Českou zahraniční politiku vykonávám já, ne nějaká šedá eminence, tvrdí šéfdiplomat Lubomír Zaorálek
Úsloví „Co Čech, to euroskeptik“ nemá Lubomír Zaorálek rád a dělá všechno pro to, aby se země téhle nálepky zbavila. Proto se minulý týden pořádně namíchl, když týdeník Economist napsal o českých skepticích, kteří proti Evropě buď bojují, nebo si z ní dělají legraci. Do redakce britského časopisu nechal napsat repliku, že jsme jiní. „Dopálilo mě to, protože kamkoli přijedu, zdůrazňuji, že máme novou vládu a novou pozici vůči Evropské unii. Snažíme se do Evropy doručit srozumitelné postoje,“ argumentuje ministr zahraničí, který letos v lednu vyměnil úřadovnu stínového šéfdiplomata v Lidovém domě za tu v prvním patře Černínského paláce.
* V úřadu jste čtyři měsíce – už nám v Evropě zase rozumějí? Vědí, co chceme?
Břímě nejednotné a rozrůzněné evropské politiky je velké. A poškodilo Česko nejen navenek, ale i zevnitř. Nevedla se tady debata o tom, kam v Evropské unii směřovat a jak toho dosáhnout. A když se nedokázali domluvit ani politici, lidé se o Evropu přestali zajímat. EU se nám smrskla na místo, kde se rozhoduje o křivosti banánů, a už nás ani nezajímá, že spoustu předpisů si nevymyslel Brusel, ale horliví čeští úředníci.
* Teď už se politici domluví?
S premiérem Bohuslavem Sobotkou, který stojí nejvýše z hlediska výkonu evropské politiky, mi nečiní problém dolaďovat názory na Unii. Známe se dlouho a víme, co od sebe můžeme očekávat. V případě prezidenta jde o novou kapitolu a já jsem od počátku dbal na to, abychom minimalizovali případné neshody. Snažím se tomu věnovat pravidelně. Neříkám, že máme schůzky pevně dané v kalendáři, ale když jsme oba v Česku, tak se sejdeme. Říkáme si, kdo má jaké informace, a porovnáváme své zdroje. A nebavíme se jen o obsazení míst velvyslanců, ale i o velkých evropských tématech, jako je ukrajinská krize nebo východní partnerství. Dávám prezidentovi najevo, že vláda stojí o to, aby ji podpořil. Právě v otázce ukrajinské krize jste se jako nový ministr v Bruselu uvedl kritikou ruské invaze. Nedávno jste také řekl, že jako členové NATO musíme dodržet své závazky, což obnáší v případě potřeby poskytnout své území.
* Nestává se z vás tak trochu „oranžový Karel Schwarzenberg“, jak o vás napsal expremiér Jiří Paroubek?
S panem Paroubkem se v mnoha bodech nazírání na zahraniční politiku rozcházíme. Nicméně ten dojem, že po odchodu Karla Schwarzenberga nenastal v české diplomacii dramatický rozkol, je dán tím, že Schwarzenberg sváděl s premiérem boj o to, jak se má Česko vůči EU chovat. Mnohé jeho kroky jsem podpořil ještě jako opoziční poslanec. Schwarzenbergův problém byl v tom, že jeho hlas byl izolovaný a nedokázal se prosadit.
* V čem se s ním naopak názorově rozcházíte?
Schwarzenberg je členem strany, do které patří také Miroslav Kalousek. A jako jsme se s ním přeli o státní rozpočet, neshodneme se ani v tom, co by Evropa měla dělat. Neberu tu legendu o marnotratných Řecích, kteří způsobili hospodářskou krizi, protože otázka viny je mnohem složitější. Nesouhlasím s tím, jak se EU postavila ke krizi, a její způsob řešení problému považuji za vadný. Evropa neudělala to klíčové – nepodpořila růst a zaměstnanost. Naopak. Pumpování peněz především do finančních trhů vedlo v řadě zemí ke zvýšení sociální nerovnováhy. Nevím o tom, že by Karel Schwarzenberg byl touto sociální otázkou zrovna zmítán. Ideálně už příští měsíc bychom do Bruselu měli napsat jméno našeho kandidáta na eurokomisaře.
* Je pro vás důležité, aby to místo bylo obsazeno politicky, nebo přímo stranicky?
Mně nejde o to, abychom měli jakéhokoli evropského komisaře, ale takového, jenž je schopen utkat se s otázkami, které jsou pro budoucnost Evropy zásadní. Pro mě je důležité, aby celá Evropská komise dokázala čelit sociální nerovnosti, která je podhoubím pro politický extremismus. Evropské instituce to nejsou schopny zařídit samy, to rozhodnutí musí vzejít z národních parlamentů. Proto jsme již před volbami jednali s partnery z evropských sociálnědemokratických stran a hledali společné řešení.
