Čínský vůdce Si Ťin-pching si nechal posvětit obrovskou moc; jak ji využije, je druhá věc. Z jeho síly těží i Jaroslav Tvrdík. Home Credit Petra Kellnera a Jiřího Šmejce se kvůli jeho ekonomické politice naopak ocitl v delikátní situaci.
Chu Ťin-tchao se významně podíval na hodinky a věru bylo proč. Čínský exprezident seděl 18. října dopoledne v hranaté budově Velké síně lidu na pekingském náměstí Nebeského klidu a poslouchal projev, jímž jeho následník Si Ťin-pching zahájil devatenáctý sjezd čínské komunistické partaje. Mluvil tři a půl hodiny; když byl čínským bossem Chu, před pěti lety se při téže příležitosti prokousal svým projevem za hodinu a půl. Jeho předchůdce Ťiang Ce-min potřeboval v roce 2002 jen patnáct minut; proč by celý text četl, když jej mají delegáti před sebou vytištěný.
Si Ťin-pching je z jiného těsta. Komentátoři říkali napůl v žertu, že přinutil všechny podřízené mocipány sedět tři a půl hodiny už jen proto, aby jim od první minuty sjezdu dokázal vlastní důležitost. A skutečně – leitmotivem letošního kongresu byly demonstrace a posvěcení bezpříkladné koncentrace moci v Siových rukou.
Kde jsou krevety?
Začalo to už večer předtím. Ti z téměř 2300 delegátů, kteří v té roli letos nebyli poprvé, byli překvapeni strohostí akce. Na hotelových pokojích chybělo obvyklé tropické ovoce i služby kadeřnických salonů (obojí zdarma) a z jídelních lístků zmizely jindy všudypřítomné krevety. Co to? Prezident Si, jenž málokdy opomene zdůraznit, jak asketicky sám žije, dal najevo, že partajní disciplína je zkrátka partajní disciplína. (Koneckonců, zase tak velké překvapení to není. Za pět let své vlády nechal Si vyhodit, odstavit či uvěznit na 200 politických prominentů.)
Střídmá menu však tvořila pouze úvod k událostem mimořádně dramatickým. Očekávalo se, že Si sjezdu využije k upevnění vlastního postavení, ale jen málokdo tušil, že zajde tak daleko a bude při tom postupovat natolik metodicky, pečlivě a účinně. Obsahem onoho tříapůlhodinového projevu byl akt na čínské poměry převratný: Si nechal svoji vládní doktrínu, oficiálně zvanou Si Ťin-pchingovy úvahy o socialismu s čínskými charakteristikami pro novou éru povýšit na součást partajní ústavy.
Si je zákon
Co netrénovanému uchu připadne jako blábol, je ve skutečnosti věc nadmíru prakticky důležitá. Znamená, že prezidentovo slovo je od této chvíle de facto zákonem. Když s šéfem ještě včera někdo nesouhlasil, byl to pouhý politický odpůrce; dnes je to zločinec.
Stejně důležité je, že v partajní ústavě je u „myšlení pro novou éru“ uveden Si jako autor. To je privilegium, jež dosud náleželo pouze Mao Ce-tungovi. Ostatní lídři – Maův nástupce Teng Siao-pching a již zmínění pánové Ťiang a Chu – také ústavu obohatili o své příspěvky, ale pouze anonymně.
Si nicméně nezůstal u symbolických gest. V sedmičlenném výkonném výboru partaje, nejmocnějším orgánu v zemi, zůstali ze starého týmu jen on a premiér Li Kche-čchiang. V pětadvacetičlenném politbyru je 15 nových tváří, z toho deset mužů známých jako blízcí prezidentovi spojenci.
Navíc, pamětliv Maovy poučky, že veškerá moc plyne z ústí hlavně pušky, rozdrobil Si již před časem armádní velení do patnácti na sobě nezávislých štábů, aby eliminoval možnost vojenského puče či jen vytvoření konkurenčního mocenského centra. Během sjezdu pak dílo dokončil. Z funkce partajního šéfa mu automaticky plyne předsednictví Ústřední vojenské komise, jež má ozbrojené síly pod kontrolou. Jeho předchůdce Chu však „pod sebe“ jmenoval dva místopředsedy a sám komisi vedl jen na papíře. Si to tak nenechal. Jmenoval další tři místopředsedy komise, což mu umožňuje být ve společnosti pěti slabších šarží znovu alfa samcem.
Doktrína a její protimluvy
Takových dílčích taktických vítězství si tedy prezident užil na sjezdu dost. Jestli budou k něčemu dobré, je druhá věc. Na to, jak razantně uchopil Si mírně rozdrobenou moc (za optimističtějších časů se tomu říkalo „liberalizace poměrů“), je obsah jeho nového myšlení povážlivě vágní. A kde není, je plný přinejmenším zdánlivých protimluvů.
Siovu doktrínu lze rozdělit do čtyř oblastí. První z nich je mezinárodní a spočívá v odmítnutí postoje „držet se při zemi a vyčkávat“, jenž dosud alespoň nominálně platil již od dob Tengových. V praxi však není stoupající čínské sebevědomí na mezinárodní scéně nijak šokující.
Další body jsou převážně ekonomického charakteru a na první pohled si navzájem moc nevyhovují. Je tu požadavek na „vyvážený“ ekonomický růst, na dodržování zákonů a na podporu inovací. To vše má do roku 2035 udělat z Číny zemi „mírně blahobytnou“ a do roku 2050 světového lídra.
Jak přesně to všechno chce Si Ťin-pching skloubit, není moc jasné.
(ve stovkách mld. CNY)
Podíl průmyslu na celkovém objemu HDP začíná klesat. Předposlední - loňský - vrchol křivky zůstal za očekáváním. Růst výkonnosti čínského sektoru služeb je sice patrný, ale pořád to není ono. Výsledkem je, jak prezident Si připouští, „nevyvážený ekonomický růst.“
Požadavek na „vyváženost“ ekonomického růstu lze těžko vnímat jinak než jako závazek k výraznějšímu přerozdělování než dosud, což by vyžadovalo velmi solidní růst HDP, podle odhadů ekonomů z deníku South China Morning Post zhruba 6,3 procenta. To zase jen obtížně sedí s praktickým požadavkem konsolidace pozic velkých státních podniků (jejichž slabší výkonnost brzdí ekonomiku již dnes). V nich má komunistická strana navíc podržet, případně dokonce posílit rozhodovací pravomoci – což zase z druhé strany naráží na požadavek přísného dodržování zákonů.
Klíčovou otázku, jestli Si koncentruje tolik moci ve svých rukou, aby mohl provádět nepopulární reformy, nebo „protože se mu to prostě líbí“, řečeno s týdeníkem The Economist, budeme patrně schopni zodpovědět nejdříve za několik let.
Tajemná CEFC
Co to všechno už dnes znamená pro Česko? Pozornost na sebe poutají především dvě velké česko-čínské ryby. První z nich je společnost CEFC, jež před dvěma lety v Česku investovala celkem půldruhé miliardy dolarů (od té doby z některých mediálních investic vycouvala), včetně akvizice své první evropské banky (J&T Banka). Od té doby firma vybudovala v Praze své evropské ústředí. Velí mu Jaroslav Tvrdík, muž, který svým působením na ministerstvu obrany a především v čele ČSA, mírně řečeno, nepřesvědčil, a takto se jaksi mimo služební postup stal jedním z nejdůležitějších Čechů současnosti.
CEFC si zjevně vede dobře a Siovy čistky se jí nijak nedotkly. Má 30 tisíc zaměstnanců a na žebříčku Fortune Global 500 je za loňský rok se 43,7 miliardy dolarů tržeb na 222. místě. Letos na podzim provedla největší zahraniční akvizici od roku 2004, když za devět miliard dolarů koupila 14procentní podíl v ruské ropné společnosti Rosněfť (prodávajícími byly těžařský gigant Glencore a katarský státní investiční fond). Letos plánuje ještě větší tah, koupi deseti procent ropných polí Spojených arabských emirátů za deset miliard dolarů.
Podle českého vzoru. Čínská CEFC na Slovensku krouží kolem strojíren i fotbalu
Podstatou úspěchu CEFC je fakt, že velmi dobře vychází s domácími úřady. Šéf firmy Jie Ťien-ming to v rozhovoru s publikací Week in China odůvodnil tím, že velmi těsně sleduje vládní linii stran projektu Jeden pás, jedna cesta a dokáže se rychle přizpůsobovat případným změnám.
To je jeden možný výklad; druhou možností je, že CEFC, ačkoli nominálně soukromý subjekt, je ve skutečnosti přímým nástrojem čínské vlády, konkrétně vojenské rozvědky. Šéf Jie to výslovně popírá. Indicie v tom smyslu však existují. Jie firmu založil v době, kdy mu ještě nebylo třicet, a vzápětí angažoval řadu bývalých vysokých důstojníků, většinou právě z rozvědky. Poté založil think tank pod zkratkou CEFC, kde publikovali texty lidé buď na vojenskou rozvědku napojení, nebo přímo její příslušníci. A konečně Jie sám (mimochodem, jediný zahraniční poradce českého prezidenta Miloše Zemana) měl sedět v představenstvu organizace CAIFC, jež není ničím jiným než PR institucí Čínské lidové armády (Jie tvrdí, že nabízené místo nepřijal).
Ať už však je skutečný původ a účel CEFC jakýkoli, politiku vnímá velmi zřetelně. „Musíme geopolitickou situaci sledovat,“ řekl Jie Ťien-ming pro Week in China, „kdyby někdy v budoucnu šla Česká republika proti Číně, budeme muset své tamní investice stáhnout a rozmyslet se, jakou další strategii tam zvolit.“ Týdeník Euro věří, že ani Jaroslavu Tvrdíkovi se taková slova nečtou lehce.
Home Credit delikátně
V opačném gardu je čínsko-českou rybou Home Credit Petra Kellnera a Jiřího Šmejce – ačkoli vlastníky firmy je nominálně nizozemská PPF (88,62 procenta) a kyperská Emma Capital (11,38 procenta). V Číně působí Home Credit od roku 2010, kdy byl první zahraniční firmou prodávající spotřebitelské úvěry. Ačkoli i jeho byznysu se daří, ocitl se kvůli Si Ťin-pchingově ekonomické politice v delikátní situaci.
Na první pohled jde všechno jako na drátkách. Z patnácti milionů klientů má Home Credit 7,3 milionu v Číně, kde mělo úvěrové portfolio společnosti letos v červnu hodnotu 12,5 miliardy eur (zatímco na konci roku 2016 to bylo jen 9,9 miliardy). Čistý zisk za první letošní půlrok čítal 133 milionů eur, ve srovnání s prvním loňským půlrokem více než dvojnásobek.
Home Credit si jde na trh pro 13 miliard. Poprvé bude spolupracovat s čínskou ICBC
Jenže to má háček. Čína začíná trpět předlužeností, když celkově dluží 250 procent vlastního HDP. Spotřebitelské úvěry tvoří jen zlomek dluhů, přesto jim úřady věnují zvláštní pozornost. „Regulační orgány podporují trh se spotřebitelskými úvěry, ten však musí být veden ve vysokém standardu,“ řekl Siao Jüan-čchi z komise pro bankovní dohled letos v srpnu. Komentátoři to vesměs interpretovali jako varování, že spotřebitelských úvěrů začíná být více, než je vrchnosti milé.
Home Credit čelí riziku diverzifikací. Dohodl se s čínským výrobcem levných mobilních telefonů Oppo Electronics a společně nabízejí telefony s bezúročnou půjčkou na jeho pořízení. Co víc, nabízejí je mimo Čínu, především na Filipínách a ve Vietnamu. Kšeft to není zlý: loni čítal nárůst tamních tržeb 466 procent, respektive 109 procent.
Tak či tak budou muset mít Jaroslav Tvrdík v Praze i Ondřej Frydrych, CEO Home Creditu v Číně, v následujících letech oči na stopkách, aby v nové realitě takřka všemocného prezidenta Si Ťin-pchinga obstáli. Ale zbytek světa nedělá nic jiného.
| V číslech |
|---|
| 5 let má prezident Si na provedení svých plánů coby hlava státu |
| 4 roky uplynou, než Si dosáhne 68 let, nepsanou vnitropartajní dohodou stanoveného důchodového věku |
| 5 až 10 let po oficiálním odchodu si však Si podle nynějších odhadů ještě podrží některé pravomoci a s nimi politický vliv |
| 6,3 procenta je tempo růstu HDP, jaké by potřebovali Si a jeho lidé k naplnění postupného cíle udělat z Číny „zemi mírného blahobytu“ |
| 64 procent čínské ekonomiky šlo loni na vrub domácí spotřeby, 32 procent na vrub investic |
| 165 procent loňského HDP čítá dluh čínských firem |
| 250 procent loňského HDP čítá celkové zadlužení země |
| 238,1 miliardy dolarů vydal loni Peking na výzkum a vývoj technologií (o deset procent více než v roce 2015; částka představuje 2,1 procenta HDP) |
| 2 miliony vojáků má po modernizaci (plánované do roku 2035) mít čínská armáda, tedy o 300 tisíc méně než letos |
Přečtěte si také:
