Čína vzkázala Evropě, že navzdory dřívějším slibům o pomoci s řešením dluhové krize si své problémy musí eurozóna vyřešit sama. Mezitím ale posiluje svůj vliv na chod jihoevropských ekonomik. Možná i s cílem narušit jednotu Evropanů při obhajobě jejich zájmů v Číně.
Foto: Profimedia
Čína není žádná bezedná kasička. Světu a zejména Evropanům to jasně vzkázal čínský premiér Wen Ťia-pao. Rozvinuté země by si měly ve svých financích udělat pořádek samy a nespoléhat se na Čínu, která se svými obřími devizovými rezervami při potížích přispěchá na pomoc. Toto prohlášení přišlo jen pár dnů poté, co vyšlo najevo, že o takovém zapojení čínských státních peněz do obnovy ekonomiky a snad i nákupu státních dluhopisů jednal italský ministr financí Giulio Tremonti s šéfem čínského státního fondu China Investment Corporation. Italové se s Číňany sešli v době, kdy horko těžko prodávají své dluhopisy a kdy úroky, které z nich musejí platit, rostou na neudržitelnou úroveň. Wen tak svými slovy zchladil naděje, že Čína může eurozóně pomoci dostat se z dluhové bryndy.
Premiér částečně vyšel vstříc čínskému veřejnému mínění, které by uvítalo, aby stát investoval našetřené více než tři biliony dolarů v devizových rezervách doma, místo aby nakupoval dluh zemí, o nichž není jasné, jestli nezkrachují. K opatrnosti vyzývají vládu i přední čínští ekonomové. „Čína by měla počkat s investicemi do dluhopisů, dokud nebude jasné, jak hodlají evropské země dluhové problémy vyřešit,“ shrnul argumenty ekonomů Jü Jung-ting z Čínské akademie věd, který dříve pracoval jako poradce čínské centrální banky. Když by vláda měla nějaké evropské dluhopisy kupovat, ať jsou to ty, které vydá stabilizační fond EFSF, z něhož se platí pomoc Portugalsku, Irsku a nově i Řecku, nebo ať investuje v budoucnu do společných evropských dluhopisů.
Jenom sliby
Ve srovnání s tím, jak se čínská elita vyjadřovala při letošní a loňské spanilé jízdě po Evropě, jde o obrat o 180 stupňů. Ať už čínští představitelé přijeli do Řecka, Portugalska, Španělska či Maďarska, všude slibovali, jak nakoupí tamní dluhopisy a pomohou tak se stabilizací společné evropské měny. Na silném a stabilním euru má Čína eminentní zájem, protože Evropa je jejím největším obchodním partnerem. Případné výrazné oslabení eura by znamenalo zdražení čínského zboží a horší podmínky pro čínské exportéry. Rozpad eurozóny by nejspíš znamenal i zavedení dalších překážek pro čínské firmy. Čína chce navíc část svých devizových rezerv převést z dolarů do jiné měny a euro se jako alternativa nabízí.
Jenže s čínskými sliby byla vždy jedna potíž. Připomínají rčení o pověstném yettim, o němž všichni mluví, ale nikdo ho ještě neviděl. Čína tvrdí, že určitou část dluhu jihoevropských zemí koupila, ale nikdo neví, jestli je to pravda a kolik za dluhopisy utratila. Čína nezveřejňuje složení svých devizových rezerv a evropské země zase nevedou statistiku, kdo vlastní jejich dluh. Jistý představitel Evropské centrální banky odhaduje, že za poslední rok mohla Čína koupit jihoevropské dluhopisy za 15 až 20 miliard eur, což je vzhledem k výši dluhů a potřebě financování zanedbatelné. Pro srovnání, analytici bruselského Evropského centra pro zahraniční vztahy (ECFR) uvádějí, že v roce 2008 půjčila Čína devět miliard dolarů Demokratické republice Kongo výměnou za přístup k měděným a kobaltovým dolům. Jen Itálie bude však příští rok potřebovat prodat dluhopisy za zhruba 400 miliard eur.
Nicméně i za sliby si Číňané vysloužili pochvalná slova evropských politiků a médií. Ocenily je na čas i finanční trhy. Samotná zpráva, že Čína bude nakupovat dluhopisy problémových zemí, dala těmto zemím v očích investorů určitou důvěryhodnost. „Budou-li evropské rizikové země čínské peníze nezbytně potřebovat, myslím, že se jich dočkají. Ale čínská vláda bude chtít z každého kroku ekonomický zisk. Do černé díry peníze nalévat nebude,“ soudí Petr Hýl, zakladatel a výkonný předseda Čínského investičního fóra.
Co za to?
