S v ě t o v á e k o n o m i k a
Když si každý z 10 milionů obyvatel České republiky koupí v příštím roce o jedno stokorunové tričko méně, výsledného miliardového propadu na domácím trhu si možná ani nikdo nevšimne. Jestliže ale to samé udělá 1,2 miliardy obyvatel Číny, svět určitě tak trochu znejistí.
Právě teď se začíná zdát, že k tomu může dojít a že nemusí jít jenom o trička. V takovém případě by ale už zřejmě přestala být hrozba světové krize pouhou hrozbou. Čínská ekonomika si vede na první pohled velmi dobře. Hrubý domácí produkt roste podle oficiálních údajů téměř osmiprocentním tempem, spotřebitelské ceny se nezvyšují, nýbrž snižují, obchodní bilance i běžný účet platební bilance jsou v přebytku, devizové rezervy činí 140 miliard dolarů, což je o deset miliard více než před rokem, kurs renminbi (RMB) neboli jüanu je stabilní, krátkodobá úroková míra se pohybuje kolem osmi procent, ceny čínských akcií na burze se v uplynulých měsících sice také trochu propadly, ale chvilkami zase rostly. Přesto se ale svět bojí.
Zvláštní země
Čína rozhodně není obyčejná země, kterou lze ohodnotit standardními ukazateli. V prvé řadě to je nejlidnatější stát světa, který spolu s Ruskem dominuje velkému asijskému kontinentu. V Číně žije pětina lidstva a vzniká téměř devítina světového hrubého domácího produktu. Její podíl na světovém exportu představuje zhruba tři procenta. S rozvojem této země počítá kupříkladu i ruský plynárenský průmysl, který patří k ekonomickým pilířům Moskvy. Pobřežní část Číny navíc patří do pacifického prstence zahrnujícího i Japonsko a východní část Spojených států. Do něj by se podle dřívějších očekávání mělo v příštím tisíciletí přesunout jádro hospodářského a civilizačního rozvoje. Teď se ale v asijské části prstence hovoří spíše o krizi. Číny se to ale zatím netýkalo. V uplynulých měsících dokonce byla schopna a ochotna pomoci postiženým sousedům jak přímo, tak i nepřímo, v podstatě ale hlavně svou stabilitou a dovozem.
Ke zvláštnostem Číny patří i hluboce zakořeněný politický princip jednoho vůdce, dříve císaře, nyní komunistické strany, která sice hodně mává národní vlajkou, ale přece jenom jde pořád o komunistickou stranu i s její vedoucí úlohou. Komunisté stejně jako císař potřebují armádu tradičně úplatných úředníků. Pod tímto oficiálním povrchem zcela jistě tiká - přinejmenším v Pekingu a dalších velkých městech - časovaná bomba v podobě pluralistických požadavků.
Takové bomby obvykle nevybuchují v dobách, kdy se národní ekonomika rozvíjí překotným tempem a všichni lidé z toho mají alespoň nějaký užitek. Co když se ale růst zastaví? V této ohromné zemi, dnes vybavené jadernými zbraněmi, nebylo nikdy příliš zvláštní, když politický teror, hladomor, záplavy nebo zemětřesení kosily statisíce či miliony lidských životů. Ale nemysleme hned na nejhorší. I pouhý, zcela civilizovaný problém v podobě hospodářské recese Číny by v dnešních podmínkách globální vesnice otřásl nejen celým asijským regionem, ale také se světem.
MMF varuje
Nynější vlna obav z hospodářského vývoje v Číně zřejmě vyšla tak trochu z formulací, které zahrnul Mezinárodní měnový fond (MMF) do svého říjnového Výhledu světové ekonomiky. V něm se při pochmurném líčení hrozby světové recese jakoby mezi řádky dozvídáme, že „růst v Číně se zřejmě zpomaluje , že „nezaměstnanost se stává rostoucím problémem , že „zpomalení růstu zvětšilo důležitost zrychlení strukturálních reforem, zejména pak ve finančním a veřejném podnikovém sektoru . Tyto formulky by ještě před dvěma či jedním rokem nebral nikdo příliš vážně. Dnes, kdy svět mobilizuje proti zcela vážné hrozbě celosvětové recese, která má přinejmenším formálně své kořeny v jihovýchodní Asii, jde o vážné varování.
Nejistotu umocňuje i tradiční informační uzavřenost čínské společnosti. Co se tam vlastně přesně děje, to svět vždy spíše odhadoval, protože základní slovní a hlavně číselné informace odtamtud nebyly oprávněně nikdy považovány za důvěryhodné. Nikdo tak příliš nedbá, že čínské úřady zůstávají optimistické „Letošní cíl osmiprocentního růstu máme na dosah, citoval deník China Daily v polovině října jednoho pekingského vládního ekonoma. Mezinárodní měnový fond nicméně ve své poslední prognóze podobná oficiální prohlášení ignoruje a pro letošní rok počítá s přírůstkem HDP jen o 5,5 procenta. V tomto světle se jeví jako nadnesený i čínský plán pro rok 1999, v němž se zatím uvažuje se sedmi až osmi procenty hospodářského růstu.
Experti Mezinárodního měnového fondu uvádějí jako jeden z důvodů svého relativně nízkého odhadu důsledky nedávných rozsáhlých záplav. Rozvojové tempo podle nich ochablo, což se projevuje v rostoucí nezaměstnanosti, letošní tempo průmyslu ani zdaleka nedosahuje loňské úrovně, i když je stále vysoké, konkrétně v září meziročně a podle oficiálních údajů na 10,2 procenta. Dovoz slábne a prohlubují se dezinflační tlaky. Veřejné investice sice během letošních prvních sedmi měsíců vzrostly ve srovnání se stejným obdobím loni o 15,5 procenta, protože vláda se snaží domácí poptávku dynamizovat, MMF nicméně pochybuje, že takováto opatření sama o sobě budou schopna snižující se dynamiku hospodářského růstu zastavit. Svých tradičních doporučení v podobě zásadní restrukturalizace se přitom MMF zřejmě začíná tak trochu sám bát. Neefektivní výroba ve státních podnicích se totiž lépe zastavuje při vyšších než při nižších tempech růstu.
Západní ekonomové opírají svůj pesimismus rovněž o takové krizové příznaky, jako je nízký stupeň zákaznického obsazení komerčních nemovitostí s následným poklesem cen realit, což zároveň často vede k pozdějším problémům ve finančním sektoru. Jádro čínské ekonomiky tvoří státní podniky, které jsou v zahraničí všeobecně považovány za převážně neefektivní, a předpokládá se, že řádně nesplácejí půjčky získávané na pokyn státu. Dostupná data o zásobách hotových výrobků v průmyslu hovoří o jejich neustálém růstu.
Skutečností ale také je, že vnější pozice Číny zůstala navzdory šířící se recesi v jiných asijských ekonomikách silná, což se jasně projevuje v již vzpomenutých přebytcích zahraničního obchodu a ve velkých devizových rezervách. To spolu s omezením volných transakcí na kapitálovém účtu platební bilance také Číně dovoluje udržovat stabilní kurs jüanu ve vztahu k americkému dolaru na dosavadních 8,28 RMB za jeden USD. Světoví finančníci se nicméně netají obavami, že právě externí pozice Číny by se mohla začít rychle zhoršovat, protože v poslední době byly zaznamenány určité oficiální, ale také odhadované neoficiální přesuny kapitálu z Číny ven. Čína má oficiálně zahraniční dluh 130 miliard dolarů, což na ni není moc. Otázkou je však jeho časová struktura. Krátkodobé závazky činí oficiálně jen 18 miliard dolarů, švýcarská Banka pro mezinárodní platby je však odhaduje na 33 miliard.
Jiná váha tempa
Obavy z poklesu dynamiky hospodářského růstu se mohou zdát na první pohled velmi přehnané. Vždyť jen málokterá země se může pochlubit přírůstkem HDP v roce 1997 ve výši 8,8 procenta, byť v tomto případě jde o nejnižší číslo od roku 1991. Jestliže ale Mezinárodní měnový fond odhadl skutečný potenciál Číny správně, letošní přírůstek o 5,5 procenta bude představovat velmi výrazný pokles tempa, přičemž napřesrok se asi klesající trend nezastaví. A v takovém případě mohou nastat velmi vážné, a to i vnitropolitické problémy. Nejde přitom jen o nezaměstnanost ve velkých městech, která je oficiálně na 2,9 procent, ale podle západních odhadů činí v celé zemi 10 procenta brzy by mohla hlavně v průmyslových aglomeracích překročit politicky a sociálně únosnou mez. Vážnou trhlinu by mohla dostat rovněž vedoucí úloha komunistické strany, protože ta svou „legitimitu nyní vlastně odvíjí ve značné míře právě od vysokého tempa hospodářského růstu v posledních letech, v jehož důsledku se Číňanům začalo konečně dařit alespoň trochu lépe. Kdyby zlatá éra skončila, obyvatelstvo, zvykající si pomalu na konzum, by asi spokojeno se svými vládci moc nebylo.
Další problémy by při krizovém vývoji vznikly pro sousední země, které se snaží dostat z hospodářské recese. Jestliže by jüan devalvoval, mohlo by to ohrozit čínský dovoz z okolí, a tím i tamní budoucí vzestup. Z dosavadní lokomotivy regionu by se tak z čínské ekonomiky stala vážná brzda. Ale také řada zahraničních firem včetně ruského Gazpromu by musela zřejmě přinejmenším odložit své smělé plány na expanzi do Číny.
Kolorit „Říše středu
Čína představuje fantastický, pro běžného Evropana asi sotva představitelný, sociální a ekonomický mix. Na jedné straně chudý venkov, na straně druhé bohatá města. Oproti zaostalému vnitrozemí stojí pokročilá centra na tichomořském pobřeží. Dominující státní podniky se proplétají s komunálními a družstevními. Z tohoto propletence vystrkují růžky domácí kapitalisté a řada smíšených firem s účastí zahraničního a vzhledem k velké diaspoře často vlastně čínského kapitálu.
Do zatím jen doutnajících obav z možných potíží v Číně notně foukla vítr aféra s krachem Kuangtungského mezinárodního záručního a investičního sdružení, což byla investiční společnost provinční vlády v Kuang-tungu se sídlem v Kantonu. Zahraniční bankéři totiž půjčili tomuto sdružení a podobným společnostem po celé zemi na 10 miliard dolarů, z toho dvě miliardy právě kuangtungské společnosti.
Takzvaných itics, podle anglického International Trust and Investment Companies, je v Číně kolem dvou set. Ratingová agentura Moody's propočítala jejich souhrnná aktiva na 300 miliard RMB, což jsou zhruba jen tři procenta aktiv čínského bankovního sektoru, jemuž dominují čtyři velké banky. Znovu by se tedy mohlo zdát, že se není čeho bát. Jenže zahraniční finančníci se bojí. Začali se totiž domnívat, že korupce, neserióznost a neschopnost, které se provalily v kuangtungském sdružení, jsou vlastní i mnoha dalším podobným podnikům, do jejichž vedení jsou hojně dosazováni oblíbenci politických předáků. Problémy těchto sdružení se projevují například ve špatné časové struktuře závazků, protože hodně dlouhodobých investic do infrastruktury bylo financováno krátkodobými zahraničními půjčkami. V živé paměti je rovněž skutečnost, že asijská krize začala právě ve finančním sektoru.
Britský deník Financial Times nedávno citoval jednoho nejmenovaného vedoucího pracovníka kuangtungského sdružení: „Všechny banky nám půjčovaly, protože si myslely, že jsme vládní organizace… My jsme pak investovali, aniž bychom o tom skutečně přemýšleli. Mohli jsme půjčovat spřáteleným nebo místním podnikům, aby byly schopny zaplatit své dluhy bankám. Jestliže ministerstvo financí připustí na pozadí takových informací, že kuangtungský krach není posledním, i když závazky řeší čínská centrální banka, je to skoro na paniku.
