Největším problémem země je chybějící růst exportu Zdá se, že krize eura víceméně skončila.
Rizikové prémie dál všeobecně klesají a dvě země – Irsko a Portugalsko – už ukončily programy finanční pomoci. Od nynějška se mohou samy financovat na trhu a jejich ekonomiky podle všeho opět začaly růst.
Naproti tomu Řecko má s plněním cílů svého programu finanční záchrany stále potíže a vede nekonečná jednání o dalším balíku multilaterální finanční pomoci. Celý problém lze shrnout do jednoho slova: export (či spíše absence jeho růstu).
Zprávám z Řecka v posledních dnech dominovalo oznámení, že vláda v roce 2013 dosáhla primárního rozpočtového přebytku (fiskální bilance minus dluhová služba). Poprvé za několik desítek let dokázala řecká vláda hradit výdaje z vlastních příjmů.
To je významný milník. Další, mnohem důležitější zpráva si však získala nepoměrně menší pozornost: v roce 2013 vyváželo Řecko méně než v roce 2012.
Tento chabý výkon lze těžko vysvětlit vzhledem k tomu, že všechny ostatní země na okraji eurozóny zaznamenaly solidní růst vývozu. Například portugalský export se v posledních letech zvyšoval asi o pět až šest procent ročně navzdory složitým vnějším podmínkám (jeho největším odbytištěm je Španělsko) a úvěrové krizi, kvůli níž exportéři jen obtížně získávali finance.
Ani slabá zahraniční poptávka, ani nedostatek financí proto nemohou být důvodem pro slabý exportní výkon Řecka. Rovněž nízká konkurenceschopnost není vysvětlením, poněvadž reálné (o inflaci očištěné) mzdové náklady klesaly v Řecku v posledních letech více než v kterékoli jiné zemi eurozóny s výjimkou Irska.
Bylo by však zvláštní vyvozovat na základě řeckých zkušeností závěr, že mzdová deflace je bezcenným nástrojem ke zlepšování konkurenceschopnosti, a to vzhledem k všeobecnému předpokladu, že Německo z ní nesmírně vytěžilo. Chabý exportní výkon Řecka tak musí mít jediné vysvětlení: řecká ekonomika zůstala natolik pokřivená, že nereaguje na měnící se cenové signály.
Tento nedostatek přizpůsobivosti je klíčový. V Irsku, Španělsku, ba dokonce i v Portugalsku export výrazně vzrostl, když se domácí ekonomika zhroutila a došlo k úpravě mezd. Tyto země však už byly v té době pružnější a v některých případech podnikly výrazné reformy.
Naproti tomu v Řecku neexistuje žádný důkaz, že by mnohé strukturální reformy předepsané Trojkou (Evropská komise, Evropská centrální banka a Mezinárodní měnový fond) vedly k jakémukoli zlepšení reálné situace. Řada ukazatelů efektivity fungování vlády a trhu práce se naopak zhoršila.
Zjednodušený argument, že Řecko nemá mnoho co vyvážet, tady neplatí. Problém netkví v tom, že by řecký vývoz byl nízký, ale spíše v tom, že nedokáže růst, což by nemělo být tak těžké s ohledem na nízkou základnu. Před několika lety se řecký export zboží a služeb rovnal portugalskému. Dnes má Portugalsko náskok téměř 20 miliard eur. Pro Řecko to představuje potenciální ztrátu více než deset procent výkonu.
Kvůli absenci růstu vývozu je tedy recese v Řecku mnohem delší a hlubší, než by byla za jiných okolností. Kdyby se řecký export zvyšoval stejným tempem jako portugalský (nebo španělský), recese už by byla u konce.
Absence exportního růstu navíc ztěžuje fiskální reformy. Vyšší export by znamenal nejen přímé zvýšení příjmů; měl by také multiplikační efekt na domácí ekonomiku, čímž by zvýšil příjmy ze spotřebních daní.
Řecko má dnes vyvážený běžný účet – po dvouciferných deficitech (vyjádřených jako procento HDP) před několika lety je to velký úspěch. Na rozdíl od jiných ekonomik na okraji eurozóny však tohoto zlepšení dosáhlo výlučně prostřednictvím snížení importu.
Z toho vyplývá, že dokud export nezačne růst, nemůže existovat žádná naděje na trvalé zotavení. Často se tvrdí, že při méně přísných úsporných opatřeních by byla domácí poptávka silnější. To je možná pravda, avšak silnější domácí poptávka by vedla k vyššímu dovozu, za který by se muselo platit vyššími exportními příjmy, poněvadž země si nemůže dovolit hromadit další zahraniční dluh. Bez exportu není růst: trvalá dluhová udržitelnost Řecka v konečném důsledku závisí na tomto klíčovém parametru.
Tím, co se v Řecku nepovedlo, nebyly fiskální reformy. Právě naopak: úsporný program byl možná až příliš úspěšný (a bolestný).
Byl to však nesprávný cíl.
Skutečně důležitým cílem pro jakoukoli zemi zahajující reformní program s dvouciferným schodkem běžného účtu musí být růst exportu. Právě nesplnění tohoto cíle oddělilo Řecko od ostatních.
Okolní svět bohužel může udělat jen velmi málo, aby Řecku zajistil vyšší export. Vládu lze přinutit ke schválení dekretů, na parlament lze zatlačit, aby přijal veškeré reformní zákony, jaké kdy lidstvo poznalo. Nakonec však záleží jen na tom, jak je reforma aplikována v praxi a jak na ni ekonomika zareaguje. Program finančních reforem uspěje či ztroskotá doma, ne v Bruselu či Washingtonu.
O autorovi| DANIEL GROS, Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka ředitel Centra pro evropské politické studie
