Tragické události minulého století přitahovaly k Česku zájem cizinců jako magnet. Pražské jaro a vstup vojsk Varšavské smlouvy jako mladík sledoval například britský spisovatel Simon Mawer (autor knihy o brněnské vile Tugendhat), který o nich letos vydal román.
A nasměrovaly i kariéru jednoho belgického studenta. „Se zájmem jsem v roce 1968 pozoroval studentská hnutí v západní Evropě, Francii a Spojených státech. Druhá věc byla likvidace Pražského jara, což ve mně zanechalo hlubokou stopu. Rozhodl jsem se tehdy studovat sovětský systém, otevřít jeho motor, abych odhalil jeho fungování,“ vypravuje dnes čtyřiašedesátiletý profesor ekonomie a politologie na Kalifornské univerzitě Gérard Roland, který přednáší i na institutu CERGE-EI Karlovy univerzity.
Když o dvacet let později sovětský blok kolaboval, Roland právě končil doktorát o sovětských ekonomikách. „Jako každý, kdo studoval dílo Hayeka a Janose Kornáie, jsem věděl, že přechod na tržní ekonomiku je nevyhnutelný, ale přišlo to dřív, než si většina lidí včetně mě myslela,“ říká Roland, který v listopadu dostal od české Akademie věd čestnou medaili za celoživotní zkoumání tranzitivních ekonomik.
Ideolog
Za železnou oponu se před rokem 1989 nedostal, komunistické zřízení mohl jen zpovzdálí sledovat, když vyrůstal s rodiči v Hongkongu. Komunistická Čína se podle něho na rozdíl od bývalých sovětských satelitů vyvarovala řady chyb a její ekonomika rostla neuvěřitelným tempem. „Na začátku je paradox, protože Čína měla komunistické vedení, které příliš trhu nevěřilo, na rozdíl od politiků po pádu komunismu tady v Česku. Proto byli Číňané opatrnější a začínali experimentovat pomaleji,“ říká.
Nejdřív zkoušeli odkolektivizovat zemědělství, pak zavedli zvláštní ekonomické zóny, ale teprve když reformy fungovaly, rozšířili je po celé zemi. V Česku naopak proběhly reformy mnohem rychleji. „Na začátku tady existovaly dvě víceméně protichůdné vize. Na jedné straně byl Václav Havel, jedna z největších postav konce 20. století, který chtěl provádět reformy pomaleji. Pamatuji si, že když se vedly diskuse o liberalizaci cen, neprováděla se okamžitě a šokově, ale zavedly se i kompenzace pro chudé lidi, takže to nebylo bezhlavé,“ vzpomíná Roland.
Přečtěte si rozhovor:
Pravda vyjde najevo, říká exmanažer MUS a buddhista Koláček
Na druhé straně stáli lidé jako Václav Klaus, který byl podle Rolanda hlavně ideologem: „Měl zavřené oči a nechtěl některé věci vidět.“ Šlo hlavně o liberalizaci obchodu, který závisel na kontraktech v rámci sovětského bloku. Kontrakty byly nedobrovolné, nastavené plánem.
„Pracoval jsem tehdy pro Evropskou komisi na tom, jak otevřít trhy, ale současně je nerozvrátit. Političtí lídři jako Klaus tehdy chtěli za každou cenu spálit mosty čili přerušit obchodní styky se Sovětským svazem, ať už budou náklady jakékoli,“ tvrdí Roland.
Právě v přerušení dosavadních obchodních vazeb vidí největší ekonomické škody. Česká ekonomika se na začátku 90. let propadla mnohem víc, než čekali občané i „tržní ideologové“. Naproti tomu Číňané podle něho nebyli tak radikální a jejich ekonomika se po liberalizaci tolik nepropadla, protože si částečně zachovali centrální plánování. „Řekli firmám: budete vyrábět stejně jako loni, nemusíte vyrábět víc, ale zbytek si dělejte podle uvážení. Znamená to, že jim poskytli dostatek svobody k tržní aktivitě, vlastně totální svobodu, ale současně nezpůsobili rozvrat tržního systému,“ myslí si Roland.
Čtyři modernizace po čtyřiceti letech. Pragmatismus změnil Čínu v globální mocnost
Čína dokázala svou ekonomiku uřídit a v průběhu 80. a 90. let minulého století v zásadě přijala tržní systém. Dnes je druhou největší ekonomikou na světě a největším světovým exportérem. Přispěl k tomu vizionář a otec čínských ekonomických reforem Teng Siao-pching, který už na konci 70. let 20. století pochopil, že socialistický hospodářský systém je odsouzen k zániku. Zatímco se jeho kolegové chtěli po kulturní revoluci vrátit ke klasickému centrálnímu plánování, všiml si, že země jako Tchaj-wan, Hongkong či Singapur a Jižní Korea jsou mnohem úspěšnější a staví na podpoře exportu. Přesně to začala kopírovat Čína.