* A to se povede jenom tehdy, když bude Evropské komisi šéfovat eurosocialista Martin Schulz…
To netvrdím. Sociální demokracie v poukazování na nerovnost v Evropě přece není sama. Je to velké téma, které pravidelně rozvíjí třeba Financial Times. A to věru není žádný levičácký deník.
* Považoval byste za svou prohru, kdyby Česko nakonec do Evropské komise vyslalo Pavla Teličku, který má čistě početně největší mandát z eurovoleb?
Pavel Telička opravdu není můj tip na komisaře. Český eurokomisař by měl mít předpoklady k tomu, abychom ho mohli označit za představitele veřejného zájmu. Pan Telička byl na straně těch, kteří z evropského řešení krize zajímavě profitovali. Tím, jak vystupoval v předvolebních debatách, mě přesvědčil o tom, že on není představitel většiny, která by chtěla, aby tu EU byla i pro ni. Váš doposud nejkontroverznější krok byla dubnová cesta do Číny.
* Čistě ekonomicky viděno je přitom Čína co do velikosti investic v Česku a počtu lidí, které u nás zaměstnává, někde na úrovni Norska. Proč se podobné velké cesty nedělají třeba právě do Norska?
Do Číny jsem nejel proto, abych něco za něco směňoval. Tady jde o víc než nějaký kšeft. Víc než o to, něco udat, prodat, získat. My jsme stáli před situací, jak dál pokračovat ve vztahu s Čínou. Buď dál udržovat ten zamrzlý a vlastně neexistující dialog, nebo se to pokusit změnit. Důvody, proč jsme se rozhodli pro nastartování nových vztahů, jsou zřejmé. Čína za posledních deset dvacet let kompletně změnila své postavení. Bez ní nedokážeme řešit žádnou globální otázku – ať už se to týká terorismu, životního prostředí, nerostných surovin nebo jaderné energetiky. Role Číny roste před očima. Nejsem si jist ani tím, že by se čínská ekonomika měla zadrhnout, jak se někdy prorokuje. Číňané pociťují ekologické i sociální problémy a já znám celou řadu českých firem, které již s Čínou obchodují v oblasti technologií pro využití obnovitelných zdrojů. Z hlediska dynamiky modernizace a hledání nových technologií těžko najdeme zemi, která by toho v poslední době předvedla více.
* Nemáte obavu, že Česko dodá kvalitní západní technologie, které pak Číňané okopírují a dodají je do Evropy za zlomek ceny?
Mluvil jsem s několika firmami z různých oblastí a ujistily mě, že si své know-how dokážou ohlídat. Mimo jiné proto, že jde o náročné technologie, které není možné v krátké době tak snadno okopírovat. A to nejsou velké společnosti, mají třeba padesát až sto lidí.
* Na přípravě té cesty se podílela Smíšená česko-čínská komora vzájemné spolupráce, kterou ovládá Jaroslav Tvrdík a lidé napojení na investiční skupinu PPF. Nakolik právě oni určují českou zahraniční politiku?
O otevření dialogu s Čínou rozhodlo ministerstvo zahraničí po konzultaci s premiérem a prezidentem. Ten krok jsem otevřel na vládě, informoval jsem o něm ministry, cesta do Číny byla prodiskutována s předsedy koaličních stran. Vše bylo pod demokratickou kontrolou. Teprve pak jsme debatovali s komorou, která se Číně dlouhodobě věnuje. Opravdu není možné, aby strategii zahraniční politiky určoval někdo jiný než ten, který k tomu má mandát.
* Iniciativa k cestě do Číny tedy nepřišla od soukromého subjektu?
Iniciativa možná není správné slovo. Já sám se o evropsko-čínské vztahy zajímám již léta, podpora vztahů s Čínou byla součástí volebního programu ČSSD. Čili bylo jen logické, že když se sociální demokracie dostala do vlády a měla tu možnost, začala svou myšlenku realizovat. Restartováním vztahů s Čínou jsem nepřekvapil ani premiéra, ani voliče. Rozhodně nám k tomu nemusel dávat nikdo impulz zvenku.
* Mluvil jste o restartu. Vidíte kromě Číny ještě nějakou jinou zemi, kde by bylo potřeba naše vzájemné vztahy také restartovat? Kde má česká zahraniční politika rezervy?
Myslím, že zamrzlé zůstaly i naše vztahy s Rakouskem. Ačkoli je to náš soused a země i turisticky hojně Čechy navštěvovaná. Politický dialog s Rakouskem byl v minulosti slabý a nevýrazný, navíc poznamenaný některými nepříliš šťastnými výroky a tématy, jako byl vztah k dějinám nebo jaderná energetika. Sám jsem to zažil před deseti patnácti lety, když jsme se některá témata pokusili otevřít na parlamentní půdě. To nás pak naši rakouští kolegové rychle zchladili. Nemá ale cenu ohlížet se zpátky. Časy se mění a Rakousko má mladého, dynamického ministra zahraničí (sedmadvacetiletý Sebastian Kurz – pozn. red.), takže se přímo nabízí zkusit něco nového. Jedna z mých prvních cest vedla do Rakouska a s mým rakouským protějškem se snažíme naše vzájemné vztahy oživit a dát jim nový podnět.
