Cinkající byznys s odpady

Vraky z ciziny mohou zvýšit i kriminalitu

Stane se snad z Česka smetiště? Čísla leccos naznačují. Za posledních deset měsíců - tedy od června 2006 do března 2007 - vzniklo v ČR téměř pět desítek autovrakovišť. Z údajů ministerstva životního prostředí vyplývá, že ve srovnatelném minulém období 2005 až 2006 jich bylo pouze devět. Boom byznysu s odpadem má zřejmé příčiny. Vrakoviště jsou ideálním prostředím pro obchod s kradenými vozy, likvidace autovraků z okolních zemí vynáší díky téměř neexistující přeshraniční komunikaci úřadů pěkné příjmy a založit si autovrakoviště dokáže, při troše snahy, prakticky kdokoliv.

S poctivostí nejdál nedojdeš.

Seriózní podnikatel v oboru ekologické likvidace aut má složitou pozici. Za zničení vraku nemusí jeho majitel od prvního ledna letošního roku zaplatit ani korunu. Firma, která vrak zpracovává, tedy musí sama hradit recyklaci nebezpečných odpadů (olejů, plastů, pneumatik a podobně), zaplatit mzdu těm, kteří vůz rozebírají a veškeré příjmy z vraku jsou v podstatě zahrnuty v ceně železa - recyklované suroviny. Náklady tím ale nekončí. Podnikatel musí splácet investice, které mnohdy přesahují milion korun. Uvážíme-li, že vrak v průměru váží tunu a cena železa se pohybuje kolem čtyř korun za kilo, extra výdělečná činnost to není. „Když se za likvidaci platily poplatky, investoval jsem dost peněz. Pokud se neobnoví, zkusím vydržet rok, než se mi vrátí investice, a končím,“ tvrdí Stanislav Mazan, jeden z provozovatelů vrakovišť. Tvrdí, že mít „všechny papíry“ v pořádku a na likvidaci vydělávat, snad ani není možné. „Mít známého na skládce, který za pětistovku zahrabe sud s olejem nebo metrák plastu, pak to možná jde. To však nedělám,“ říká Mazan. Ale přiznává, že o takových praktikách slýchá.

Vachrlatý zákon.

Drobná šmelina se starými vozy, které se později nahlásí jako kradené, protože vzhledem k neúplnosti je nelze oficiálně zlikvidovat, se ovšem pod vlivem loňské novely zákona o provozu na silničních komunikacích mění v katastrofický scénář. Do zákona přidali čeští zákonodárci pod tlakem EU ustanovení, jež mění pravidla dovozu ojetin ze zahraničí. Na problém týdeník EURO již dříve upozornil (EURO 29/2006). Zatímco do loňského 1. července platil předpis omezující dovoz ojetin maximálně osmi lety stáří a naplněním nejméně emisní normy Euro 2, novela zákona všechny tyto „zábrany“ zrušila. Zákon od svého vstoupení v platnost existuje až dodnes bez prováděcí vyhlášky, která by import vozidel alespoň částečně regulovala. Ministerstvo dopravy vyhlášku sice připravuje, ovšem její podoba - ani datum, kdy začne platit - ještě není známa. „Návrh vyhlášky je už připravený, nyní půjde do meziresortního připomínkového řízení,“ říká mluvčí ministerstva dopravy Karel Hanzelka. Proč však nastala taková prodleva mezi vstupem zákona v platnost a jeho prováděcím předpisem? „Na to nedokážu odpovědět,“ konstatoval Hanzelka. V současnosti lze tedy přivézt do Česka bez omezení cokoliv.

Rozjíždí to ve velkém.

