Mučidlo, který nemučí, je naprd. Stejně jako začínat výuku němčiny vyjmenovanými slovy po „z“. Tak míní Veverka z Bitýšky, univerzální Žid Mareš a vůbec všechny ty postavičky, které mají aspoň pět pohromadě. A proto žádný nekrolog! Umínil jsem si to už zhruba před třemi lety, kdy jsem se dozvěděl, že pan Smoljak je na tom bledě. Jako správný fachidiot jsem usoudil, že až se „TO“ stane, k dovršení neštěstí pan Smoljak umře v neděli a my nekrolog vydáme až za osm dní. Všechny nekrology už budou dávno napsány a přečteny, a budeme vypadat, že opisujeme. Proto jsem si tehdy poznamenal jen pár nápadů, z nichž nekrology obvykle nesestávají. Pan Smoljak bohužel „nezklamal“, umřel minulou neděli, tak se mi to teď hodí.
*
Máme-li věřit oficiálním údajům, Ladislav Smoljak od roku 1966 napsal – z valné části ve spolupráci se Zdeňkem Svěrákem – 18 divadelních her a předlohy k osmi filmům, z nichž čtyři režíroval; pátý vytvořil podle předlohy Zdeňka Svěráka. Což vychází na zhruba jeden opus za necelé dva roky. Kdyby byl placen od kusu, jako řekněme Shakespeare, večeřel by denně leda brambory a mlíko. Pro srovnání: Voskovec s Werichem stihli před válkou čtrnáct her a pět filmů za pouhých třináct let, a to nepočítám písňovou tvorbu a aktuální revue. Dnes filmoví a televizní režiséři a scenáristé, kteří jsou, jak my Češi říkáme, v laufu, třeba Marek Epstein nebo Jiří Vejdělek, chrlí dva, tři, i čtyři opusy ročně. Jan Hřebejk je od roku 1996 podepsán už pod čtrnácti režiemi. Samozřejmě že pilnější byl i Jára Cimrman; jak známo, v jeho pozůstalosti „se našlo 28 celovečerních her (z toho dvě kompletní celovečerní hry karetní) a sedmnáct her jednoaktových, vesměs divadelních“.
Takže po 44 letech vydá kompletní dílo tandemu Smoljak–Svěrák na jednu středně tlustou knihu a celkem nenápadnou poličku s DVD… Zíráme na tu relativně skromnou hromádku jako na modrý Mauritius. Ladislav Smoljak by totiž mohl pohodlně večeřet jen bifteky, protože ta kupka zaujala v české kultuře posledního století monumentální prostor srovnatelný s Jaroslavem Haškem, V+W nebo Bohumilem Hrabalem. Jenže i ti, každý z nich, odevzdali pozůstalému národu mnohonásobně větší objem písmen, scén a celuloidu. Co to vlastně na té hromádce podepsané S+S máme?
Zdeněk Svěrák v rozhovoru, který poskytl v den Smoljakova úmrtí MF Dnes, vzpomínal, jak zpočátku byli tak nabití nápady, že do jedné hry jich dostali tolik, že by to vystačilo na hry dvě. Dobrá, proč tedy takové ředění nepoužili ani o dvacet či čtyřicet let později?
Pro odpověď si zaskočme namátkou do hry Blaník, která měla premiéru v roce 1990. Kdyby to nebyl dramatický kus, divák by si ho mohl splést se seznamem námětů středně velkého filmového studia na příštích deset let. Během jediné hodiny se před užaslým divákem nastíní, zauzlí, rozuzlí a vypointuje:
Jak asi žije blanické vojsko v legendární hoře?
Jak zblbne vrchní velitel, když je náhodou svatořečený?
Jak moc mimo mísu bývají nejvyšší šéfové?
Jak dopadne revoluční nadšení, když sedne na přiblblého učitele?
Jak pražská revoluce zákonitě dopadne na venkově?
Jak kličkovat mezi Germány a kolosem velkoruským.
Byli husité opravdu blouznivci?
Jak povstala severojižní magistrála?
A jak dostihy ve Velká Chuchli.
K čemu je dobrý špeh, který si v terénu rád přihne.
