Čína si kupuje zdroje a vliv
(jako perex) Zatímco Amerika odvádí svou pozornost od těch opravdu důležitých věcí samožernou válkou proti terorismu, omotává tiše Čína planetu pavučinou. Kupuje si zdroje a vliv.
Máte doma v garáži volvo a sousedi se vám smějí, že jezdíte čínským autem? Nebojte, lítají v tom těžší páry, než jste vy. Před několika dny udělal svět další malý krůček k tomu, aby se jednou probudil a překvapeně zjistil, že je celý čínský. Byl to krůček za sedm miliard dolarů. Přesně tolik dala Čína za to, aby si ukousla velkou část koláče ropy, kterou v Brazílii těží společnost Repsol. Je to klasická ukázka toho, že Čína s plnými slamníky dolarů je ochotna platit jakoukoliv cenu za to, aby si pro budoucnost zajistila suroviny. Tenhle obchod není zdaleka první. Už před časem Číňané investovali do brazilského obra Petrobras deset miliard dolarů s tím, že následujících deset let za ně den co den musejí Brazilci dodat deset tisíc barelů ropy. Je to ale pořád jen drobný kamínek nenápadné celosvětové mozaiky, která má výrazně čínské znaky.
Číňan, kam se podíváš
Zatímco Západu vyrazila ekonomická recese dech, Čína si opatřila tlusté prkenice a vyrazila na nákupy po celém světě. Nákupní horečka má bezprecedentní rozměry. A funguje jako v sovětském obchodě: Číňané berou skoro vše, co jim přijde pod ruku. Ponechme nyní stranou automobilku Volvo, kterou si pořídili na jaře (A málem byl čínský i Hummer, ztělesnění americké robustnosti a síly.) Důležitější jsou suroviny. Jen letos Čína skoupila firmy vlastnící ropná pole či ložiska zemního plynu v Kanadě, Argentině, Angole, Ugandě a Austrálii či naleziště železné rudy v Guineji. Proslýchá se, že chce převzít kanadskou Potash Corporation, čímž by ovládla světový trh s hnojivy. Ale ani to stále ještě není všechno. Číňané jsou všude. Mají podíly v ropných firmách ve Venezuele, Nigérii, Rusku, Rovníkové Guineji, Kazachstánu, Súdánu, Malajsii, Indonésii. Skoupili obrovské plochy zemědělské půdy v Jižní Americe, aby tam mohli pěstovat sóju, protože miliarda lidí musí přece něco jíst. Přišli s nápadem postavit rychlostní železnici napříč Asií do Evropy a staví silnice, továrny, přehrady a stadiony v Africe. Mimochodem nebude asi náhoda, že desetiletí čínské přítomnosti v Africe je zároveň dekádou největšího růstu tohoto kontinentu. Nejlepším příkladem toho, co se děje, jsou však dvě velmi nečekané země: Irák a Afghánistán. Pro nás jsou to místa bojů. Nicméně je to opravdu kompletní obrázek? Zatímco v ulicích iráckých měst američtí vojáci v neprůstřelných vestách kličkovali mezi náložemi, hemžili se na tamních ropných polích v poklidu Číňané. Něco podobného se odehrává i v Afghánistánu. Lidé ze Západu se musí mít na pozoru před Tálibánem, ale podniky, které spravují Číňané, jsou v klidu. Velmi to připomíná vietnamskou válku, kdy Američané bojovali v džungli a Japonci v Saigonu prodávali motocykly. Zatímco dnes Spojené státy odvádějí svou pozornost od těch opravdu důležitých věcí tím, že s dupotem pořád bojují svou samožernou válkou proti terorismu, omotává tiše Čína planetu pavučinou.
