První pražské slůně by se mělo narodit na přelomu ledna a února. Zvedne návštěvnost zoo o nějakých sto padesát tisíc lidí
Z hlavní silnice A18 odbočte doprava na B427, po pár kilometrech uvidíte na levé straně přehradu. A za přehradou narazíte na elektrický ohradník, za kterým se procházejí sloni. Ne nějací turističtí ochočenci, ale divocí sloní býci, jejichž hřbet se tyčí někam nad tři metry. Vše, co dělí tahle pětitunová monstra, schopná zabít člověka jediným kopancem, od uniformovaných školáčků s aktovkou na zádech, je pár drátů natažených na dřevěných kůlech. Vítejte v Uda Walawe, kde je rozhraní mezi životním prostorem divokých slonů v národním parku a hustě obydlenou, zemědělsky intenzivně využívanou krajinou jižní Srí Lanky jasně definované.
Zamezit konfliktům Sloni to nemají lehké a lidé, kteří jsou vystaveni soužití s nimi, také ne. Největší suchozemští savci se s moderní industrializující se společností snášejí velmi obtížně. Tahají za slabší konec dokonce i tam, kde je porozumění pro přírodu hluboko zakořeněné jako právě na Srí Lance. Chobotnatci mají všude stejný problém: sežerou 150 kilogramů zelené hmoty denně, spotřebují desítky litrů vody.
Kam přijdou, tam uplatňují svojí dominanci a zvláště samci dokážou být velmi agresivní. V Indii sloni zabijí asi 400 lidí ročně a napáchají velké materiální škody na úrodě, kterou ničí s děsivou dokonalostí. Aby člověku nemuseli zkřížit cestu, potřebovali by velké neobydlené plochy, které v Asii už dávno nejsou k dispozici.
Na Srí Lance spatříte divoké slony i mimo chráněné oblasti. Žije jich tam na území menším než Česká republika možná tři a půl tisíce, a to mluvíme o zemi s populační hustotou přesahující 300 lidí na kilometr čtvereční. Indie má nejvyšší počet asijských slonů vůbec, přes 25 tisíc při hustotě 382 lidí na kilometr čtvereční. Naopak ve Vietnamu s populační hustotou 265 obyvatel na slony nenarazíte ani tam, kde kdysi žili. V zemi, kde jich bývalo ještě před třiceti lety několik tisíc, jich zbyla v nejlepším případě stovka.
Zachování slonů v přírodě asijských zemí striktně vzato nesouvisí ani s HDP na obyvatele, ani s lidnatostí. Někde to díky kulturní a náboženské tradici, která slona ctí (hinduismus a sinhálský buddhismus), a s vynaložením jisté energie a finančních zdrojů alespoň částečně zvládají, jinde ne. Na Srí Lance mají sloni k dispozici koridory, kudy mohou migrovat mezi chráněnými územími, použití elektrických ohradníků je běžné, i když ne vždy účinné. Některé silnice v oblastech obývaných slony se při západu slunce uzavírají, aby se zamezilo konfliktům.
Není třeba idealizovat tenhle příklad koexistence, nicméně převedeno do Česka bychom při udržení stejného standardu museli mít v každé trochu méně obydlené oblasti zubry, vlky, rysy a medvědy. A stejně by se to nevyrovnalo riziku soužití s třímetrovým pětitunovým slonem. Přesto na Srí Lance zatím přežívají, což je důkaz obdivuhodné tolerance. Nejen naši drazí sloni Sloní příběh jsme začali na Srí Lance proto, že odtud pocházejí dvě slonice, které do Prahy přivezl 7. října speciál srílanského vojenského letectva. Stanou se nejčerstvějšími přírůstky nového pavilonu slonů, který je dimenzován na desetičlenné stádo včetně chovného samce. „Pražská zoo dostala dva slony ze Srí Lanky už před 41 lety,“ říká ředitel pražské zoo Miroslav Bobek. „Letos ale přeprava dvou slonic od začátku nakládání do okamžiku, kdy vešly do pavilonu, trvala 41 hodin. V roce 1971 je vezli na lodi a vlakem 41 dní,“ dodává Bobek.
Ačkoli se oficiálně otevře až na jaře, nově vybudovaný sloninec a hrošinec v Zoo Praha si nedávno prohlédli první návštěvníci. Ti, kteří společně přispěli do sbírky, jež nakonec vynesla 42 milionů korun. A představovala tak slušný podíl z celkové investice dosahující 519 milionů včetně DPH.
Shodou okolností i v roce 1971 měli být sloni ozdobou pavilonu velkých savců, jehož otevření se právě chystalo. „Starý pavilon údajně vznikl tak, že tehdejšímu řediteli Zdeňku Veselovskému přinesli dokumentaci s tím, že tohle bychom vám tu pro slony postavili. A do zítřka se rozhodněte,“ uvádí Miroslav Bobek. Řeč je o „kachlíkárně“, která donedávna sloužila pražským slonům jako útočiště, než se rozhodlo o stavbě nového pavilonu.
Nový pražský sloninec v Zoo Praha představuje na dlouho nejdražší investici v historii zoologických zahrad na východ od Německa a na západ od Vladivostoku. Kdo by chtěl přesto něco mnohem dražšího než v Praze, nemusí jezdit daleko. V sousedním Německu se na zoologických zahradách nešetří a třeba obdobný projekt pavilonů pro slony a hrochy v Kolíně nad Rýnem měl investiční náklady 40 milionů eur (přibližně miliardu korun). Zatím nejdražší stavbou byl loni otevřený obrovský skleník Gondwanaland v saském Lipsku s rozpočtem překračujícím 66 milionů eur. Přestavba zoo v Lipsku přitom zdaleka není u konce, celkové investice vyjdou minimálně na 150 milionů. A návštěvnost se už zvedla ze 751 tisíc lidí v roce 2000 na loňských 2,1 milionu.
Moderna versus tradice Horentně zadlužený Berlín má zoo dvě, akciovou společnost Zoo Berlin v dnešním centru (Charlottenburg) a Tierpark Berlin ve Friedrichsfelde v bývalé východní části města. Navzdory finančnímu napětí v městském rozpočtu má Tierpark Berlin, jemuž po pádu zdi klesla návštěvnost z více než tří milionů v roce 1989 na necelý milion ročně, proinvestovat do roku 2020 asi 80 milionů eur, aby se „zatraktivnil“.
Klasickým příkladem, jak se změnil přístup k expozičnímu uspořádání moderních zoo, je právě rozdíl mezi berlínským Tierparkem a zoo v Lipsku. Když lipská zahrada rozmístila v Berlíně velkoplošné reklamy na nový pavilon Gondwanaland, nesmírně to popudilo ředitele obou berlínských zoo Bernharda Blaszkiewitze. A ten si hned stěžoval na lipského ředitele Jörga Junholda, že „pytlačí v jeho revíru“.
Lipsko je rychlovlakem hodinu cesty od Berlína, takže „odkloňování“ návštěvníků je možné. Zvlášť pokud konkurence nemá adekvátní argument v podobě atraktivních nových expozic nebo oblíbených zvířat. Německé noviny z toho měly legraci a Blaszkiewitz byl v bulváru označován za „losera“, který neumí marketing. Spor ovšem není ani zdaleka tak jednoduchý, jak se na první pohled zdá, a úzce souvisí s astronomickými náklady na výstavbu pavilonů v zoo.
Tierpark Berlin dodnes vypadá v podstatě stejně jako za Heinricha Datheho před nějakými pětadvaceti lety. Od roku 1932 byl vystudovaný zoolog Dathe až do konce války členem NSDAP, ale byl vzat v NDR na milost a Tierparku šéfoval od jeho vzniku v roce 1955 dlouhých 34 let. Z východoněmeckého režimu navíc vytáhnul nepředstavitelné peníze a jeho schopnost získat ta nejvzácnější zvířata byla legendární, stejně jako kolekce druhů na výměře 160 hektarů. Třeba Alfred Brehm Haus v roce 1964 byl vůbec největším tropickým pavilonem na světě a dodnes se Tierpark pyšní druhově nesmírně bohatou kolekcí například kopytníků, často ve velkých stádech.
Heinrich Dathe byl velkosběratel, ale jeho dílo má opodstatnění i v nových podmínkách.
Pokud chcete v zoo skutečně přispět k ochraně ohrožených druhů a udržení biodiverzity, převezměte po něm technologickou štafetu. Praktik vám řekne, že je to výhodné, se zvířaty se lépe pracuje, je to chovatelsky jednodušší a investičně i provozně podstatně levnější. A nejen to, zvířata se v jednodruhových expozicích lépe množí. Jenže potom máte jeden druh často ve více výbězích, protože genetickou variabilitu udržíte jen při vysoké populaci. A v jedné skupině více samců mít nemůžete, protože by se pozabíjeli.
Schizofrenie ředitelů zoo Levné chovatelské zařízení je sice dobré pro záchranu druhu, ale ocení ho pouze odborníci.