Do toho se nám množí jeskyňky, generál Windischgrätz přijde o manželku, učitel Chvojka najde latrínu a proč musel být popraven chudák Kozina. A tak dál, až po neuvěřitelné pointy, že svatý Václav v hoře vůbec není a dunění vycházející z Blaníku způsobuje hra v kuželky. A všimněte si, že do toho ještě netahám legendu o jistém Cimrmanovi.
V Blaníku není originálních nápadů, motivů a zápletek na dvě, ale na pět her! dát tohle dohromady, aby stroj dramatu hladce fungoval, beze švů a jediného hluchého místa, je prakticky nemožné. Jenže dva Češi to předvedli patnáctkrát za sebou na divadle a přinejmenším ve čtyřech filmech – Kulový blesk, Marečku, podejte mi pero, Na samotě u lesa a Vrchní prchni. Panuje podezření, že v případě Marečka a Kulového blesku si dokonce schválně vybrali základní situaci s až marnivou spoustou postav, aby se jim tam všechny nápady vlezly. Je to těžší než stavět plachetnici ve flašce a dva kusy do roka, nota bene ve dvou a za divadelního provozu, se takhle dělat nedají.
Víte, co mi to ale připomíná? S prominutím Hollywood. Tedy Hollywood nebo Broadway v ideálním smyslu, totiž dokonalé řemeslo. Jenže v Hollywoodu na výrobku makají zástupy scenáristů a dramaturgů a stejně se zadaří zřídkakdy. Ostatně i ten Hollywood by mohl na „Cimrmanech“ cepovat své scenáristy. Čítankovou ukázkou je třeba podání kratinkého motivu ze semináře k Poslu z Liptákova, kde Cimrman při simultánce v Madridu hrozí velmistru Capablankovi dvojitým šachem.
Capablanka zahlásil tah na b12 (spontánní smích jen na některých místech publika), čímž se ocitl zcela mimo šachovnici (smích ve větší části hlediště), a zaznamenal tak první aut v dějinách šachu (všeobecné veselí). Gradaci samozřejmě ocení i vnímavější diváci, kteří se smáli už na b12, zatímco diváci, kteří se na b12 nesmáli, se nakonec zasmějí sami sobě. Dala by se na tom vyučovat strategie gagu.
*
Hry a filmy tandemu S+S jsou koncentrované jako 120procentní roztok. Někdy dokonce působí jako rekordní řada sentencí a aforismů, nad nimiž by zbledl i Oscar Wilde.
Na tomto místě bych rád parafrázoval jednou vybroušenou arabskou miniaturu, ale bude to krátké a k věci.
Vezír přiběhne před Sultána: „Vládče, právě jsem procházel po trhu a spatřil jsem tam Smrt. Slídila mezi stánky a několikrát na mě pohlédla. Bojím se, že si mne vybrala. A proto tě prosím, abych směl narychlo uniknout do Samarkandu, do večera tam dorazím.“ Sultán svolí, ale zvědavost mu nedá a pošle biřice na tržiště. Opravdu Smrt přivedou.
„Vím, že jsi zavítala do mého města,“ praví Sultán, „můj vezír mi o tobě vyprávěl a chtěl jsem se s tebou seznámit.“
„Viděla jsem tvého vezíra dnes ráno na tržišti,“ odvětí Smrt, „a velmi jsem se podivila, co zde pohledává. Dnes večer totiž máme schůzku v Samarkandu.“
Orientálně zdlouhavé, i když působivé. A teď si všimněme, jak podobně intenzivní pocit historické osudovosti vyvolávají S+S.
V semináři z Posla z Liptákova se cituje z kroniky obce Liptákov. Po několika gradujících hláškách do rozmarné nálady zazní: „… Jinak se toho roku nic zvláštního nepřihodilo. Zemřela Vávrová Anežka, podruhyně z č. p. 19, a manželům Henleinovým se narodil syn Konrád.“
Stačí přesně dvě věty. Zatímco ale arabský mistr na tomto místě končí, my si můžeme pozorovat, jak Smoljak se Svěrákem dál neúnavně vyšívají svou krajku ještě dobré dvě hodiny. Publikum nestačí zírat. Dýchavičně drží krok s tím úprkem o závod a nestačí tatíkům převlečeným za vědce převlečeným za herce, kteří s plnými kufry vymazlených nápadů chytají svůj vlak. A tak můžeme vesele utrácet za vstupenky a DVD, protože hru a její spodní vrstvy se vyplatí sledovat dvakrát, třikrát nebo desetkrát. Docela dobrý obchod: Diváci ať v té obžerné mnohosti objevují stále nové a nové pochoutky, a pan Smoljak teoreticky může nadále večeřet jen bifteky.
*
Stále se nezmiňuji o Cimrmanovské legendě… Zato padla zmínka o Voskovcovi s Verichem, o Hrabalovi a Haškovi. Na Jaroslava Haška si vzpomenu, kdykoli se v Blaníku roku 1848 dozvím, že v Louňovicích zbourali chlívky a na jejich místě postavili kuželnu – za peníze, vybrané na protihabsburské povstání. Hořkosměšnou polohu jako z Hrabala připomene v téže hře Veverka z Bitýšky, na němž právě selhal mučicí nástroj jménem Albánská rukavice, protože tam budou asi „stržený vinty“. Vezme mučidlo a praví: „Já to vezmu do cely a dám to do richtiku. Mučidlo, který nemučí, je naprd.“ A jak daleko od Hrabala jsou postavy zedníka na invalidní židli z filmu Na samotě u lesa, pana otce-mlynáře z téhož filmu, či inženýra Severýna z Kulového blesku?
A vůbec to není plagiát, totožný je jen inspirační zdroj. Takhle nějak v naší zemi už hodně desetiletí reagujeme na čurbes, v nějž se nám proměnilo 20. století, a vlastně už i to naše. V tom jsme všichni podobní, až na Smoljaka se Svěrákem, kteří se liší schopností rozpřáhnout náruč a obejmout v ní císaře Franze Josefa i internet, a to ve třech větách.
Jo, ještě ten Voskovec s Werichem. Tak si to poslechněte (zase ze hry Blaník, ať neodbíháme):
„Já jsem Smil Flek z Nohavic.“
„A čím vám to pustilo?“
*
Á propos Cimrman. O divadle Járy Cimrmana se někdy říká, že je výlučnou scénou pro vzdělané vrstvy. Fakt? Nebude zrada spíše v tom, že divadlo má jen pár desítek sedadel a „nejsprostší vrstvy“ nemohou přes noc stát frontu na lístky, když v sedm ráno musí k soustruhu, do kanceláře nebo na obchodní jednání? Zato večer si doma po pivku mohou pustit třeba ony čtyři filmy, které kupodivu mají i ty „nejsprostší vrstvy, kurva“ rády. Najdou v nich tentýž marnotratný přetlak nápadů, tutéž úspornost dovedenou až k aforičnosti, tytéž postavičky vybavené svéráznou imunitou proti úkladům moci a náhody.
Vzdělané vrstvy ať si slintají nad operou bez hudby a Hamletem bez Hamleta, nad trestáním učitele učitelem, nad filosofií externalismu… Za dveřmi beztak vždycky číhá Hliník, který se odstěhoval do Humpolce, zatímco chčije a chčije. Cimrmanovská legenda s tím, pardon, nemá mnoho společného. Za padesát šedesát let budou beztak objeveny všechny Cimrmanovy hry, vynálezy, psychiatrické metody, historické zásluhy a fyzikální vzorce. Pak sice neupadne v zapomnění, ale změní se v jednu položku gigantického seznamu nápadů S+S.
Už nyní však můžeme Cimrmanovi přičíst jeden ekonomický zákon. Slavný Paretiho princip 20 : 80 vyjadřuje myšlenku, že 80 procent výsledku vyplývá z 20 procent úsilí. Naproti tomu Cimrman praví, že sto procent výsledku pramení ze sto procent práce. Smoljak se Svěrákem to v letech 1966 až 2010 experimentálně prokázali. Možná by se to dalo aplikovat i v byznysu. Anebo – a to by teprve byl mazec – v politice.
Tváří v tvář Smoljakově a Svěrákově aplikaci jsme však zatím všichni samý debil, blbeček, debil, blbeček, debil, blbeček, jenom támhle vzadu, to je snad jediná výjimka, sedí dva blbečci vedle sebe.
Více na straně 102.