Ekonomická atomovka
A světové siločáry se nenápadně mění. Číňané dobývají svět, byť to dělají jinak, než bylo dosud běžné. Trumfovou kartou druhé poloviny 20. století byla atomová zbraň. Esem 21. století je v čínském podání ekonomická zbraň. S ní se snaží vyšachovat Západ. Je to nečekaně snadné. Dokonce natolik, že Čína si začíná přepisovat mezinárodní pravidla po svém: uměle drží kurz své měny dole, díky čemuž je její export levnější. Ačkoliv tvrdě vyžaduje přístup na cizí trhy, nedávno zavedla přísné vývozní kvóty na vzácné kovy, jako je lanthan nebo neodym, bez nichž se neobejdou moderní technologie potřebné například k výrobě hybridních vozů nebo počítačových harddisků. Na čínském území se nachází 95 procent známých nalezišť těchto vzácných kovů a Peking chce jejich vývoz do pěti let úplně zakázat. A když cizí firmy chtějí v Číně získat vládní zakázku (což samozřejmě chtějí), musejí o sobě v rámci schvalovacího procesu prozradit velmi citlivé údaje, a dokonce souhlasit, že předají svoji technologii Číňanům a vzdají se patentových práv. Západ protestuje, jenže Číně tyhle pochybné obchodní praktiky procházejí. Když dojde na diplomacii, Peking ví, jak vyhrávat. Nápověda: vzpomeňte si na ty silnice v Africe. Vysvětlení: pamatujete si ještě na „koalici ochotných“, jak ji Amerika vytvořila před invazí do Iráku? Přesně tak by se dalo říkat houfu zemí, jež shromáždila – někdo by řekl koupila – Čína a které hlasují, jak je potřeba.
Zlosyn, ale náš
Čína kamarádí s každým, a hlavně s těmi, s nimiž nekamarádí Západ. Když jede americký prezident jednou za čtyři roky do Afriky, je z toho událost. Ale Číňané jsou tam každou chvíli. Opatřují si jejich hlasy velkými projekty, dary a ochotou koukat jinam, když je třeba. Půjčují jim peníze a pak jim dluhy ruší, získávají si je stavbami nemocnic, dálnic, škol či letišť. A taky vymazlených paláců pro vládce. Nechtějí za to příliš. Dotyčné státy nesmějí mít samozřejmě žádné vztahy s Tchaj-wanem a musejí zvedat pro Čínu ruce v mezinárodních organizacích. Výmluvnější je však to, co Čína nechce. Na rozdíl od Západu nepodmiňuje pomoc kvalitou režimu, dodržováním lidských práv či potíráním korupce. Klasický je případ Angoly, které v roce 2004 Mezinárodní měnový fond zmrazil půjčky kvůli korupci. Číňané okamžitě zavětřili a hbitě jí půjčili dvě miliardy. Posílají peníze a zbraně do Zimbabwe a v OSN hájí pravidelně Súdán, když mu předhazují Dárfúr. Pro Západ jsou tyhle režimy problém, pro Čínu bez skrupulí jsou však příležitostí. Důvod je prostý. Když dojde na hlasování. Má Barma nebo Zimbabwe stejnou váhu jako hlas Švýcarska nebo Ameriky. A už je to vidět. Čínský vliv je velmi dobře patrný ve Spojených národech, kde podpora pro čínskou pozici ohledně lidských práv vzrostla za poslední roky z padesáti na sedmdesát procent. Početný africký blok také prakticky dělá Čínu neporazitelnou ve Světové obchodní organizaci. Na druhé straně si Čína umí zařídit, aby Amerika nebyla pozvána do nových důležitých fór, jako byl Východoasijský summit. Nedostala ani status pozorovatele v Šanghajské organizaci pro spolupráci, což je jakési východní antiNATO pod čínským vedením, kde jsou Rusové a většina středoasijských zemí. Írán pozvání obdržel. Sítě lze ale rozhazovat i jinak. Čína otevřela ve světě více než pět set Konfuciových institutů, což je něco jako klasické Americké kulturní středisko nebo německý Goethe-Institut, jež známe z Prahy. A počet stipendií pro zahraniční vysokoškoláky na čínských univerzitách se zdesateronásobil, takže například Indonésanů dnes v Číně studuje dvakrát více než v Americe.
Největší paradox
Číňané dnes hrají globální hru. Realistická analýza napovídá, že za tím není žádná promyšlená imperiální strategie, jak o tom vyprávějí milovníci spikleneckých teorií. Číně i vládnoucímu režimu jde o přežití. Jak ekonomické svaly rostou, potřebují stále více bílkovin a energie. Musí si je opatřit, aby se země nezadrhla. Je pro ni výhodnější, aby si je pojistila teď tím, že například bude vlastnit přímo ropná pole, než aby jednou musela kupovat ropu za vysoké ceny na světovém trhu. Zbývá jen otázka, zda tenhle selankovitý výklad vydrží i v budoucnu, protože jak zdrojů bude ubývat, Čína bude zákonitě agresivnější. Největším paradoxem toho všeho je, že nyní Číně vlastně musíme to její křečkování přát. V současné době táhne světovou ekonomiku z močálu krize, a pokud by se zadřela, byli bychom v blátě znovu.
