4:2:1. Šifra, která visí jako Damoklův meč nad ekonomickou budoucností Číny. Jeden Číňan v produktivním věku bude muset kvůli stárnutí populace brzo uživit oba rodiče, a dokonce čtyři prarodiče.
Foto: Profimedia.cz
Při současné výši čínské mzdy je to ale nemožné. Cena práce půjde v Číně nahoru. A to je dobrá zpráva pro evropské konkurenty.
Viník stárnutí čínské populace se hledá snadno. Je to politika jednoho dítěte, zavedená v Číně v sedmdesátých letech. Ta v posledních třech dekádách umožnila říši středu dramatický ekonomický vzestup, ale způsobila také zásadní demografický dluh v čínské společnosti. A ten bude třeba za několik let splatit i s úroky.
Už nechtěli nikdy hladomor
Bylo by snadné odsoudit politiku jednoho dítěte jako megalomanský projekt sociálního inženýrství, který byl od počátku odsouzen k nezdaru. Nebyla by to ale pravda. Politika jednoho dítěte byla zavedena v 70. letech s jednoduchým cílem – umožnit Číně dosažení potravinové soběstačnosti a zajistit, že se nebudou opakovat hladomory z konce padesátých let.
Tvrdá opatření dodnes rozdělují společnost. A to nejen tu čínskou, jak se o tom přesvědčil na nedávné návštěvě Číny americký viceprezident Joe Biden, kterému se povedlo nešikovně politiku jednoho dítěte podpořit a sklidit za to výprask od demokratů i republikánů.
Nicméně z pohledu čínské vlády pravidla fungují a měnit je není potřeba. Hladomor skutečně Čína od poloviny sedmdesátých let nezažila. Zato se může brzo potýkat s problémem méně dramatickým, o to ale dlouhodobějším a obtížněji řešitelným – stárnutím populace.
Na základě posledního sčítání čínského obyvatelstva z jara roku 2011 má v Číně bydliště 1,34 miliardy obyvatel. Jen ti, kteří přibyli od roku 2000, by s počtem 73 milionů hravě strčili do kapsy celkovou populaci Francie. Trendem však další bytnění giganta není. Monumentální přírůstek sedmi desítek milionů obyvatel oproti roku 2000 znamená ve skutečnosti pokles nárůstu o půl procentního bodu. Demografické ukazatele varují. Obyvatel v neproduktivním věku nezadržitelně přibývá (nad 60 let o tři procenta více než před deseti lety), zatímco budoucích pracovních sil znatelně ubývá (obyvatel mladších 14 let o šest procent méně). A prognózy změnu nepředpokládají. Na jeden pár dnes statisticky připadá 1,8 dítěte, což je podstatně nižší koeficient než 2,1 nutných pro stabilizování populace a udržitelný hospodářský růst. Sečteno a podtrženo: Čína zestárne před tím, než zbohatne.
Dělníků je méně, tlak na mzdy už začal
Stárnutí populace nepochybně přinese čínské ekonomice hlubší, strukturální změny. S tím, jak se bude práceschopná část čínské populace již od roku 2013 smršťovat, klesne nabídka práce a přirozenou reakcí trhu bude tlak na zvýšení mezd. Méně levných dělníků znamená i v Číně zlepšení jejich vyjednávací pozice.
Však také boj o vyšší mzdy už začal. Mnohé společnosti v minulém roce ke zvýšení mezd přistoupily. Jednou z nich je i Foxconn, největší zaměstnavatel v zemi a zároveň – kvůli pokusům dělníků o sebevraždu – médii jeden z nejvíce propíraných koncernů. Společnost, která mimo jiné vyrábí iPady pro Apple, přilepšila v roce 2010 těm nejhůře placeným zaměstnancům o více než polovinu platu. Při výborných výsledcích mohli pracující skočit z původních 900 juanů (to je asi 2 336 korun) až na 2 000 juanů měsíčně (zhruba 5 192 korun). Co na tom, že velká část tohoto zvýšení proběhla na úkor „mimomzdových“ benefitů (zvýhodněné ubytování, stravné). Foxconn mzdy zvednul a ostatní se museli nebo budou muset přidat.
Čínská vláda má však v rukávu ještě jeden trumf, jak tlak na zvýšení mezd mírnit. Reformu rezidenčního systému. Takzvaný Hukou systém z roku 1958 je jedním ze základních pilířů centrálního plánování. Hukou získává občan zaregistrováním ihned po narození. Změnou bydliště ztrácí právo na veškeré sociálními benefity, státem je vnímán jako ilegální imigrant a co víc, hrozí mu ztráta státem „propůjčené“ půdy.
Právě strach ze ztráty Hukou zrazoval řadu obyvatel od případné migrace za pracovními příležitostmi. Současná situace však čím dál tím více tlačí čínskou vládu ke změně systému. Reforma by totiž podle odhadů mohla přinést až sedmdesátimilionovou vlnu nových migrantů, kteří by mohli uvést pracovní trh zpět do rovnováhy.
Čínská vláda si je dobře vědoma skutečnosti, že mzdy neporostou snadno. Často totiž není kam. Čínský exportní průmysl pracuje s minimální marží, výjimkou – například v textilu – není ani pětiprocentní profitabilita. Řešení – vedle obávaného uvolnění Hukou – je pak jediné. To, které vzývají rozvinuté státy už mnoho let. Výroba s vyšší přidanou hodnotou, která jediná může rostoucí mzdové náklady absorbovat. Bude na to stačit ambiciózních 2,2 procenta HDP vyčleněných v následujících letech čínskou vládou na investice do vědy a výzkumu? Pro stabilitu Číny a potažmo celého světa je mimořádně důležité, aby odpověď zněla ano.
