Oč jde? Čínské firmy – některé státní, jiné jen s velkou státní podporou – hodlají investovat desítky, možná stovky miliard dolarů do obrovského infrastrukturního projektu uprostřed nejnedobytnějšího kraje světa, brazilské Amazonie. Na řekách Tapajós a Teles Pires chtějí postavit celkem devětačtyřicet přehrad.
Je to projekt zhruba podobného rozsahu jako stavba Transsibiřské magistrály a ruský elektrifikační plán Goelro prováděné najednou. Co Brazilcům schází na vzdálenostech, vyberou si na dopadech, které si takový podnik nepochybně vyžádá. Přehrady mají trefit dvě mouchy jednou příslovečnou ranou. Zaprvé mají z uvedených řek, které se po zhruba tisícikilometrové pouti pralesem vlévají do Amazonky, vytvořit největší plodinový kanál planety. Zadruhé mají být domovem hydroelektráren, jež mohou vyprodukovat 29 gigawattů energie.
Obojího je zapotřebí. Čínská populace čítá více než čtvrt druhé miliardy lidí, a ačkoli trpí nevýhodnou demografickou skladbou, stále ještě roste. Zajistit bezpečný, spolehlivý a co nejlevnější přísun základních potravin všem je prvním předpokladem udržení bazálního společenského smíru. To je zase základním předpokladem bezproblémového udržení Komunistické strany Číny u vesla, což je pro čínskou vládu motivací číslo jedna. A protože značnou část čínského území tvoří krajina neúrodná, je dovoz jediným rychle dostupným řešením.
Brazílie je pro dosazení do takové rovnice ideální: již dnes je jedním ze tří největších světových producentů základních zemědělských surovin (především obilí a sóji) a nevyužité kapacity má ještě více. Kromě toho je tamní vládě právě dnes každý real dobrý, což dává Číňanům prostor, aby si více či méně dělali, co chtějí (i českému čtenáři, jehož vláda je na tom finančně lépe než brazilská, to nejspíš připadne povědomé). Číňané jsou zvyklí, že když jejich peníze hledají kšeft, také ho najdou; a v Brazílii to jde dvojnásob snadno.
Reportáž: Povstanou noví cocaleros. Dotace palmy olejné koku nevymýtí
Pro brazilskou vládu jsou čínské investice požehnáním. Od roku 2008, kdy se propadly ceny komodit, žije více než dvousetmilionová země, jako by neustále byla týden před výplatou. Ekonomické strázně vybičovaly Brazilce před třemi lety k bezprecedentním protivládním protestům. Poté se sice vyměnila hlava státu a leckterý politik usedl za mříže, ale od dalších nepokojů je od té doby neustále jen krůček.
Jedním z kardinálních průšvihů je právě energetika. Brazílie má suverénně nejvyšší podíl hydroelektráren na produkci elektřiny, zhruba 75 procent. Plánované přehrady mají kapacitu navýšit až na 84 procent. Kdo by to nebral? Druhým takovým průšvihem je logistika. Stát Mato Grosso, ležící na náhorní planině, je místem umožňujícím největší koncentraci pěstování sóji na světě, a tedy potenciálním zdrojem obrovského množství potravin – ale má to háček. To bohatství se vozí po bahnité silnici na nákladních automobilech. Každá přepravená tuna nákladu představuje heroický výkon, při němž jde o život; efektivita zde není správným klíčovým slovem.
Vyřešit energetický a logistický problém najednou by teď jistě bylo prima. Jak však píše britský deník The Guardian, tím naděje, jež do podniku jménem Hidrovia vkládají brazilští politici, rozhodně nekončí. Podobně jako Lenin viděl budoucnost Ruska v Goelru i oni doufají, že vodní cesta povede k industrializaci země. „Existuje několik obrovských projektů strategického významu, které tady máme rozjeté,“ citoval Guardian Nélia Aguara, starostu města Santarém. To leží přímo v exponovaném místě, kde se Tapajós vlévá do Amazonky. „Nechceme však být jenom koridorem, jímž bude proudit sója, aby se dostala na světový trh. Chceme postavit potravinářské závody. Chceme mít v řekách rybí farmy. A doufáme, že právě k tomu čínské investice povedou,“ dodává.