Pro běžného návštěvníka je takhle koncipovaná zoo jedna velká nuda a pro estéta fádní ošklivost. Připočtěte k tomu „ochránce zvířat“, jimž klece a ohrady připomínají velkochov domácích zvířat nebo rovnou vězení. Živit takovou zoo z veřejných peněz v podstatě nejde – neobhájíte ji ani před politiky, ani před veřejností, natož před ochránci zvířat. A protože v Německu stejně jako v Česku zoologické zahrady většinou patří městu, musejí být krásné a vůbec nesmějí připomínat vězení. Žádné klece, byť by to bylo sebepraktičtější. Jenže dělat zoo na světové úrovni a zároveň atraktivní pro laiky znamená masivně investovat. Stavby ze šedesátých a sedmdesátých let, taková ta pseudofunkcionalistická vykachlíčkovaná „hygiena“, jsou beznadějně morálně zastaralé. Právě tak jako někdejší pavilon velkých svaců v Praze, který nyní čeká přestavba. A chtít zároveň pomáhat ochraně přírody chovem ohrožených druhů ve velkém je velmi drahé. V podstatě totiž děláte dvě zoo v jedné instituci. Jednu vizuálně přitažlivou se „zážitkovými“ expozicemi pro běžné návštěvníky a paralelní „skrytou zoo“, mimo dohled laických návštěvníků, která je zaměřená na reprodukci vzácných zvířat v chovatelském zázemí. Zázemí sice stojí méně na investicích (co nejjednodušší řešení vyhovující etologii zvířat a jejich chovu), ale má jednu nevýhodu. Paralelní zoo v zákulisí zvyšuje celkové náklady, a přitom viditelně negeneruje peníze.
Nesmírně drahé stavby souvisejí jednak s nároky na podmínky chovu divokých zvířat v lidské péči, které pronikavě stouply, ale ještě mnohem více s bojem o návštěvníka.
A ten staví inteligentní ředitele zoo do schizofrenní situace. Na jedné straně děláte drahé zážitkové expozice, které se líbí, protože „vtahují do děje“ a zvyšují návštěvnost.
Lépe je obhájíte před těmi, kteří platí, a hlasují. Na straně druhé víte, že „rozfrcáváte“ veřejné peníze do investičních projektů, které striktně vzato se záchranou biodiverzity nemají moc společného. Je ovšem také pravda, že „vlajková zvířata“ v dobře udělaných pavilonech a výbězích dokážou návštěvníky nadchnout a ochranářské myšlenky do nich můžete nesrovnatelně lépe „implantovat“ než při pohledu na vyrovnané řady reprodukčních kotců.
V první desítce Vysoce inteligentní sloni, které lze vycvičit k ledajakým kouskům, byli vždy pro zoo diváckým magnetem. Obdobně je nejen v českém folkloru oblíbený hroch, protože je „špinavej“. Oba druhy se dostávají do návštěvnických „top 10“ ve všech zoo na světě a lidé si připadají ošizeni, pokud je nevidí. Nesrovnatelně vzácnější hrošík liberijský není ani zdaleka tak atraktivní jako hroch, což všechny průzkumy potvrzují. Na velikosti v tomto případě záleží.
Jistěže by šlo slony nebo hrochy chovat ve stavbách levnějších než za půl miliardy, nicméně to by nevypadali působivě. Vidět hrochy v čisté vodě v Africe lze sice jen v Mzima Springs v národním parku Tsawo West v jižní Keni, těžko ale budete hledat světovou zoo, která by se považovala za progresivní, a neumožnila to svým návštěvníkům. Pozorovat, jak řádí hroší mládě pod vodou, je zkrátka unikátní zážitek.
Ačkoli cenovka za účinnou filtraci vody se počítá na desítky milionů, stojí zoologickým zahradám v Berlíně nebo Kolíně nad Rýnem za to, aby ji financovaly. Praha a Varšava jsou hlavní města nesrovnatelně chudších zemí, než je Německo, ale ke stejné investici se odhodlala obě. A rekordní laťku za sloninec nasadí brzy v jinak šetrném Švýcarsku, kde curyšský Elefantenpark přijde na 41 milionů franků (bezmála 860 milionů korun). Pokud nepřešvihnou rozpočet.
V současné době chová Zoo Praha sedm slonů, šest samic a jednoho samce. Ke stejnému počtu se dopracovala i v sedmdesátých letech minulého století za dob Zdeňka Veselovského. Tehdy ovšem měla jak slony indické (Elephas maximus) ve dvou subspeciích (cejlonské a indické), tak africké (Loxodonta africana), rovněž ve dvou poddruzích, přičemž jedním z nich byl maličký pralesní slon Jimbo, původem z Gabunu.
