Člověk pečlivě vybírá automobil v autobazaru, prověří si ho v internetových databázích a koupí. Pak policie zjistí, že vozidlo kdysi kdosi ukradl ve Švýcarsku a kupující přijde o auto i o peníze. Podobně dopadne každý, kdo naletí podvodníkům obchodujícím s nemovitostmi. Denně o tom informují prakticky veškerá média a ochrany se postižený nedovolá. Jím placený stát mu nabídne jen mnohaletý soud se spoustou výloh a nejistým koncem.
Ovšem člověk, který vezme celoživotní úspory a nepřečte si ani v novinách, co jsou to kampeličky, natož aby se zajímal, co za lumpa je v čele záložny, do níž peníze nese, bude odškodněn. Odškodní ho ten, kdo noviny čte a radí se, s kým se dá, zda dvacetiprocentní úrok v době, kdy jsou sazby na pěti procentech, není přece jen podvod. Celkem bude tahle legrace stát zodpovědné a svéprávné občany této země šest miliard korun, na které vydá vláda pro jistotu obligace, aby něčím přispěly i děti, až dorostou. Současné peněženky jsou totiž podobnými praktikami už značně vyluxované.
Do pařeniště českého morálního hazardu zase přikáplo trochu hnojiva a zasvítilo sluníčko. Lidé, kteří uvěřili, že finanční instituce založená podle vládou schváleného zákona musí být solidní, protože je permanentně kontrolována, jistě o ničem takovém nechtějí slyšet. Mají svým způsobem pravdu. Jenže svou pravdu mají i ti, kterým se pro dalších šest stovek za vládnoucí šlendrián sáhnout do kapsy už nechce. A komu by se taky chtělo, když autor tunelářského zákona Richard Mandelík, dříve poslanec ODS, si ještě troufá v Hospodářských novinách vylézt z kanálu a poučovat, že žádný slušný stát nenechá bez odezvy krutý sociální dopad krachů vykradených kampeliček. Který slušný stát kromě České republiky by ho nechal legalizovat sny finančních podvodníků, už neuvádí.
Každý si dnes musí klást otázku, kam až může vést tahle politická podpora morálního hazardu. Politici jednou rukou schvalují sanace bank v rozsahu desítek a možná už stovek miliard korun, které zkrachovalí poctivci i podvodníci nesplatili na svých úvěrech, a druhou rukou stejní lidé vykastrují pár dní platný zákon o nedobrovolných dražbách, díky němuž by se věřitelé dostali alespoň ke svým zástavám.
Jsme opravdu země odsouzená k tomu, že zde budou navěky vyhrávat jen zájmové skupiny dlužníků či lidí hazardujících se svým majetkem? Bude se česká ruleta otáčet vždy tak, že natlučeno dostane ten, kdo se chová zodpovědně? Bude platit daně, z nichž nezbude pomalu na doktora pro jeho děti, ale na odškodňování dobrovolných obětí masových podvodů bude stále?
Vypadá to, že nadějí pro normální lidi zatím není mnoho. Poslanci ve sněmovně hlasováním – a často i svými verbálními projevy – dávají najevo, že považují ty, kteří všechno platí, za bezvýznamnou skupinu voličů, o niž se není třeba ucházet. Na rozdíl od klientů kampeliček či majitelů bankám zastavených nemovitostí. Rozdíly mezi jednotlivými stranami těžko někdo najde.
Jenže na cinknutou ruletu, u níž je předem jasné, kdo prohraje, se do kasina moc nechodí. Politická podpora morálního hazardu bezpochyby snižuje loajalitu lidí ke společnosti, jejich ochotu platit na stát. Dokonce by se dalo říci, že ospravedlňuje nejrůznější úniky před odvodovými povinnostmi. Možná se brzy dočkáme i atraktivního televizního cyklu pod názvem Okradli jsme, okradli nás. Obávám se však, že tudy cesta opravdu nevede.
