí si vzaly úvěr od ČSOB, a za ten nakoupily nedobytné pohledávky za nominální hodnotu. Úvěr měl být splácen ze státního rozpočtu. Tak to však běželo jen na české straně. Mečiarova vláda na Slovensku časem prohlásila, že tento dluh neexistuje, česká vláda při privatizaci ČSOB poskytla na slovenský úvěr státní záruku a banka nyní vede ve Washingtonu arbitráž se Slovenskou republikou.

Plať ze svého.
Podnikům zahraničního obchodu však dluh nikdo neumazal. Česká inkasní s nimi sjednala smlouvy, v nichž se obchodní firmy zavázaly ke splácení hodnoty převedených pohledávek ve splátkách rozložených na deset let. Firmy si na splátky měly vydělat vymáháním, či jejich prodejem. To se dařilo, ale jen zčásti. Pohledávky byly prodávány s disážiem, které na základě zmíněné smlouvy bylo uhrazeno ze státního rozpočtu. Když firma nevymohla, či neprodala problémovou pohledávku, musela svůj dluh České inkasní zaplatit z vlastních zdrojů. Pokud by si na splátku nevydělala, vystavila se sankčnímu poplatku ve výši sto procent z neuhrazené částky.
Například Strojexport měl v bilanci 5,1 miliardy pohledávek z portfolia České inkasní. Ke konci loňského roku se mu podařilo splatit 2,9 miliardy, z čehož z vlastních zdrojů zaplatil 560 milionů korun.

Do roka.
V příštím roce skončí lhůta k úhradě všech ročních splátek sjednaná dohodami mezi Českou inkasní a obchodními firmami. Jenže obchody příliš nejdou a zájemci o dokup pohledávek se hledají čím dál tím hůře. A když se najdou, tak požadavky na disažio rostou. Není proto divu, že peníze na splátky nejsou a asi ani nebudou. Sankce přitom znamenají další růst zadluženosti, což povede buď k bankrotům, nebo bude muset Česká inkasní své pohledávky vůči obchodním firmám kapitalizovat, a tak je vlastně zestátnit.
Firmy hledají řešení. Například společnost Strojexport tvrdí, že dál už splácet nemůže a kapitalizaci odmítá, protože by znamenala změnu vlastnické struktury. Proto firma navrhla ministerstvu financí, aby rozhodlo odprodat pohledávku České inkasní vůči společnosti třetí straně. Vlastnická struktura Strojexportu je přitom poměrně zvláštní. Téměř padesátiprocentní balík akcií vlastní společnost Palác Blaník. Tu však založil nepeněžitým vkladem své budovy a příslušného pozemku sám Strojexport v květnu 1993. Tři procenta drží Fond národního majetku. Dnes se lidé z této firmy obávají, že by o jejich budoucím vlastníkovi rozhodovala ČSOB, která personálně zajišťuje činnost České inkasní. Pokud by rozhodnutí nepadlo do konce března, začalo by vedení Strojexportu zvažovat podání návrhu na konkurs.

Krmení úředníků.
Ostatní podniky zahraničního obchodu jsou v podobné situaci. S pohledávkami z minulého režimu se potýkají například Technoexport, Škodaexport, Strojimport a patrně i další. Tyto firmy přitom mají připraveny důležité exportní kontrakty. Úředníkům ministerstva financí se odprodej pohledávek za obchodními firmami příliš nezamlouvá. Cena by byla nepochybně značně nízká a příslušné disážio by znamenalo pro Českou finanční obrovskou jednorázovou ztrátu. Proto se zvažuje přehodnocení celého systému řešení návratnosti dubiózních pohledávek. Jednou z možností je veškeré zbývající pohledávky převést do vlastnictví a firemního účetnictví České inkasní. Obchodní firmy by se tak zbavily špatných aktiv na straně jedné a nesplatitelných závazků na straně druhé. Tato varianta by patrně ani nenarazila na odpor úředního aparátu, protože by zainteresovaným zajistila pracovní náplň na řadu let dopředu. Vznikla by však logická otázka, na co má vláda vlastně Českou konsolidační agenturu.