Mnohem hmatatelnější podobu než sliby o nákupu dluhopisů mezitím dostalo to, co za nataženou pomocnou ruku Čína od Evropy chce. Asiaté velmi pragmaticky využili slabosti jihoevropských zemí, aby se levně dostali k určitému majetku. „Eminentní zájem mají o aktiva, po nichž pasou čínští vývozci a infrastrukturní firmy. Jde o podíly ve firmách či zakázky v oblasti energetiky, dopravy a telekomunikací. Vyloučeno není ani to, že by Číňané měli zájem i o evropské finanční instituce,“ řekl Profitu Francois Godement z ECFR. Čína má rovněž zájem o nákup evropských distribučních společností, které by do Evropy přímo dovážely čínské zboží, a o firmy, které vlastní a vyvíjejí pokročilé technologie. Proto výměnou za slib nákupu řeckého dluhu získala do pronájmu část řeckého přístavu Pireus na 35 let a zajistila financování řeckého nákupu čínských lodí.
Na návštěvě Španělska zástupci obou zemí podepsali investiční projekty v hodnotě 7,3 miliardy dolarů, které zahrnují sektor energetiky či bankovnictví. V sousedním Portugalsku se Číňané dohodli na vytvoření společných podniků v bývalých portugalských koloniích v Brazílii a Angole či na spolupráci Portugalského Telekomu s čínskou společností Huawei Technologies na vývoji služeb na bázi optických vláken. Štědré investice slíbili čínští představitelé i Maďarsku, které si kvůli dluhům muselo vzít nouzový úvěr od Mezinárodního měnového fondu a Evropské unie.
Další příležitosti pro nákup na sebe nenechají dlouho čekat. Nejen Řecko, ale i další jihoevropské státy budou chtít získat peníze z privatizace. Samotná okolnost, že svůj majetek a podíly ve státních firmách musejí prodávat kvůli dluhům, by mohla znamenat, že je kupec získá za velmi slušnou cenu. Konec konců už dříve se za výhodných podmínek dostaly čínské firmy k nákupu krachujících automobilek Volvo, Saab a MG. Ve Švédsku čínská telekomunikační firma Huawei postavila vývojové centrum hned naproti centrále společnosti Ericsson, která v té době výrazně propouštěla. Na přelomu loňského a letošního roku vyčlenily čínské firmy a banky na investice v Evropě 64 miliard dolarů. To je polovina peněz, které do Evropy z Číny přitekly za celé uplynulé tři roky.
Rozděl a panuj
Čínská investiční ofenzíva s sebou pro Evropu nese několik nezanedbatelných rizik. Už nyní má Čína v Portugalsku, Itálii, Řecku a Španělsku 30 procent všech svých evropských investic. Dalších 10 procent umístily čínské firmy do střední a východní Evropy. Analytici ECFR proto upozorňují, že tyto země se mohou stát výměnou za čínskou štědrost obránci čínských zájmů v Evropské unii. To by ovšem významně podkopalo evropskou snahu donutit Čínu v některých klíčových otázkách k otevření čínského trhu evropským firmám. Nemluvě o snaze Evropanů přimět Čínu k rychlejšímu posilování jüanu, jehož podhodnocený kurz je vnímán jako neférová pomoc čínských vývozcům.
Zatímco čínské firmy mají v podstatě volný přístup k investičním příležitostem v Evropě, evropské firmy narážejí na omezení stanovená čínskou vládou. Ve strategických oblastech, jako je letecká doprava, bankovnictví či alternativní energie, může zahraniční investor vlastnit ve firmách jen 20procentní podíl. V ostatních odvětvích musí mít čínského partnera, s nímž vytvoří společný podnik. Evropské firmy mají zavřené dveře i k čínským státním zakázkám, přestože tamní společnosti se k evropským veřejným penězům a projektům spolufinancovaným z evropských fondů dostat mohou. Společnosti, které do Číny z Evropy už vykročily, si stále stěžují na klacky, které jim tamní zákony a úřady neustále házejí pod nohy. Evropa však zatím nedokázala čínskou stranu k zajištění férových podmínek pro evropské investory donutit.
Možná že Čína nyní snadněji najde spojence, kteří se pokusí v EU prosadit, aby jí Evropa přiznala status tržní ekonomiky dříve, než ho dostane v roce 2016, jak předpokládá dohoda o vstupu do Světové obchodní organizace. To je důležité pro čínské vývozce, které by evropské úřady už nemohly tak snadno trestat cly za dovoz příliš levného zboží. Tento zájem opět připomněl i čínský premiér. Čína prostě očekává, že za své peníze dostane to, co chce. Obviňovat ji, že jen bezuzdně využívá slabosti některých evropských ekonomik, je bezpředmětné. V praxi totiž ukazuje, že kdo má dluhy, prohrává, zatímco ten, kdo sedí na penězích, je zpravidla vítěz.