Dnes Čína provozuje něco jako státní kapitalismus, kde vláda řídí kurz měny a ovládá velké banky, avšak její návrat k socialistickému modelu není pravděpodobný. „Znám mnoho Číňanů včetně bývalého i současného šéfa centrální banky a všichni jsou přesvědčení reformátoři. Nevím, jestli můžeme to samé říct o dnešním prezidentovi Si Ťin-pchingovi, ale myslím, že chápe, že by to byla sebevražda, kdyby se vrátil k socialismu,“ je přesvědčen Roland.
Privatizační zbohatlík
Každopádně v české ekonomické sféře naprosto převládl vliv Václava Klause, který byl přesvědčeným zastáncem volného trhu. Myšlenky rychlého otevření trhu, které se rovná demokratizaci společnosti, mu pomáhala šířit řada poradců a bankéřů ze Západu, které si tuzemské banky i vláda najímaly. „Bylo to však od Američanů naivní. Mysleli si, že rychlá privatizace pomůže velmi rychle vytvořit fungující tržní systém. Ve většině zemí se bohužel ukázalo, že čím rychleji privatizace proběhla, tím zkorumpovanější byla,“ říká Roland.
Podle něj je také Klausovo největší dílo - kupónová privatizace - paradoxně obrovský konstruktivistický projekt, který je opakem volného trhu. „Prvotní myšlenka byla rozdat akcie všem občanům, ale následně někteří podnikatelé, jako například Viktor Kožený dokázali výrazně vydělat, když je skupovali do svých fondů, z nichž peníze vyváděli do vlastních firem,“ říká Roland. Zdaleka to nebyl jen Kožený. Kdo má o dějiny tuzemské privatizace zájem, mnoho aktérů dodnes najde v žebříčku nejbohatších Čechů, který týdeník Euro každoročně vydává.
Přečtěte si esej:
Keynesiánská cesta do pekel
Současný český premiér je podle Rolanda ukázkou privatizačního zbohatlíka, jehož majetek má základ v 90. letech. „Znepokojuje mě jedna věc. Česko ani ostatní země v regionu nemají silnou politickou opozici. Kdyby v Maďarsku existovala silná opozice, může Orbána připravit o moc. Problém je, že opozice je roztříštěná. V Česku Babiš ztrácí moc kvůli svým skandálům a nelze vyloučit, že se k moci dostanou některé extremistické strany,“ myslí si.
Recept na krizi
Tendence k růstu populistických a extremistických hnutí je podle něho patrná po celé Evropě. Sám se podílel na studii pro Evropský parlament, která říká, že v posledních třech letech poslanci přestali hlasovat podle své příslušnosti k levici a pravici (což dělali tři desítky let), ale podle protestu nebo souhlasu s globalizací.
V jeho rodné Belgii i v ostatních státech posilují populistické strany, které nejsou spokojeny s kapitalismem a chtějí ho často bez bližší představy reformovat. I v Česku je často slyšet nářek nad odlivem dividend do zahraničí, které si vyplácejí zahraniční mateřské společnosti bank i průmyslových podniků. Nicméně kapitalismus, jak na Západě, tak na Východě zůstává - přes všechny problémy -hlavním motorem růstu bohatství a zatím nenašel vhodnou alternativu. „Když se díváte do historie, tak před rokem 1996 byly banky vlastněny státem a profitovaly hlavně z privatizačních fondů. Vlastnická struktura po privatizaci Václava Klause pak byla nesmírně nestabilní a roztříštěná,“ říká Roland.
Docházelo proto ke konsolidaci za přispění zahraničního kapitálu, který pomohl českým bankám, aby se minimálně včlenily do mezinárodního finančního světa a zefektivnily své fungování. „Negativní je, že když přijde krize v malé zemi, velké zahraniční korporace se z politických důvodů velmi často raději vzdají svých dceřiných firem (i když jsou ziskové), než aby musely propouštět doma. Pocházím z Belgie, která se potýkala s velmi podobnou situací,“ dodává. Řešením ale není znovu znárodňovat bankovní systém (jako se to děje v současném Polsku), to by byla sebevražda, protože Česko chce zůstat integrováno do světové ekonomiky, ale podle Rolanda je nutná určitá regulace například na úrovni Evropské unie.
Pro Česko by právě takovéto ochranářské opatření v rámci EU mohlo být receptem na příští krizi. Zahraniční matky tuzemských firem by nemohly bez konzultace s českou vládou či evropskými úřady v tuzemských firmách tak jednoduše propouštět či přímo své podniky zavírat.
Robo-doktor, opičí klony, největší radioteleskop. Čína zvyšuje technologický náskok
Čtěte také:
Esej: Smutek starých cejnů aneb Stručná historie privatizace
Letitá tradice ruky šátralky. Nepřátelské přebírání firem je v Česku oblíbenou strategií
Komentář: OPBH náš vzor