Před skoro čtyřiceti lety seriózní pokus o rozmnožení slonů nenastal. V podstatě to byla doména jen několika zoo v Evropě, vynikal Hamburg a Hannover v Německu, ve Francii Paříž a dánská Kodaň. Naopak všichni současní pražští sloni patří k asijskému druhu, z toho dvě samice pocházejí z Indie. A to včetně třiapadesátileté Gulab, která hraje roli vůdkyně stáda, a její společnice Shanti, která jednak maluje a jednak je to asámská „hérečka“, která si zahrála v Panu Tau.
Vietnamská samice Donna, která přijela do Prahy letos na jaře se svojí dcerou Tonyou z Rotterdamu, je březí. Má přitom zajímavou minulost. Jako mládě byla lodí přepravována ze Saigonu do Evropy pro zoo v Ústí nad Labem, ale nikdy tam nedorazila. V Rotterdamu však porodila tři mláďata a v Praze se setká s dalším Vietnamcem, sloním býkem Mekongem, který přišel z Lipska.
První pražský slon by se tak měl narodit na přelomu ledna a února příštího roku. Pokud bude slůně čilé a zdravé, spolehlivě zvedne celkovou roční návštěvnost zoo o nějakých sto padesát tisíc lidí.
Sperma dovezeme odkudkoli Předchozí cejlonští sloni, kteří se do Prahy dostali před jednačtyřiceti lety, byli darem tehdejší premiérky paní Bandaranaikeové.
Stejně tak dvě nové mladé slonice z Cejlonu, Tamara a Janita, potvrzují, že „sloní diplomacie“ je několik tisíc let stará disciplína. A bude fungovat do té doby, dokud tady sloni budou.
Sloni žijí v matriarchátu. Když jim budeme chtít v lidské péči vytvořit srovnatelné prostředí jako v přírodě, v ideálním případě budou existovat v předních světových zoo stáda složená ze samičích stád z babiček s několika dcerami a spoustou vnuček. Vždyť matriarchát je zdrojem kontinuity i stability. Samci chodí na návštěvu, jenom když jsou žádáni, genetiku je možné zajišťovat dovozem spermatu v podstatě odkudkoli.
Čistě z hlediska genetiky jsou sloni na asijské pevnině málo rozlišitelní, kdysi jejich geny byly zřejmě schopny migrovat na obrovských rozlohách. Dnes žijí v „kapsách“ a jednou z nejvíce ohrožených je populace, která kdysi propojovala jižní Čínu s Laosem, Vietnamem, Kambodžou, Thajskem až do Malajsie. Jde spíše o sérii nespojitých ostrůvků, jejichž počet klesá. Před dvaceti lety přitom sloni obývali Vietnam od severu k jihu v podstatě po celé západní hranici od Číny až skoro po Saigon.
Ve sloním samci Mekongovi – a běžte se na něj do pražské zoo podívat – je vidět jednak mimořádně krásný a velký exemplář svého druhu, ale zároveň nevratný zánik „posledního mohykána“, který pro malý zájem o reprodukci ani teoreticky svým genům nepomůže. Podle dostupných informací bude Mekong kvůli cejlonským slečnám vystřídán sice méně „hezkým“, ale o to zdatnějším Calvinem (který je „mukna“, tedy sloní samec bez klů). Ten toho času dlí v Ostravě a postaral se o první dvě česká slůňata. Navíc má k dnešnímu datu už třináct mláďat a další jsou na cestě.
Poté, co Calvin v Ostravě zanechá svoje geny, odjede se stejnou misí do Prahy. Ač původem z Kanady, je to „čistý“ Cejlonec a těch není v Evropě mnoho. V Praze na něj čekají čtyři slonice a bude jich šest, pokud přijdou další dvě, o kterých se na Srí Lance jedná.
Calvin po sobě zanechá v evropské sloní genetice podle všeho ještě velmi hlubokou stopu, možná až příliš hlubokou. Ostatně „ostravské mládě století“, samička Rashmi, má polorodého bratra Kandulu. Sice o něm neví, ale je to čistý „Cejlonec“. V Národní zoologické zahradě ve Washingtonu se narodil právě díky inseminaci.
Levné chovatelské zařízení je sice dobré pro záchranu druhu, ale ocení ho pouze odborníci. Pro běžného návštěvníka je takhle koncipovaná zoo nuda. Dvě nové mladé slonice z Cejlonu potvrzují, že „sloní diplomacie“ je několik tisíc let stará disciplína. A bude fungovat, dokud tady sloni budou.
O autorovi| Miroslav Zámečník • zamecnik@mf.cz