* Pomáhají vám v tom známosti v rámci eurosocialistů?
Myslel jsem, že přijdete zase s nějakou šedou eminencí. Ale ano, pomáhá nám to nesmírně. S rakouskými sociálními demokraty jsme se potkávali ještě v opozici. Známe se a nemusíme zjišťovat, kdo jsme. Když máte kontakty z minula, dveře se otevírají výrazně rychleji.
* Rakousko je sousední země, ale váš resort obnáší prakticky celý svět. Když se podíváte na mapu diplomatických zastoupení, nemáte pocit, že někde naše zastupitelské úřady chybějí? Nebo naopak přebývají?
Na síti zahraničních zastoupení je fascinující a překvapivé, že se za posledních sto let téměř nezměnila. Struktura zůstává víceméně stejná a změny jsou jen drobné. Určitě je to dobrý kapitál, nikde jinde nemá Česko tak hustou síť, na níž by šlo stavět. Problém je ovšem v tom, že kvůli škrtům, které tu proběhly za ministrování Karla Schwarzenberga, fungují mnohé zastupitelské úřady v nejnižším možném složení. Chabě obsazené úřady pak nejsou schopné vstřebávat další úkoly. Což je omezující, protože diplomacie by měla být službou veřejnosti. A měla by přispívat i k hospodářské politice vlády ve formě ekonomické diplomacie. Potřebujeme zvednout českou ekonomiku a je i úkolem diplomacie, abychom pomohli českým exportérům a přilákali investice.
* Měly by na takové chabě obsazené ambasády přijít posily z ministerstva zahraničí? Nebo třeba z resortu průmyslu, který budoval a posléze opět začal rozpouštět svoji vlastní síť zahraničních zastoupení?
Chceme vypracovat systém, který by specialistům a odborníkům ministerstva průmyslu umožnil nejprve absolvovat u nás diplomatickou průpravu, aby se pak mohli stát součástí ambasád. Samozřejmě poté, co se vytipují místa, kde to má smysl. Myslím, že vůle je dostatečně silná na to, abychom vytvořili systém, v němž se nebudou házet klacky pod nohy a vést poziční války mezi resorty. Novou koncepci by měli pocítit i podnikatelé. V Praze by mělo vzniknout jednotné místo, kde by se scházely informace z obou ministerstev. Řekněme, že pod hlavičkou CzechTrade by tam zájemce měl dostat jasný servis a měl by odcházet s tím, že ví, co a kde je stát pro něj v zahraničí schopný udělat. Vypracujeme manuál, podle něhož bude moci každý postupovat. A chceme také měřit úspěšnost ekonomické diplomacie, tedy vyhodnocovat využívání služeb, spokojenost klientů i reálně dosažené výsledky v konkrétních zemích.
* Takže konečně jednoduchý systém?
Ano, transparentní, srozumitelný a funkční. Tak, aby podnikatelé věděli, kam mají jít a co od nás v zahraničí čekat. A to se pokusíme jim nejen říct, ale i napsat.
Restartováním vztahů s Čínou jsem nepřekvapil ani premiéra, ani voliče. Rozhodně nám k tomu nemusel dávat nikdo impulz zvenku.
Lubomír Zaorálek (57)
• Vystudoval filozofii a politickou ekonomii na Univerzitě Jana Evengelisty Purkyně v Brně. • Před rokem 1989 pracoval jako dramaturg ostravského studia Československé televize a v sekretariátu Československé socialistické strany. • V lednu 1990 byl za Občanské fórum kooptován do Federálního shromáždění, pracoval jako zastupitel a radní města Ostravy. • Největší část své kariéry strávil jako poslanec za ČSSD (od roku 1996) a funkcionář Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR. V letech 2002 až 2006 sněmovnu vedl, mezi lety 2006 a 2013 byl jejím místopředsedou. • Postupně byl členem Československé strany socialistické, Občanského fóra, Občanského hnutí. Od roku 1994 je věrný ČSSD, v roce 2009 se stal jejím místopředsedou. • Je předsedou představenstva Masarykovy demokratické akademie. • Dlouholetý stínový ministr zahraničí se stal šéfem české diplomacie letos v lednu. • Je rozvedený, má tři děti. Pavel Telička opravdu není můj tip na komisaře. Byl na straně těch, kteří z evropského řešení krize zajímavě profitovali.
O autorovi| Blahoslav Hruška • hruskab@mf.cz