S přihlédnutím k tomu, že třeba v Německu se za likvidaci vozů platí nemalé peníze, vzniká příležitost pro provozovatele vrakovišť. Cena „zvrakování“ dosahující výše třeba až 64 eur může být pro Němce přesvědčivým důvodem, proč českým autohřbitovům zaplatit pouze polovinu sumy a vůz jim jako běžný „prodat“ – nikoliv trvat na zničení. Lze se tím vyhnout zákazu dovozu autovraků jako nebezpečného odpadu. „Za takové peníze se už do sto padesáti kilometrů od hranic rozebrání vozu vyplatí,“ říká Jan Jedlička, jenž chce své vrakoviště provozovat ve výhodné vzdálenosti šedesáti kilometrů od německých hranic. Co víc: prý už vznikají skupiny, jež vozy z Německa pouze překupují a převážejí do ČR. Vzhledem k průměrným zpracovatelským kapacitám asi tří set tun za rok na jedno vrakoviště jde až o desítky tisíc vozů ročně, které v Česku skončí kdekoliv - prakticky bez kontroly úřadů.
Vrakoviště a stovky tun toxického odpadu - směřujícího „za oněch pět stovek“ na skládku - zatím nepovažují za výrazný problém ani ekologičtí aktivisté. „Přestože Arnika vidí riziko úniku látek z nezabezpečených autovrakovišť jako potíž, není v našich silách sledovat vznik vrakovišť a jejich úroveň,“ říká mluvčí občanského sdružení Marek Jehlička. Česká inspekce životního prostředí (ČIŽP) problém vrakovišť zaznamenala: „Loni bylo zkontrolováno 72 subjektů, za zjištěná porušení byly ve třinácti případech uloženy pokuty. Čtyři z kontrolovaných provozovaly zařízení ke zpracování autovraků bez souhlasu krajského úřadu. Zjištění lze považovat za určité zlepšení stavu, neboť v roce 2003 bylo podobných 'hříšníků' 64 procent, v roce 2004 asi 33 procent a roku 2005 to bylo osmnáct procent. Přes částečná zlepšení je však třeba zdůraznit, že platná legislativa stále dává příliš mnoho prostoru spekulantům a podvodníkům, kteří legislativní nedostatky využívají,“ říká Jarmila Krebsová z tiskového oddělení ministerstva životního prostředí.

Byznys za pět prstů.

Problém pak umocňuje kriminalita vázaná na pohřebiště vozů. „Auta, která se nekradou na objednávku (a neputují na východ, kde například v Kosovu policisté při každé namátkové kontrole naleznou několik vozů ukradených v SRN - pozn. red.), končí rozebraná na náhradní díly. S částmi se pak ve velkém obchoduje,“ říká zdroj, jehož totožnost týdeník EURO zná, avšak nepřeje si být jmenován. Dochází prý i k takovým podivnostem, že se na objednávku kradou celé vozy kvůli špatně sehnatelným součástkám. „Jeden autosběratel sháněl kompresor do motoru staršího volkswagenu. Vůz mu byl ukraden. Na vrakovišti, kam chodil i pro díly jiných vozů, pak kompresor našel – ovšem ten vlastní s kusem motoru a domáckými úpravami, podle nichž jej poznal,“ uvedl zdroj. Skupiny obchodující s kradenými vozy mají ve vrakovištích vděčného odběratele. „Kromě motoru s číslem a kusu karoserie s VIN kódem zde končívají v podstatě celá auta. Kde jinde by zloději měli díly prodávat,“ táže se řečnicky zdroj. „Žádné statistiky, jež by mapovaly trestnou činnost majitelů či provozovatelů autovrakovišť, nemá Policie ČR k dispozici,“ odpověděl kapitán Pavel Hanták z tiskového odboru policejního prezidia. Tím jistě potěšil občany, kterým bylo odcizeno auto, a naznačil, jak asi policisté bez statistik plánují své strategie proti této trestné činnosti.

Řešení v dáli.

Pokud se nezmění zákon upravující dovoz ojetin - a nezačne rychle platit jeho prováděcí vyhláška - výsledkem může být zahlcení Česka autovraky. „Varovným příkladem je Polsko, jež po vstupu do EU zcela zrušilo restrikce pro dovozy ojetin a za pouhé dva roky byly do země dovezeny dva miliony aut v katastrofálním stavu. A opětovné zavedení dovozních poplatků se projevilo okamžitým poklesem importu ojetin o padesát procent,“ uvedla pro týdeník EURO před časem firma AAA Auto. Autobazarovou firmu sice nepoškozují likvidace vraků na našem území, zavádění aut ve špatném stavu do provozu však ano. Kriminalita i obchod s kradenými díly jsou věcí policie, která ovšem žádné úpravy legislativy ke konání nepotřebuje. Z vyjádření nejmenovaného zdroje ovšem vyplývá, že policie na byznys majitelů vrakovišť nijak zvlášť nedosáhne. A dodává: „Nikdo není takový blázen, aby na vrakovišti nechal označený díl. A zjistit, že tohle čerpadlo nebo ona světla nepocházejí z vraku, ale z ukradeného vozu, je prakticky nemožné.“