I kvůli událostem na Ukrajině Evropa hledá možnosti, jak se alespoň zčásti zbavit plynové závislosti na Rusku. A evropské země včetně Česka zpracovávají scénáře, co se stane v okamžiku, když budou dodávky zcela přerušeny. Podle odborníků se pravděpodobnost takového výpadku blíží nule. To se ale kdysi tvrdilo i o anexi Krymu.
Půl roku pohody
Proto se týdeník Euro pokusil zmapovat, odkud může Evropa brát plyn, pokud ji Rusové skutečně odříznou. „Stále věříme, že k žádnému přerušení dodávek nedojde. Už v roce 2009 jsme prokázali, že se umíme s krizovými situacemi vypořádat,“ zůstává optimistický mluvčí RWE Martin Chalupský. Jak vyplývá z jeho vyjádření, firma v případě možné krize chce těžit i z toho, že si jako celoevropský dodavatel vypracovala robustní nákupní portfolio, které obsahuje nejen ruský plyn, ale i smlouvy na dodávky od norských dodavatelů.
Teoreticky přicházejí v úvahu (a ministerstvo průmyslu v krizových scénářích s nimi počítá) čtyři náhradní zdroje: severní Afrika, Katar, USA, případně navýšení těžby v severní Evropě a Nizozemsku.
V klidu zůstává i jediný tuzemský producent zemního plynu, společnost MND, respektive její majitel KKCG. „Pokud výpadek potrvá půl roku, tak si s tím Evropa i Česko poradí, protože v současnosti jsou zásobníky plné. Firmy typu MND mají pro všechny zákazníky plyn uskladněn dopředu,“ tvrdí šéfka komunikace KKCG Dana Dvořáková. V této souvislosti stojí za zmínku, že společnost MND loni v březnu podepsala s ruským Gazpromem smlouvu o společné výstavbě podzemního zásobníku plynu v jihomoravských Dambořicích. Investici, která by se měla pohybovat lehce nad 2,5 miliardy korun, si firmy rozdělí napůl, zásobník má fungovat již v polovině roku 2016. Zatím jsou v Česku postaveny podzemní zásobníky o celkové kapacitě kolem tří miliard metrů krychlových. Ty jsou aktuálně ze sta procent plné.
S tím, co máme, ale samozřejmě nevydržíme věčně. Najít spolehlivé alternativní zdroje nebude vůbec jednoduché. A pokud se aspoň na jedné variantě nezačne pracovat velmi rychle, můžeme brzy jako za komunismu slyšet z rádia hlášení typu: „Odběr zemního plynu dle regulačního stupně číslo tři.“ Tedy úroveň nouzového režimu, v němž stát upravuje, respektive nařizuje objem dodávek a spotřeby zemního plynu. Nejprve by „přiškrtil“ největší odběratele, v případě potřeby i ty menší. S tím, že v topné sezoně přednost mají hlavně teplárny, nemocnice, školy a domácnosti.
Teoreticky přicházejí v úvahu (a ministerstvo průmyslu v krizových scénářích s nimi počítá) čtyři náhradní zdroje: severní Afrika, Katar, USA, případně navýšení těžby v severní Evropě a Nizozemsku.
Přemluv Nizozemsko
Začněme Evropou. Norsko (pokryje zhruba 25 procent české spotřeby) vyveze do Evropy lehce přes sto miliard kubických metrů zemního plynu ročně. Severská země je aktuálně na těžebních maximech. Další navýšení produkce si vyžádá investice za miliardy eur, což by se zcela jistě projevilo i zdražením dodávek. O kolik přesně, nelze odhadnout, záležet bude mimo jiné na použitých těžebních technologiích a přírodních podmínkách.
Tradičním evropským producentem zemního plynu je Nizozemsko. Země ale již několik let jasně dává najevo, že si chce uchovat zásoby pro svoji vlastní potřebu a utlumuje těžbu. Přemluvit Nizozemce, aby pomohli nahradit výpadek ruského plynu, asi nebude jednoduché.
Pokud se aspoň na jedné variantě nezačne pracovat velmi rychle, můžeme brzy jako za komunismu slyšet z rádia hlášení typu: „Odběr zemního plynu dle regulačního stupně číslo tři.“
Reálnější je tak náhrada ruských dodávek z neevropských zdrojů. Přepravní kapacity, které by vypomohly z nejhoršího, jsou již k dispozici, především pro zkapalněný plyn (LNG) po moři. Jen v roce 2011 se do Evropy touto cestou dovezlo necelých 87 miliard kubíků plynu, takřka totožné množství jako z Ruska. Problém ale zůstává v nabídce.
Jako příklad lze uvést jednoho z největších světových producentů zemního plynu – Katar. Země se aktuálně soustředí na dodávky do Asie, Číny, Jižní Koreje, na Tchaj-wan a do Japonska. Právě tito odběratelé jsou ochotni zaplatit dle odhadu analytiků až o osmdesát procent vyšší cenu než odběratelé z Evropy. Především díky Japonsku, které po havárii ve Fukušimě odstavilo z provozu své jaderné elektrárny a výpadek musí nahradit zvýšenou spotřebou fosilních paliv. Země je tak zcela závislá na dovozu zemního plynu, i z toho důvodu je ochotna za jeho dodávky zaplatit takřka cokoli. Co přesně znamená „cokoli“, je ale obchodním tajemstvím. Existuje však jistá naděje do budoucna. Katar plánuje nejen navýšení těžby zemního plynu, ale i objemu přepravy. I proto začal investovat miliony dolarů do výstavby nové infrastruktury počínaje dopravními terminály a tankery konče. Zda část nově budovaných vývozních kapacit bude směřovat do Evropy, si vyžádá ještě řadu dlouhých jednání a také ochotu Evropanů si za plyn připlatit.
V minulosti se hodně hovořilo o Alžírsku. Severoafrická země již do Evropy plyn dodává. Moc perspektivní ale není. Poslední odhady hovoří o tom, že má pod zemí přibližně čtyři biliony kubíků plynu, což odpovídá zhruba čtyřleté spotřebě Evropy. Nemluvě o ne vždy zcela stabilní bezpečnostní situaci v zemi.
Aktuálně se jedná i o zásobování Evropy íránským zemním plynem. Ten má spolu s Ruskem pod zemí největší zásoby. Než však do Evropy přiteče první kubík íránského plynu, musejí padnout obchodní sankce a hlavně se vybudovat potřebná infrastruktura.
Do Evropy by se tento plyn s největší pravděpodobností dostával ve stlačené formě (CNG, PNG) nebo zkapalněný (LPG), jako se již dováží tankery z Alžírska, Nigérie nebo Austrálie. Zemní plyn se na pobřeží stlačí nebo zkapalní a přečerpá do tankeru. V cílovém terminálu se přečerpá do zásobníků, odkud se postupně odpařuje a dodává do plynovodních systémů. Evropa již provozuje nebo se chystá budovat rozsáhlou síť terminálů, ty jsou doposud umístěny hlavně v jižní Evropě, Francii a Velké Británii. Náklady na budování infrastruktury jsou ale poměrně vysoké a investoři musejí počítat s dlouhodobou návratností. Často se hovoří i o možných dodávkách levného břidlicového plynu z USA. Američané ale dosud s vývozem váhají. Od těžby břidlicového plynu si hodně slibovaly i některé evropské země v čele s Polskem. Očekávání ale stále zůstávají nenaplněna.
Zdražení
Žádná z potenciálních alternativ k Rusku tedy není ideální a většinu nebude možné využít dříve než za několik let. A je tu ještě další drobná nepříjemnost, se kterou se budou muset odběratelé v případě náhrady dodávek ruského zemního plynu za jiné dodavatele vypořádat – výrazně vyšší cena. Třeba u katarského plynu by se Evropa musela pustit do cenové války s Asií. „Bude to znamenat minimálně o sedm eur za megawatthodinu více než nyní,“ konstatovala společnost MND. O hrozících vyšších cenách hovoří i další tuzemští dodavatelé a obchodníci. „V případě úplného zastavení ruských dodávek by na evropském trhu s plynem nastal převis poptávky nad nabídkou, což by jednoznačně mělo dopad na nákupní ceny,“ uvedla firma RWE. Obdobně reagovali i další oslovení. „Nakupujeme plyn na spotových trzích, jakékoli narušení současných podmínek kvůli situaci v Rusku by pro nás mohlo být likvidační. Garantujeme odběratelům dlouhodobě příznivé ceny, skokový nárůst bychom museli platit ze svého, což by bylo velmi nepříjemné,“ konstatoval šéf jednoho z dodavatelů energií.
Ropná pohoda
Mnohem jednodušší by bylo nahradit výpadek dodávek ropy z Ruska do Česka. I na tuhle variantu se na ministerstvu průmyslu a obchodu chystají, tedy prozatím alespoň produkcí různých krizových scénářů. „Při dlouhodobém výpadku dodávek ropy by Česká republika uměla zajistit alternativní dodávky ze světového trhu přes ropovod TAL/IKL,“ uvedlo ministerstvo.
Podstatná část ropy do Česka proudí ropovodem Družba, který začíná v ruské Samaře a vede do běloruského města Mozyr, kde se rozdvojuje na severní větev (vede přes Polsko a Německo) a jižní, která spojuje Ukrajinu, Maďarsko, Slovensko a Česko. Loni se Družbou do Česka přepravily čtyři miliony tun ropy, přes IKL pak 2,6 milionu tun. Českou větev Družby ovládá státní Mero. Firma před časem získala i pětiprocentní podíl v ropovodu TAL. Teď se tahle investice ukazuje jako velmi prozíravá. TAL vede z italského Terstu, kam se vozí ropa ze zemí Blízkého východu, ze severní Afriky a z Kaspického moře, dále vede do Rakouska a Německa, kde je napojen na ingolstadtský ropovod IKL, kterým ropa proudí do rafinerií v Kralupech a v Litvínově.
Podílníci v TAL mají před dalšími zájemci o přepravu přednost. „Objem ropy, který lze TAL přepravit nad rámec schváleného objemu přepravy, závisí na volné kapacitě ropovodu, která se v průběhu roku mění,“ řekla mluvčí společnosti Mero Radomíra Doležalová. Současně upozornila, že doba nutná na přesměrování přepravy na ropovodní systém IKL/ TAL je zhruba šest týdnů. Zda by byly ceny ropy z jiných než ruských zdrojů méně výhodné, Mero neuvedlo s tím, že přepravu suroviny zajišťuje podle požadavků České rafinérské, a není tudíž o cenových podmínkách informováno.
Majoritním vlastníkem České rafinérské je skupina Unipetrol. Tu ovládá polská firma PKN. Týdeník Euro poslal do Unipetrolu otázky týkající se zajištění náhradních dodávek ropy. Po několika dnech se ale z firmy vrátily s tím, že se nepodařilo najít nikoho, kdo by je byl schopen zodpovědět.
Čtěte také:
Putin: Sankce ruskou ekonomiku posílí
