Tengova ekonomická transformace byla úspěšná, zemi však čekají nové výzvy
Ještě v 70. letech minulého století bylo možné v Pekingu, Šanghaji a v dalších čínských městech vidět pouze staré špinavé chátrající domy a ulice s miliony cyklistů v šedých uniformách Maova stylu. Dnes tato města září barvami a odstíny pestrých oděvů by nešlo ani spočítat. Mnohem impresivnější je však pohled na supermoderní mrakodrapy, dálnice, mosty a obří mramorové letištní haly. Čína se v průběhu posledních třiceti let změnila k nepoznání. Rozkvetla a svým vývojem napsala příběh největšího hospodářského zázraku 20. století. Jenže zatímco podle ekonomických kritérií je významným světovým hráčem už nějakou dobu, své místo na globální politické scéně stále hledá. Že Čína do první ligy vyspělých a sebevědomých zemí ještě nedorostla, se ukázalo při prosincovém předávání Nobelovy ceny za mír, jež byla udělena čínskému disidentovi Liou Siao-po. Hysterické reakce vlády, lobbování u spřátelených zemí, aby ceremonii bojkotovaly, a především prázdné křeslo, v němž měl Liou sedět, zažilo norské Oslo naposled v roce 1936, kdy cenu získal vězněný německý pacifista Carl von Ossietzky. Není pochyb, že obraz Číny v zahraničí touto událostí nesmírně utrpěl. Pekingu přitom tolik na dobré pověsti záleží. Stačí si vzpomenou na obrovské úsilí vynaložené na organizaci a zdárný průběh olympijských her v roce 2008, které měly světu ukázat Čínu v tom nejlepším světle.
Nečitelné ambice
Ekonomický růst obvykle stimuluje společnost k větší otevřenosti, pluralitě a větší míře demokracie. Rozvoji demokracie však v případě Číny brání dědictví konfuciánství s důrazem na autoritu, hierarchii a převahu kolektivismu nad individualismem. Dlouhou dobu se na Západě tradovalo, že z prosperity Číny profitují nejen její občané, ale také zbytek světa. V posledních letech podobná prohlášení pokulhávají. Čínská ekonomika sama o sobě na celosvětový posun nestačí, a navíc ani přístup Pekingu k řešení globálních problémů není dostatečně transparentní. Ví se pouze, že mezi hlavní zájmy tamní Komunistické strany patří zůstat co nejdéle u moci – údajně kvůli udržení stability země – a obnovit historickou pozici Číny jako jedné ze světových velmocí. Tou byla po několik století. Až do roku 1830 se říše středu podílela na celosvětové produkci ze 30 procent. Profesor Národní univerzity obrany plukovník Liou Ming-fu v knize Čínský sen proto nyní nabádá, aby země odložila skromnost a za hlavní cíl pro 21. století si vytyčila návrat do pozice světové supervelmoci. Čínští straničtí lídři by rádi restaurovali někdejší velikost země, ovšem nevědí jak. „Dostane se tam jediným způsobem: když jí nebude zbytek světa na této cestě bránit,“ domnívá se Steve Tsang z Oxfordské univerzity. Čína se však prozatím za supervelmoc nepovažuje. Přes veškeré ekonomické úspěchy nemá v této fázi vývoje zájem o změnu světového řádu a prozatím si netroufá aktivně podkopávat dominanci Spojených států amerických. Drží se v pozadí a nechce, aby ji svět spolu s Američany zařadil do exklusivní skupiny, takzvané G2. „Globální problémy by měly řešit všechny národy světa, a ne pouze dvě země,“ řekl čínský premiér Wen Ťia-pao americkému prezidentovi Barackovi Obamovi v průběhu jeho návštěvy v Pekingu v listopadu 2009. Čína by ráda i nadále prosazovala úzkoprsou zahraniční politiku, jejíž součástí je pravidlo, že národní zájmy stále převyšují ty celosvětové. Dlouhá léta byl podobný postoj tamních politiků zdůvodňován argumentem, že Čína pomáhá světu především tím, že pomáhá sama sobě. Inspirací se jim stala myšlenka Teng Siao-pchinga, hlavního architekta hospodářských reforem, podle kterého se Čína má soustředit na ekonomické změny a starat se především o sebe.