Starosta nemluví do větru. Loni, v době, kdy zbytkem Brazílie zmítala recese, ekonomika v jeho kraji rostla. Americká firma Cargill, největší zemědělská společnost světa, tam otevřela obrovitou soustavu sýpek, jakési megaskladiště zrní. Regionální vláda plánuje hned vedle vybudování ještě většího přístavu s překladištěm kontejnerů.
Co je tedy na tom špatného, můžete si říct a zčerstva zamířit ke světlým zítřkům. Odpověď je neveselá: skoro všechno. Především to, že v místech, která hodlají stavitelé přehrad zatopit (o paralelně vedoucí železnici a nové dálnici nemluvě), žijí lidé, domorodci kmene Mundurukú. Kromě jistého morálního práva na svou zemi (jež jim mimochodem zaručuje, jakkoli vágně, i brazilská ústava) tam žít umějí, což je cenný příspěvek k fungování tamního ekosystému, jenž je shodou okolností považován za nejdůležitější na světě.
Přehrady vezmou domov, obživu a způsob života zhruba čtyřiceti tisícům obyvatel, většinou právě domorodců. Číňané, kteří při stavbě přehrady Tři soutěsky na řece Jang-c’-ťiang bez pardonu vystěhovali půl milionu lidí, v tom nejspíš nevidí žádný problém. Domorodci ano; právě jmenovaný kmen přijde i o posvátná místa, kde jejich „praotec Mundurukú“ založil řeku Tapajós ze čtyř zrn palmy tucuma. „My tady řeku chráníme a ona chrání nás,“ cituje v jedné ze svých prací Philip Fearnside, americký profesor brazilského Národního ústavu pro výzkum Amazonie, šéfa tamních domorodců jménem Valto Dace z vesnice Dace Watpu poblíž soutoku obou řek. „Nikam se stěhovat nebudeme,“ řekl mu náčelník, „kam bychom také šli? Jestli tady budou chtít stavět přehradu, budou nás muset pozabíjet.“ Při pohledu do historie osidlování obou amerických kontinentů asi ani to není žádný problém.
Pokud vláda svůj záměr uskuteční, bude velká část pravobřežních přítoků Amazonky regulovaných. Plánovaných nových 49 přehrad (dvě z nich již jsou v provozu a tři se stavějí, ostatní jsou ve fázi projektování) by znamenalo ztrátu neuvěřitelných 950 tisíc hektarů deštného pralesa. Pro srovnání (viz graf), za tíživý problém je považován fakt, že v posledních letech každoročně ubývá osm tisíc hektarů pralesa. Tady se jedná o likvidaci více než stonásobku. Amazonský prales má dnes celkovou rozlohu kolem osmi milionů hektarů (plus minus milion, podle toho, jak prales měříte). Přehrady a spol. by tedy znamenaly ztrátu přinejmenším deseti procent pralesa najednou.
Strašlivou ironií však je, že to celé – počínaje praotcem Mundurukú a konče druhotnými ekologickými dopady, na jejichž důkladnější rozbor zde není prostor – může být z hlediska brazilské energetiky téměř zbytečné. Už v posledních letech se stávající přehrady potýkaly s naplněním pouhých třiceti procent kapacity, takže v zemi byly dodávky elektřiny jen o málo stabilnější než v Rumunsku za vlády soudruha Ceauşeska. Vychvalovaný důraz na vodní elektrárny se změnil v nepříjemnou závislost.
Vodohospodáři museli vodu zadržovat pro případ dalšího sucha (například před mistrovstvím světa ve fotbale, kdy by výpadky elektřiny byly celonárodní ostudou). Podle Fearnsidea to mělo například na řece Madeira o pár set kilometrů níže pod Tapajósem fatální následky pro veškerý tamní život.
Vtip je v tom, že se ztrátou plochy pralesa lze očekávat i snížení objemu srážek; koneckonců proto je to deštný prales. Levná vodní energie se tak může nepěkně prodražit; ovšem v Číně bude sóji a obilí dost.
Dále čtěte:
