Topolánek se rozchází s prezidentem v postoji k Pekingu
Nejprve to vypadalo jako přeřeknutí Mirka Topolánka. Když v říjnu mluvil o příčinách české prohry s Chorvatskem v boji o křeslo v Radě bezpečnosti OSN, prohlásil, že o hlasy některých zemí by ani nestál. A vedle Běloruska, Severní Koreje, Barmy a Venezuely za takovou zemi označil také Čínu. Tedy nejlidnatější zemi světa, o jejíž trh bojují podnikatelé ze všech koutů zeměkoule. Čína je přitom také zemí, která vůči Česku vykazuje značný obchodní přebytek. Zájmem Česka - který zatím nikdo nezpochybnil - je tedy maximálně zvýšit export do „říše středu“.
Před několika dny Topolánek opětovně potvrdil, že svá slova myslel vážně. V televizi Prima opět zařadil Čínu do stejného pytle jako Severní Koreu, Kubu a Venezuelu a všechny označil za země, které „jsme ani neoslovovali“. Ve stejném pořadu pak premiér paradoxně tvrdil, „že možná poprvé máme konzistentní a čitelnou zahraniční politiku, a dokonce se nehádáme s prezidentem“.
Klaus: Země 21. století.
Byl to však právě prezident Václav Klaus, kdo ve svém projevu u příležitosti státního svátku označil vztahy se světovými velmocemi za jednu z pěti hlavních rovin českých vnějších vztahů. Čínu mezi těmito velmocemi jmenoval jako první a zmínil se také o Indii a Rusku. Klaus doslova o těchto zemích řekl: „Cokoli si myslíme o jejich minulosti či jakkoli oceňujeme (nebo neoceňujeme) jejich současnost, důležitými zeměmi 21. století budou. Nevšímat si jejich dnešního úsilí a podceňovat jejich rychlý všestranný rozvoj by bylo z naší strany hrubou chybou. Hledejme proto cesty, jak vztahy s těmito zeměmi posilovat a jak přitom prosazovat naše zájmy a jak uplatňovat námi zastávané hodnoty, aniž by utrpělo jedno či druhé. I v těchto věcech se braňme zjednodušeným nálepkám novinových titulků.“ Pokud se však některé noviny takového „zjednodušení“ dopustily, určitě neučinily nic jiného než Mirek Topolánek.
Na druhé straně mohou být Topolánkova slova sympatická těm, kteří je berou jako určité vyvažování onoho přehnaného „omámení Čínou“, jež je vytýkáno bývalé vládě Jiřího Paroubka.
Číňané mají navrch.
Týdeník EURO má informace, že právě Čína mohla sehrát podstatnou roli v české porážce na půdě OSN. Číňané zřejmě právem považovali Česko za zemi, s níž se pravděpodobně nedomluví. Je samozřejmě otázkou, shodne-li se Peking nakonec lépe se Záhřebem, ale přinejmenším se zdá, že bariéra v tomto případě je přece jen o něco menší. Čína zřejmě mohla při hlasování o české a chorvatské kandidatuře ovlivnit především africké země. Není žádným tajemstvím, že Peking na černém kontinentu tvrdě prosazuje své zájmy a že mnozí Afričané také ve spolupráci s Číňany hledají novou naději pro své ekonomiky po dřívějších zklamáních - ať už se zklamali v bývalém Sovětském svazu a jeho spojencích nebo v Západu.
České ambasády v některých afrických zemích se mohly i velmi aktivně snažit o získání podpory pro kandidaturu Prahy, ale vyhlídky na úspěch zřejmě končily ve chvíli, kdy do hry vstoupila větší ambasáda s výraznějším ekonomickým vlivem. Tedy čínská. Česko přitom v minulosti vztahy s africkými státy podceňovalo. Podle některých zdrojů tomu tak bylo zejména za ministra zahraničí Cyrila Svobody (KDU-ČSL) - tedy v době, kdy v čele vlády stáli jako premiéři sociální demokraté.
Kmoníček v akci.
Za diplomata blízkého ČSSD je považován současný velvyslanec v Indii Hynek Kmoníček. Týdeník EURO zaznamenal názor, že právě on naopak sehrál pozitivní roli při získávání hlasů pro Česko. Nebýt Kmoníčka, porážka s Chorvatskem by byla ještě mnohem krutější, zaznívá v pražských politických kruzích - bezpochyby těch, které mají blíže k ČSSD. Chorvatsko nakonec dostalo v prvním kole hlasování o čtyři hlasy více než Česko.
Kmoníček je bývalý náměstek ministra zahraničí a později rovněž velvyslanec při OSN, který se do New Yorku vydal i nyní - pár dní před volbou nových nestálých členů Rady bezpečnosti. Nebyl sám, velvyslanců se zvláštním posláním, kteří měli podpořit kandidaturu Česka, bylo pět. „Šlo o velvyslance znalé systému OSN, navíc se silným postavením v různých cílových regionech,“ sdělilo týdeníku EURO české ministerstvo zahraničí. Během tří týdnů před volbou zamířili do New Yorku kromě Kmoníčka také velvyslanec v Tunisku Jaromír Přívratský, ambasador v Chile Lubomír Hladík a také bývalí velvyslanci v Lucembursku a Jihoafrické republice Pavol Šepelák a Jaroslav Siro. Černínský palác (pražské sídlo ministerstva) uvádí, že jejich práce byla „přínosem kampani“.
Týmová práce.
O Kmoníčkovi se však v kuloárech hovoří nejvíce. Což je logické, neboť působil jako velvyslanec při OSN a také podle vlastních slov stále osobně zná zhruba sedmdesát procent ambasadorů jednotlivých zemí v New Yorku. Sám Kmoníček však svou úlohu při jejich přesvědčování nechce přeceňovat. „Byla to týmová práce,“ říká. Doufá, že on sám pár hlasy ve prospěch Česka také přispěl, ale zároveň připomíná, že konkrétní přínos jednoho diplomata ani zhodnotit nelze.
Současný velvyslanec v Indii nicméně připouští, že šance ovlivnit diplomaty přímo v New Yorku nebyla nereálná. Jasný příkaz, koho volit, totiž dostává z ústředí v národní metropoli asi tak 50 až 60 států ze dvou stovek. Na druhé straně se ovšem stalo i to, že jistá země navzdory písemnému závazku Čechy nepodpořila právě kvůli příkazu z ústředí dát hlas Chorvatsku.
Nápad vyslat Kmoníčka a další diplomaty však zase tak originální nebyl. To, že se newyorský tým země, která usiluje o členství v Radě bezpečnosti, posílí bývalým velvyslancem při OSN, je standardní postup. Sám Kmoníček se v americkém velkoměstě potkal s Ivanem Šimonovičem - bývalým chorvatským ambasadorem, který nyní přednáší na Záhřebské univerzitě teorii práva a státu i mezinárodní vztahy a působí ve funkci prorektora. Také Šimonović, kterého do New Yorku vyslal ještě bývalý chorvatský prezident Franjo Tudjman, ve dnech před česko-chorvatským soubojem určitě nezahálel.