Vyčerpaná doktrína
Tengovy vize a především jejich realizace přinesly plody. Čínský HDP vzrostl natolik, že se země vloni stala druhou nejsilnější ekonomikou světa. Cesta k tomuto úspěchu začala už v prosinci 1978 na 3. plénu 11. ústředního výboru Komunistické strany Číny, kde byly představeny první důležité změny. V červenci o rok později došlo ke zjednodušení pravidel pro investory ze zahraničí, založeny byly také první zvláštní ekonomické zóny v provincích jižní Číny, a sice ve městech Šen-čen, Ču-chaj, Šan-tchou a Sia-men. První fáze reforem zahrnovala dekolektivizaci zemědělství a vytvoření základních podmínek pro byznysmeny, kteří měli zájem začít s podnikáním. V průběhu druhé fáze, v období let 1980–1990, došlo k privatizaci neefektivních státních podniků, odbourávala se kontrola nad cenami. Deregulace probíhala v mnoha oblastech, i když si stát i nadále ponechal monopol prodeje pohonných hmot a v bankovnictví. Soukromý sektor se v Číně vyvíjel bezprecedentním způsobem a v roce 2005 se podílel na tehdejším HDP až 70 procenty. Hospodářské reformy a vysoký růst měly za následek také velké změny společnosti. Zatímco v roce 1978 registrovala Čína 250 milionu extrémně chudých lidí, což představovalo 31 procent obyvatel venkova, koncem roku 2007 to bylo jenom 1,6 procent, aneb přibližně 15 milionu lidí. Od roku 1978, tedy v posledních dvanácti letech, rostla ekonomika země v průměru o 9,6 procenta ročně. Centrální banka a státní investiční instituce nyní vlastní největší rezervy cizích měn na světě. Nashromáždily je díky exportu, pokračujícímu přílivu zahraničního kapitálu a řízení své měny.
Opatrná prohlášení
Čínští lídři přesto zůstávají při hodnocení úspěchů země až nápadně skromní. „Čína je stále rozvojovou zemí s velice početnou populací a má před sebou dlouhou cestu, než se zmodernizuje,“ uvedl čínský premiér koncem roku 2009. Jedním z opakovaných argumentů je, že přes veškeré úspěchy je podle hodnoty HDP na hlavu Čína až na 95 místě na světě. Čína má před sebou řadu velkých problémů, které bude muset řešit. Patří mezi ně znečištění životního prostředí, korupce, narůstající nezaměstnanost a potenciálně také sociálních nepokoje, které by mohly být důsledkem zvětšujících se rozdílů mezi bohatými a chudými. Otázkou také zůstává, zda budou čínské firmy schopny se prosadit ve světě. Jedině s nimi by se čínská ekonomika mohla transformovat a nebýt pouze pasivním výrobcem chrlícím produkty pro nadnárodní giganty. Čínské firmy prozatím investovaly ve vyspělých zemích necelých 20 miliard dolarů, což je méně než desetina toho, co v zahraničí běžně investují velké firmy, jako jsou například Vodafone nebo Shell.
Vyhlídky do budoucna
Ekonomický růst obvykle generuje vojenskou moc, což je také případ Číny. I když vloni představovaly vojenské výdaje „pouhých“ 532,1 miliard jüanů (tj. téměř 78 miliard USD), a byl to v porovnání s rokem 2009 nárůst jen o 7,5 procenta, v předchozích dvou desetiletích stoupal vojenský rozpočet Číny dvojciferně. V roce 2008 to bylo dokonce až o rekordních 17,6 procenta. Vojenský rozpočet Číny byl v roce 2009 druhým největším po Spojených státech. Z celkového státního rozpočtu tvořil 6,3 procenta, což bylo 1,5 procenta HDP země. Vojenské výdaje USA ve výši 494 miliard dolarů v témže roce představovaly čtyři procenta amerického HDP. Obecně se však odhaduje, že do Čínské lidové armády proudí zhruba dvakrát až třikrát více finančních prostředků také z nevojenských rozpočtových položek určených na ne zcela transparentně zadávaný vědecko-technický výzkum a vývoj. Čína nemá zájem o zatažení do žádného válečného konfliktu, který by se jí přímo dotkl nebo přinejmenším poškodil dodávky potřebných surovin. Znepokojenému světu často „vzkazuje“, že se nechystá napadnout žádný jiný stát. Tchai-wan přitom za stát nepovažuje. Jeho udržení v rámci jedné Číny, třeba i vojenskou silou, vnímá jako záležitost vnitropolitickou, deklarovanou Zákonem proti odštěpení. „Hlavními prioritami zůstává zajištění energetických a surovinových zdrojů pro stále rostoucí čínské hospodářství. Nikoliv vývoz hodnot, jak je Čína mnohdy Západem obviňována,“ uvedl diplomatický zdroj pro EURO. Pekingu je ovšem právem vyčítáno, že jeho postoj vůči problematickým režimům v Severní Koreji, Iránu a v některých afrických zemích je podmíněn především čínskými ekonomickými zájmy. Nezbývá než doufat, že vývoj bude pokračovat a že se Čína začne měnit nejen navenek, ale i uvnitř. Prosperita vytvářející bohatství, především na jihu země, může dát věci do pohybu. Posiluje střední vrstva a mladí lidé se také čím dál více propojují – přes vzdělání, investice, obchod a internet – se západním světem. Právě díky nim se z Číny může stát v budoucnu globální supervelmoc vyznávající pluralitní hodnoty. I když tak brzy to asi nebude.
